Byla to moc hezká pouť s mým kmotřencem Martinem do Příbrami na Svatou Horu.
Byla to moc hezká pouť s mým kmotřencem Martinem do Příbrami na Svatou Horu. Měli jsme čas, prohlédli jsme si všechno co nás zajímalo, nejen klášter a samotné poutní místo, ale i dub, který byl datován do sedmnáctého století. Už obepnutý skružemi a lany, ale pořád ještě majestátní. Zůstali na jsme na mši, moc nás nebylo, ale přeci jen se mi dostalo toho, co mám rád, co čas od času potřebuji. Už když jsem jezdil u plavby, tak jsem vždy cítil velikou úlevu po absolvování Mše svaté. Přeci jen, nejen chlebem je člověk živ. A co je mu platné, že získal celý svět, když ztratil duši?
Moc už v posledních letech nechodím, flákám společenství, jen se sám sobě divím, že právě tak málo, když vím, jak mi pokaždé ona návštěva kostela prospěje. Seděli jsme tam asi půl hodiny před samotným začátkem, bylo tam krásné ticho, nechal jsem myšlenky jen tak volně plout, občas si v duchu říkal střelnou modlitbu, nebo modlitbu Páně a bylo mi dobře. Ta půlhodina uplynula krásně.
Vůbec si myslím, že jsem si udělal velmi příjemný závěr dovolené. Ještě zítra se projdu do kostela sv.Jakuba, abych splnil i tenhle slib, že zakončím ono svatojakubské mini-putování právě návštěvou kostela sv.Jakuba na Starém Městě. Když jsem vycházeli po mši z kostela, napadlo mě, že bych si mohl v zimě udělat pout do Filipova, pochopitelně pěší, jen budu muset trochu ono putování přizpůsobit zimním podmínkám. Udělat si na týden volno a hezky to vzít pěšky, zkusit si zase něco jiného, než léto. Samotné výročí je 13.1 zjevení sv.Panny Marie, takže by mohla být i zima. Musel bych asi vymyslet trasu, abych se mohl ubytovat a přespávat pokud možno v teple. Alespoň občas.
No, vážně mě napadají takové věci. Konečně, když je možné putovat přes Antarktidu, tak asi bude možné putovat přes Čechy v lednu. Budu na tu cestu potřebovat aspoň osm dní, protože zřejmě víc jak 25km denně neurazím, neb se bojím chodit potmě, nejen neznámým terénem, ale i po silnicích, tam hlavně. Vzal bych vozík, abych na něm uvezl nejen stan a spacák, ale také víc šatstva. Přeci jen, nemám speciální vybavení na zimu, zvlášť k vůli tomu ho kupovat nebudu. Poradím si s tím co mám. Takový zimní přechod Čech. Mapa ukazuje 128 km. Pěší trasou. Což znamená, že bych mohl ještě navštívit Jablonné v Podještědí. Kde má hrob patronka nemocných sv.Zdislava.
Tam jsem asi třikrát na jeden zátah putoval z Děčína. Pravdu má Honza, když mi v komentáři na FB, psal, že jsem také i dnes mohl jít do Příbrami pěšky. Je to jen šedesát km. Dobře, že jsem nešel. Zataženo a pak bouřka. Užil jsem vody letošní dovolené z nebe dost a dost. Takže jsem se svezl velkým autem, dobře jsme si s kmotřencem popovídali, probrali jsme i nějaké obchodní věci a pak šli ještě na večeři. Den jak vyšitý. Pomaloučku polehoučku se začínám zapojovat do práce. Klienti volají, už bude třeba se zase začít věnovat i jiným věcem, než jen zábavě a duchovnu.
Napsal jsem extra blog odpoledne, než Martin přijel, dal ho na iDnes a po čase opět jsem ho měl na titulce, mezi těmi, co zaujaly redakci. A dokonce jsem mailem dostal písničku, kterou jak jsem v blogu popisoval, hledal. Neznámý dobrodinec mi ji poslal. Jde o písničku z alba Michala Tučného a Zdeňka Rytíře: „Jak to doopravdy bylo s Babinským.” Písnička nese název: „Stát mimo zákon.”Ta písnička je nejen hezká, ale hlavně pravdivá a chytrá. Popisuje, co to dá pro líného člověka dřiny aby zůstal aspoň na základních věcech. Kdepak, zločin se nevyplácí. Jen hlupáci, nebo lidé málo soudní považují zločin za výhodný. On nakonec není. Jak vidno třeba na těch lidech kolem LTO. Kolik z nich je vlastně naživu?
Nejen LTO, ale i „sedm v krabici..” a všechno, co se kolem toho vynořuje, je zbytečně namáhavé. Ano zlodějna se děje ve velkém, ale ti lidé, co tak vehementně kradou se začínají bát čím dál víc. A čím víc se bojí, tím víc kradou. Podobně jako u opilců. Čím víc pijí, tím víc se pokoušejí dostat pod kontrolu své okolí, jakýmkoliv způsobem a většinou vůbec nevidí, následky, které na ně neodkladně dopadnou a dopadají. Prostě ztratí soudnost a ztratí pud sebezáchovy. Já se vůbec nedivím mnohým politikům, že zaslepeni mocí, ztrácejí tu zmiňovanou soudnost a sebezáchovné instinkty. Mě jejich chování vůbec nepřekvapuje. Oni na něj skutečně dojedou. Historie nás učí, že tomu tak bylo vždy.
Propadnou pýše a pýcha a nedostatek lásky je vždy na začátku obrovského problému. Problému těch pyšných. Že napáchají škody kolem sebe, s nedá popřít, ale zase je z historie známo i ze zkušenosti, že každá katastrofa, vždy pomine a najdou se další, kteří se mylně domnívají, že se jich omyly a především pýcha jejich předchůdců netýká, že oni jsou lepší. Ohó to je ale zase jen projev další várky pých. Ne všichni lidé se takhle chovají, je skutečně dost těch, kteří se poučí. Jen ti nepoučitelní jsou prostě víc vidět, nadělají víc kraválu a rozmažou kolem sebe nejvíc marastu, který po sobě většinou ani nemají to štěstí, že by ho mohli po sobě uklidit.
Uklidí to po nich jiní a po těch pyšných zbude jen to, čeho se vlastně bojí nejvíc, špatného jména a špatné pověsti. Na staletí. Když sem šel kolem zvíkovského podhradí, vzpomněl jsem si na toho zrádného Vítkovce Záviše z Falkenštejna, co mu usekli hlavu pod Hlubokou, za „zradu” Krále železného a zlatého, Přemysla Otakara II. Toho si pamatujeme po staletí jako někoho, kdo byl velký, mocný. Ano král železný a zlatý. Jeho moc byla v tehdejší Evropě jedna z největších.
Vítkovce, jako ty, kteří soupeřili s českými králi, aby nakonec v konečném výsledku vždy podlehli moci královské. I přesto, že se stal Záviš manželem vdovy královny, přesto byla dána meze i tak mocnému rodu. A pamatujeme si tohle od třináctého století až k dnešku. A to dobré jméno, přes všechny další úspěchy Vítkovců, pozdějších Rožmberků prostě ti už nemají. Přes staletí. A tolik jim o to dobré jméno šlo. Stejně tak to dopadne s těmi zlodějíčky a podvodníčky, co jdou do politiky si nakrást. Po těch zbude jen smrad a ostuda. Jo jo.