Neboť tělo i duše jedno jsou

Občas bojuji s leností. Tedy bojuji. Klidně si lehnu, čumím do nebe, jsem-li pod širým nebem, případně do stropu, jsem-li pod střechou a dům má strop. Jde mi ten boj náramně.

Objevil jsem na internetu zajímavou knihu od Tomio Hirai: „Zazen: Léčba zenovou meditací.” Autor, psychiatr, v ní popisuje léčení některých psychiatrických pacientů pomocí zazenu. Už jsem psal v některých blozích, že praktikuji ke svému křesťanství i některé východní techniky, jako jsou jógové ásany, zazen, dechová cvičení. Pochopitelně se vyhýbám náboženským úkonům, které jsou s některými druhy jóg, či buddhismu spojeny.

Ono sezení, ležení, bez hnutí, pozorování toho, co se mnou děje, co prožívám, jak myslím, mi v mnohém prospělo. Stejně tak, jako mi prospělo, cvičení zaměřené na různé pozice těla, které se nazývají „ásany.” Tradice říká, že mají zdravotní účinky, což roky oné praxe tato tvrzení potvrzují. Věčného mládí jsem sice nedosáhl, ale mimo těch zatracených kolen, jsem pořád ve formě, bez potíží s páteří a jiných stařeckých neduhů.

A kde je málo neduhů, je i většinou veselejší mysl. Pamatuji, jak mnozí kamarádi ze zápasnického oddílu, se mi posmívali s tím, že jsem líný a chci jen ležet, nic nedělat a čekat na zázrak. Posmívali se, leč nedal jsem na ně a prospělo mi ono nedání na tenhle názor. Člověk zjistí, že jen sedět a nic nedělat je mnohdy dřina náramná. Kupodivu, ono ležení, sezení, pomalé protahování, zaujmutí pozice a setrvání určitý čas, mě už dlouhá léta drží nad vodou, abych se nezbláznil a nevyhořel, jak mnohdy vyhoří kolegové, když neumí říci: „A dost, dál už ne.” Mnoho lidí z pomáhajících profesí má tento problém. Problém vyhoření.

Vrátím se k Tomiovi Hiraiovi. Ten člověk dělal v šedesátých letech minulého století výzkum mozkových vln souvisejících se zazenem. Což je meditace převážně v sedě. Ale Tomio Hirai popisuje i meditaci vleže a v chůzi. Většinu technik, popisovaných v publikaci jsem znal, přesto mě ten výzkum zaujal. Vlastně potvrdil mou zkušenost. Je krásné se sejít s autorem a praxí potvrdit jeho výzkumů.

Trochu se s ním rozcházím s praktikováním psychoterapeutických technik, nebo pohledu na logoterapii, kterou zmiňuje v souvislosti V.E.Frankla, ale to jsou drobnosti. Samotná kniha je velmi zajímavým pohledem na neurózy, nespavost a možnosti léčení za pomoci zen-buddhistických technik. Mezi které zazen patří.

Leže v posteli a čta tuto zajímavou knihu, jsem si uvědomil, jak mě opravdu mnohdy zcela „bezduché, bezobsažné” čučení do nebe, do zdi, na strop opravdu dokázalo přivést na řešení některých problémů, když jsem zcela vysadil, nikam se nehnal, nechal jít věci svou cestou a počkal až mě něco napadne. Myšlenky bloudily sem tam, nakonec se ztratily, prázdno v hlavě, čímž se mě kdysi dávno pokoušeli urážet mnozí mí známí. Ale do prázdné mysli se vložit, něco, co má smysl. Do přeplněné hlavy, celkem nic. neustálé šrotování, většinou spolehlivě zamezí myšlení, které má smysl.

„Ráno moudřejší večera.” Říká lidová moudrost. Jasně, pokud člověk usne, přeruší mnohdy ten občasný myšlenkový průjem, jimž mnozí z nás občas trpí, ráno vstane a najednou ví, jak se věci mají. A diví se, že ho to nenapadlo hned. Nemohlo, neb byl zahlcený neustálým vymýšlení nejrůznějších variant, což asi bylo nutné, aby se nakonec mu zjevila jakoby jen tak, ta správná.

Zazen a jógové techniky, tohle vlastně dělají cíleně. Sedící, stojící, jdoucí člověk, má možnost nechat volně vše plynout, jen sledovat své myšlenky, pocity a najednou zjistí, že je zklidněný, a v tom klidu má schopnost konstruktivně myslet. Osobně jsem díky těmto technikám objevil, že je víc možností, není jen jedna jediná ta správná, ale mnohé situace mají více řešení, jen se nesmí člověk nechat zavalit strachem, z toho co se stane, když něco udělá jinak, než byl zvyklý.

Ono se toho v těch jógových technikách a zen-buddhistických odehrává i na fyziologické úrovni. Psychické a fyziologické je propojeno, tím neříkám žádnou novinku, pouze jen opakuji. Opakování matka moudrosti. Jinak pro křesťany. Modlitba růžence, či východní staroslověnské modlitby: Hospody Isuse Christe Syne Boži, pomiluj mja hrišnoho. Neboli česky: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným. Mají obě ty modlitby velký efekt, při touze se zklidnit, najít rovnováhu duše. Tím vlastně i těla. Neboť tělo i duše jedno jsou. Jo jo.