Markéta mě vyzvedla v Rokycanech pod památkovým stromem, protože místo abych mířil na Plzeň, mířil jsem úplně jinam, a obešel jsem Rokycany, čímž jsem na ně zanevřel.
Markéta mě vyzvedla v Rokycanech pod památkovým stromem, protože místo abych mířil na Plzeň, mířil jsem úplně jinam, a obešel jsem Rokycany, čímž jsem na ně zanevřel. Zanevřel i přesto že jsem tam snědl vynikající palačinky se zmrzlinou. Doporučuji se stavit na zahrádce na Střelnici a dát si je. Takže jsem nakonec se rozhodl, že obcházkou Rokycan jsem splnit limit, který jsem si pro včerejšek dal a mohu ležet pod stromem a čekat až mě vyzvedne krásná paní s kočárem. No nekupte tuhle historku.
V mém dětství byla populární písnička co se jmenovala cestář a zpívalo se v ní. …jela paní v kočáře, uviděla cestáře a povídá a povídá cestáři náš, těžkou práci tady máš… Taky jsem měl pod tím stromem těžkou práci. Ale ten cestář to měl těžší, šterkovat, odolávat krásné paní co na něm oči mohla nechat, protože jak říkavala kdysi Lubov, má domácí. „ženský žádnýho chlapa nenechají na pokoji.” Nelhala, měla skvělého muže a musela ty ženský od něj odhánět. Takže já jsem jen ležel a čekal. Zaatavil kočár, Markéta mi ještě koupila Ice tea a jeli jsme. Do Plzně.
Dorazili k Markétě, dostal jsem druhý zlatý hřeb dne, kotletky a pečené brambory. Měl jsem kousíček místečka v žaludku, tak jsem trochu pojedl.Za tři dny jsem shodil asi tři kila, což mi udělalo radost rozhodně jsem tři kila znovu nenabral. Dohodli jsme se s Markétou, že pojedeme za Vojtěchem dnes v sobotu a dobře jsme udělali. Včera bylo v porodnici hotové rodinné procesí. Ne že bych některé rád neviděl, ale zase bylo by nás tam moc a moc. Dnes nás tam bylo akorát. Vzali jsme na Barrandově věci, které Markéta koupila pro miminko, bohužel parkoviště bylo volné na Karláku, tedy jsme dárky vlekli k Apolináři a uvažoval jsem, že by to chtělo soumara na nošení břemen, ale zvládli jsme svá břemena. Na pokoje jsem nesměli, ale zavolal jsem a ak se ukázali oba. Oběma, jak Katce, tak Vojtěchovi to slušelo.
Po odchodu jsem byl překvapený otázkou Markety, zda jsem si něčeho zvláštního všiml. Netušil jsem čeho. Vysvětlila mi že všichni po náš koukali. Já byl dědeček přiměřeného věku, kdežto ona vedle mě prý vypadala jako velmi mladá babička. Musel jsem ji vysvětlit, že tam byla za tetu, nikoliv za babičku. Moje sdělení ji evidentně uklidnilo. Takže vnoučka jsem viděl, pochoval a ráno zase budu pokračovat.
Vezmu to starou cestou na Přeštice, Kdyni, Všeruby a dál. Myslím, že v pondělí budu na hranicích. Má se ochladit, tedy měly by přestat bouřky, dočetl jsem se že dnes bylo veselo i na mém rodném Děčínsku, Kamenice vystoupila o metr sedmdesát, což je skutečně dílo. Rozvodnil se i Jílovský potok, který vyplavil pár sklepů v Děčíně, což se nestalo poprvé. Holt nějak tomu větru dešti neporučíme. Doufám, že klimatologové nám jasně a řádně vysvětlí, že je to globálním oteplováním. Holt počasí stejně jako ženský si dělá co chce. Lepší to zřejmě nebude.
Vůbec je zvláštní jak se ve své pýše domníváme, že máme nějak svůj osud zas až tolik ve svých rukou. Co se počasí týče tam je to jasné, co s e života týče, tak v dost případech ano, ale jak sem se dnes přesvědčil na dálnici, zachránily nás Markétiny rychlé reflexy, protože řidič autobusu z ničeho nic vybočil doleva z vedlejšího pruhu. Možná usnul, naštěstí jak on zareagoval včas, tak hlavně Markéta. Pronesl jsem několik nevlídných slov na jeho adresu. Lekl jsem se slušně.
Přerušení které jsem asolvoval mi myslím prospělo. Třetí den bývá na cestě většinou nejméně příjemný, vždy mě nejvíc bolí tělo, mám různé potíže, které se v následujících dnech odbourávají. Během dnešního dne jsem odpočinul, přišla návštěva, popovídali jsme. Takže pomalu skončím. Nemám potřebu se zabývat nějakými závažnými tématy. Myslím, že vnuk je docela slušné téma a zase někdy jindy.