Probudil jsem se odpočinutý a včas, abych dorazil po hodine chůze do vsi, kde je místní krám a hospoda v jednom. Teda hospodě říkají tomu altánu na zahradě.
Probudil jsem se odpočinutý a včas, abych dorazil po hodine chůze do vsi, kde je místní krám a hospoda v jednom. Teda hospodě říkají tomu altánu na zahradě. Zůstal jsem v krámu a sledoval cvrkot, mezitím klábosil s majitelkou o tom jak jdou kšefty, pojídal banány a včerejší housky, salám ani syrečky sem si netroufnul dát. Už při vstupu byl odér salámu smíšený se syrečky mocný. Mocný leč mi bylo jasné, že požít něco z toho, tak daleko nedojdu. Ale kafe za osm koeun bylo dobrý.
Fouká pořád nepříjemmý vítr. Člověk neví jestli je zima nebo není. Musím hlídat klobouk. Už jsem o jeden přišel v Anglii. Pádil jsem kolem kanálu, kanál vedl nad řekou, foukl poryv a bylo po mém „parádním,“ krásně onošeném klobouku, co se mnou procestoval Portugalsko, Kanadu, šel sem v něm do Itálie a v severní Anglii byl doslova a do písmene fuč.
Vždycky se mi jen tak mimochodem vybaví nějaká nedůležitá vzpomínka. Jako s tím kloboukem. Jdu, přemýšlim si a najednou zjistím, jako snes, že je jedna hodina a ušel jsem 18 km. Do té doby mě nohy nebolí, v ten moment kdy si uvědomím vzdálenost, zjistím že ten kilometr, co zbývá k jídlu a odpočinku je asi „pět“ kilometrů dlouhý. Tak už to v lidskem vnímání chodí.
Někdy kilometry ubíhají jen tak samy, někdy je každý kilometr dlouhý dva kilometry. Jak jsem se domlouval s dcerou, začal jsem pod vlivem únavy zmatkovat jestli vůbec stihnu za těch deset dní dorazit do Jindřichova Hradce. Samosebou během tří minut mi došlo že i kdybych šel pouhých dvacet km denně, tak tam pohodlně bez chvatu dojdu. Včéra jsem se opravdu cítil unavený hodně. Už jsem dva týdny na cestě a odpočinek to chtělo.
Ale dnes zas mám pocit, že těch dvěstě kilometrů bych ušel na jeden zátah. Stačí den odpočinek, dobré vyspaní dobré jídlo a všechno je jinak. V tomhle jsou ty dlouhé cesty dobrý ukazatel psychiky. Jeden si na sobě oveří svou odolnost, vytrvalost a ochotu překonat potíže. Protože tohle všechno, co zažívám nejsou ani opravdové problémy.
Opravdové problémy jsou, když není co jíst, je zima, nebo vedro, není co pít, člověk je zraněny a do civilizace je daleko. Případně jiné podobné lahůdky. Ale cestovat po obydlené Evropě, mít to na vlak nebo autobus pár kilometrů, to je jen hra na cestu. Občas únavná, ale pořád jen hra.
Ležím teď natažený v jedné boudičce asi pět km od Švihova, piji kafe, oběd jsem si dal v Chudenicích, kde mají krásný kostel mého křestního patrona sv. Jana Křtitele. Datuje se do dvanáctého století. Ale je skutečně zajímavý. Ze čtrnáctého století fresky na zdi. Tedy zbytky. Na Bolfánek sem nešel. Podíval sem se na něj odspoda. Dost zdravý pohled. Nechtělo se mi lézt do kopce.
Tak, dorazil jsem na Švihov, dobiji iPhone, odpočinu a ještě kousek popojdu. Někam za ves. Bylo toho dnes z kopce do kopce a ve větru dost. Jo jo. Teď už směr východ.