Nad hlavou vesmír a pod nohama zem IX

Potkal sem se včera odpoledne díky vzkazu na Fb se svou čtenářkou a kamarádkou své bývalé favoritky Rity ve Kdyni. Bydlí tady na Domažlicku projevila přání se setkat. Měl jsem radost.

Potkal sem se včera odpoledne díky vzkazu na Fb se svou čtenářkou a kamarádkou své bývalé favoritky Rity ve Kdyni. Bydlí tady na Domažlicku projevila přání se setkat. Měl jsem radost. Takže jsem ji nechal číslo, navštívil kostel na kopci, kam jsem vlastně putoval, vyfuněl sem ho. Nějak stárnu. Už se mi moc do kopce nechce. Ale holt, vyhnout se jim nedá.

Vlastně na ten Janin vzkaz jsem přišel náhodou, když jsem ukládal blog a dával odkaz na FB, takže jsem na ni počkal na náměsti. Než dorazila uvařil sem si kafe, protože do hospody se mi už nechtělo, tedy jsem předvedl své kuchařské umění na náměstí. Ovšem byl chládek a schylovalo se k dešti. Stejně jako se schyluje dnes. Jenže sedím mazaně v Koutě na Šumavě a v hospodě, kde mají momentálně skvělou držkovou a tam neprší.

Jana dorazila včas, neb začalo svinsky lejt. Naštěstí do auta jí také nepršelo, tedy než přestalo, mohli jsme si říci,  o je a co není nového. Drbli jsme některé známe. Načež mi Jana navrhla, že když se zajímám o zajímavá místa a kostely, že mě zaveze k Horšovskému Týnu, kde je kostel sv. Anny, kde se ona vždy divně cítí. Pak že mě zaveze zpátky aby mé pěšácké srdce neutrpělo. Souhlasil jsem. Nakonec, rád se podívám na zajímavá místa. Někdy, někdy je klidně minu. Včera jsem náladu měl.

Samotný kostel je na pěkném místě a google říká asi tohle

KOSTEL SV. ANNY NA VRŠÍČKU
Podle pověsti vyoral na poli, asi 1 km jihozápadně od Horšovského Týna, oráč Křečka zázračnou sošku sv. Anny. Proto roku 1507 byla na tomto místě vystavěna prostá dřevěná kaplička.

Samotný kostel nechali pravděpodobně vystavět Jiří a Volf z Ronšperka roku 1511. V roce 1516 byl kostel dokončen a také vysvěcen. Po polovině 18. století prošel kostel barokní přestavbou, kdy byla dostavěna sakristie a barokní klenba. V polovině 19. století nechala rodina Trauttmansdorffů vystavět v podzemí kostela rodinnou hrobku. Po druhé světové válce se stal kostel sv. Anny na Vršíčku častým cílem vandalů. Původní vybavení kostela se proto nedochovalo. Dnes je kostel zcela uzavřen.

Takže jsem díky Janě během půl hodiny projel celé Chodsko, při zpáteční cestě to ještě vzala přes Pobězovice, kam jsem před 43 lety narukoval na vojnu, ale vůbec jsem to tam po těch letech nepoznal. Moc ven jsme nechodili, leda jedním směrem na Otov na cvičák, za dva měsice jsem šel do poddůstojnické školy a sbohem Poběžovice. Matně jsem si vybavil kasárna a kulturák a jinak nic. No už je to dávno a Bohu díky už hranice nikdo nehlídá a mladý kluci nemusí psát dnešní heslo hranic, na vojně jsme na nic, další hesla tady jsou, neprojdou, když nepůjdou. 

Jo, bylo to krátce po příchodu sovětskych vojsk do Československa, takže bojová nálada na nule. Ovšem jak postupně vyhazovali od Pohraniční stráže nespolehlivé kádry, morálka a uvědoměni se lepšilo. Vlastně tehdy, když si to tak uvědomuji odcházeli kluci kolem dvaceti osmi, třiceti let, kteří byli v armádě nebo u PS od těch patnácti let, byla celým jejich životem. Protože měli čest a nechtěli odvolat, tak šli. Slušný lidi odešli a svině zůstali. Podle toho to potom vypadalo. 

My záklaďáci to cítili na vlastní kůži. Ale vyrovnal jsem se s tím. Už jsem říkal, vojna mi nedělala problém a chtěl jse být i přesto vojákem z povolání. Holt, život ti zařídil jinak. Naštěstí. Asi bych si stejně nakonec vykoledoval vyhazov. Takhle jsem ve dvaceti přišel domů, vydal se do světa a bylo vše skoro jak mělo být.

Tak jsem zavzpomínal na méně veselé časy let sedmdesátých, kdt se charaktery buď lámaly, nebo ukazovaly jako slušné a vrátím se ke včerejšku. Jana mě dovezla do Kouta ke kapli tří křížů. Místo je na kopci, foukal hnusný západní vítr, ale rozhodl jsem se že tam přespím. A pokud nebude moc lepší počasí, že najdu klidné místo a dám si den odpočinek. Rozhodnutí trvá. Spal jsem v kuse 12 hodin, což už dlouho nepamatuji a utvrdilo mě v tom, že tělo odpočinek potřebuje. Inu už mě nebaví se přepínat a přemáhat. Nakonec věk a zkušenost mě poučila, ž jsou děje, které člověk nezlomí a nezmění. Takže dnešní den voraz. Včera sem dal je 22 km, ale i tak to stačí. Jo jo.