Do pizzerie na Smíchově u Anděla jsem dorazil s předstihem. Měl jsem tam schůzku s jednou dámou z jedné komerční televize.
Do pizzerie na Smíchově u Anděla jsem dorazil s předstihem. Měl jsem tam schůzku s jednou dámou z jedné komerční televize. Schůzku mi sjednala Jana, protože jsem za rok svého vystupování v ČT jsem zdrznul natolik, že jsem přesvědčený, že mám co nabídnout i jinde. Předpokládal jsem, že dáma bude chtít večeřet také, takže jsem vytáhl Macbook, kde jsem měl nachystané ukázky toho co jsem dělal. Ne že bych předpokládal, že stejný formát by mohl zaujmout komerční televizi, ale přeci jen je dobré ukázat co dělám. Dáma dorazila včas, večeřet nechtěla, dala si zelený čaj, protože je stejně jako já abstinující od alkoholu a nechala si promítnout něco z poslední doby. Líbilo se jí to co viděla. Povídali jsme. Předváděl jsem úspěšného hocha, netajil jsem se že se předvádím, protože jsem nepochyboval, že ona je zvyklá na tento druh hovoru.
Mezi mými jednotlivými skeči jsme stačili probrat docela vážné věci a vést vážné řeči. Úslužný číšník kolem nás kmital a Eva, jak se ona pohledná dáma středního věku jmenovala, mě upozornila, že po mě jede. Byl podstatně mladší, takže zřejmě hledal milence a otce. Ani jedno jsem mu nehodlal poskytnout, ale pobavilo mě, že se o mne v mých padesáti osmi letech zajímají občas nejen mladé ženy, ale i mladí muži. Fakt je ten, že bez jejího upozornění bych na tuhle „příjemnou” skutečnost asi nepřišel. Mladé muže nějak zvlášt nesleduji. Ani jejich významné pohledy a chování vyjadřující náklonnost k mé osobě.
Bylo to příjemné setkání, ze kterého něco může vzejít a také nemusí. Přeci jen není v takové pozici ona dáma, že by mohla mě říct. „Beru vás.” Ovšem jak tvrdila, být ta televize její, bere mě. Což mě potěšilo. Na autora čtvrté třídy (jak o mne tvrdí jedna uživatelka z chatu a druhořadého terapeuta jako mne na svém blogu tvrdí další chatová uživatelka) to docela jde.
Eva pracuje v oboru docela dlouho. Možná ze zdvořilosti mi tvrdila, že ona by jako zaměstnanec televize zájem o mojí osobu měla. Těšilo mě to, nepopírám. Protože jde o obchod, nechal jsem doma všechny triky, které znám abych dámu okouzlil jako ženu. Byl jsem podle svých možností vlídný a milý. Mé možnosti v tomto směru nejsou zas až přehnané, ale zapamatoval jsem si, že při příchodu dámy ke stolu muž vstane a ruku podává až když mu ji dáma nabídne. Konečně, Eva skutečně mi jako autorovi i učinkujícímu dala informaci, že by podle jejího mínění nějaká spolupráce byla možná. Tam kde pracuje a možná jinde.
Nepochybuji o tom, že tohle slyšet ty dvě výše uvedené uživatelky, asi by je trefil šlak. Tak doufám, že v případě úspěchu je netrefí. Nepřeji jim to, ani nic jiného zlého.
Ivana má ovšem podle nich zřejmě šedý zákal, protože ta mě snáší už rok. Já osobně jsem smířený s hodnocením oněch uživatelek, nepíší o nich jako dámách, jak mám v blogu ve zvyku psát o ženách, kterých si vážím, to bych ty dámy, se kterými se běžně setkávám a spolupracuji asi nedocenil. Inu některé uživatelky, prostě vidí svět jak vidí a jestli Honza Lutera říkával moje oblíbené „prase vidí svět prasečíma očima,” tak chatové uživatelky z některých místností vidí svět podobnýma očima. Jestli se ona spolupráce podaří, pak se teprve o sobě něco dozvím z úst některých uživatelek a uživatelů.
Lidský důmysl vykonstruovat spiklenecké teorie je nekonečný. Musím ovšem podotknout, že pracovat pro komerční televizi je pro mne lákavé. nejsem umělec, tak v tohle směru nemám zábrany. V komerční sféře jde o zábavu především a chytit se s pořadem, který by skýtal informace a zábavu v jednom pro mne by bylo docela přijatelné.
Sám se sice na komerční televize nedívám, tedy vyjma fotbalu, nebo jiného sportu, který mě zajímá. Dnes čekání u televize co bude vysílat ani není třeba. V době kdy je možnost na internetu přes internetové vysílaní ČT, či jiných subjektů si spustit spoustu zajímavých pořadů z archívu, takže televize pomalu a jistě v klasické podobě odchází do neznáma. Internetové noviny mají spoustu videa na vysílaní. You Tube také ledacos poskytuje, tedy v žádném případě neinformovaností a nedostatkem kulturního vyžití nestrádám. Ale pro nějakou další televizi bych docela rád udělal nějaký pořad o vztazích, o závislosti i o tom jak lidé mluví a žijí. Náměty by byly, historky také, jen zbývá nají vhodný formát. Což zas není až tak jednoduché.
Justýna měla kdysi skoro pravdu, když prohlásila, že: „O tebe se Jeníčku vždycky nějaká ženská postará, tohle si umíš zařídit.” Ta pravda je skoro celá, má jen maličký háček, že v téhle oblasti aby se ženy staraly, musí mít Jeníček nabídnout, co ke starání. Docela by mě zajímalo jestli by se dalo do televize propašovat historka o tom, jak mladý zamilovaný, náhle vzplanuvší muž, balí staršího pána. Klišé je, že starší muž balí mladého muže a nebo v těch konvenčních případech mladou ženu.
Obráceně to bývá bráno jako velmi nevěrohodné, ale já skutečně zažil i tenhle případ, že se do mě naprosto nehorázně zamilovala mladá žena a ne jedna. Je vždy kouzelné sledovat jejich strategii, kterou tyhle dívky zcela bezchybně ovládají. Tedy dnes na Evino upozornění jsem sledoval strategii, mladého muže balícího kmeta. Ovládal ji téměř dokonale jako ony slečny. Jen jsem mu nedal více času a příležitosti. Zřejmě budu někdy zjistit a zajít a trochu vysledovat.
Mě osobně tyhle seznamovací strategie zajímají. Většinou jsou neverbální, ale i tak poměrně zřetelné a je fakt, že co se strategie seznamování muže s muži týče, tam mám nedostatky. Většinou je nerozeznávám, pokud nejsou přímočaré, jako bývaly v mém mládí, kdy mě oslovovali starší muži a nabízeli lásku až do rána a někdy i něco víc, což jsem neakceptoval a zlobil jsem se tehdy na ně. Tak takové ty skryté, na ty mě upozorňují ženy, které se velmi často pohybují v oblasti médií a umění, kde je zvýšená koncentrace těchto mužů. Ženy v tomhle jsou lepší pozorovatelky a většinou odhalí homosexuála dřív než většina mužů. Jako ženy mají asi víc talent a schopnost vnímat muže, který je vnímá jako ženy a nikoliv jako přítěž u objektu jeho zájmu. Myslím, že jako lektorovi zvládání zátěžových situací i terapeutovi se mi tohle celkem hodí.
Mám v poslední době něco čemu říkám nemocniční čas. Minulý týden Markéta a tento týden jeden můj klient, který mi volal, že leží ze srdcem na Homolce a má těhotná dcera Katka, která zase má nějaké potíže a musela nastoupit k Apolináři na oddělení péče pro nastávající matky. Takže zítra mám navštěvovací den. Mluvil jsem s ní včera, byla veselá, tak doufám, že ji veselost a humor nepřejde. Vyprávěl jsem ji historku ze slečnou co mi hádala čtyřicet, té nevěřila i když byla zcela pravdivá.
Šlo o to, že jsme ze slečnou šli spolu z televize. Nějak na mě vyšel doprovod, když Alena čekala na kamarádku a Pavel chvátal za prací. Šli jsme na Metro a povídali jsme. Zjistil jsem že ji je sedmnáct, studuje. Ptala se mě jak dlouho tuhle práci dělám. Řekl jsem ji pravdu, že jsem začal po čtyřicítce. Řekla něco ve smyslu. „To neděláte dlouho.” Podivil jsem se, protože si zase myslím, že šestnáct let není až tak málo. Zde se podivila ona. Prý netušila že mi je tolik. Že myslela tak málo přes čtyřicet.
Mé srdce pookřálo a má dcera okamžitě poznamenal, že jak slyší, tak mě náramně těší, že slečna je tak naivní a nezkušená. Ujistil jsem Katku, že jsem všiml mladického nadšení slečny, jenže opravdu, ale opravdu do ničeho jít nechtěl, nic jsem nezkusil a způsobně jsem se ze slečnou v Metru rozloučil ani vizitku jsem ji nedal. Moc mi Katka nevěřila, ale bylo to tak. Na mou hříšnou duši. Bylo.
Slečna si sice půjčila můj klobouk, stoupla přede mne, zeptala se jestli ji sluší, ujistil jsem ji, že ano a nekecal jsem, ale jinak jsem hezky jel domu, abych se vyspal na skupinu, kterou jsem měl večer. Tak pak mi teprve Katka uvěřila. Mluvím pravdu a stejně mi to u mých dcer moc není platné. Konečně Markéta také z té historky nebyla nijak nadšená. Na rozdíl ode mne. Jo jo.