Mý srdce není skála

Občas mi zazní v hlavě slova nějaké písničky, matně si vzpomínám, odkud já ji znám? Hledám hledám, díky internetu a YouTube nacházím.

Takhle mi zněla slova …mý srdce není skála, pevná i v dešti střel, a jak si tam tak stála baby, moc jsem tě chtěl… a víc jsem si nemohl vzpomenout. Začal jsem hledat a našel. Matně jsem vzpomenul, že ji kdysi zpíval Michal Tučný a už jsem ji měl. A tady je: Je mi to líto Takový jednoduchý textík a co všechno v něm je.

Jo, tak to někdy v životě chodí. Ona chce jeho, on nechce ji, on chce ji, ona nechce jeho, ona a on se chtějí vzájemně a jsou od sebe daleko, pak nastane ten smutný příběh, kdy on nechce se vydat za ní, ona nechce čekat tak dlouho, nebo se sejdou a láska nevydrží. Jak říkám, někdy se do jedné písničky vejde celý život.

Pročítám si ty knihy o té transakční analýze a promýšlím si některé ty postuláty o těch mezilidských hrách, co mezi sebou ti lidé hrají aby bylo to, co píši srozumitelnější tak přidám co o ni hře říká Eric Berne:

Definice: Hra je souvislý sled druhotných doplňkových transakcí, jež směřují k jasně definovanému, předem známému výsledku. Dá se vyjádřit jako obměňující se soustava často opakovaných, zdánlivě racionálních transakcí se skrytou motivací; anebo populárněji jako řada tahů s různými léčkami nebo fintami. Hry se jasně liší od postupů, obřadů a zábav, a to dvěma důležitými charakteristickými rysy: 1. svými vedlejšími vlastnostmi a 2. výsledkem. Postup může být úspěšný, obřad účinný a zábava výnosná, ale všechny společně se dají definovat jako upřímné projevy; mohou obsahovat soutěžní, nikoli však konfliktní prvky a jejich závěr může být vzrušující, nikoli však dramatický. Na druhé straně je už každá hra ve své podstatě nečestná a její výsledek je nejen vzrušující, ale i dramatický.“
Citace z knihy: Eric Berne. „Jak si lidé hrají“.

Jak je vidět z výše uvedené citace, pokud hovoříme o hře z hlediska transakční analýzy, pak se vždy jedná o chování lidí, kteří uvádějí druhé lidi v omyl zastírají své pravé motivy a sledují vždy svůj zájem, který je uspokojován na úkor druhého člověka.

V písničce se zpívá. a jak jsi tam tak stála, baby, moc jsem tě chtěl … já chtěl se tvářit vlídně a zůstat nad věc, tvůj výstřih ve mně přítelkyně vášně rozsvěcí. Tady se nehraje. Chce, ji, nezastírá. Ale ona s ním může hrát a to třeba tu jednu z nejznámějších her, co se nazývá: „Ano, ale.” Hra „ano ale” má výhodu jen pro hráče, který ji hraje se světem, s mužem, ženou, dítětem v tom, že ať nabídnete, cokoliv, nikdy nenabídnete tolik, aby vaše nabídka hrajícího uspokojila.

Pokud tedy řeknu lidem znalým tohoto principu her, že se mnou hrají, vždy se rozčílí. Oni přece nehrají: „Nikdy jsem nic neslíbil/a. Říkal/a jsem možná, až bude trochu jiný čas, to že jsem tě objal/a, políbil/a si nevykládej jako opětování, to bylo jen tak z náhlého popudu…” Je jejich námitka. Ale vůbec nechtějí připustit, že ona hra: „Ano,ale,” spočívá v tom nejasném chování, kde se nedá rozeznat jestli se jedná o opětování, nebo jen laskavé chování, které nemá urazit toho druhého jasným odmítnutím.

Jasné odmítnutí pro hráče je většinou nepřijatelné. On jasným vyjádřením ztrácí spoluhráče, kterého může obehrávat. Muž vyspí se ženou, hraje lásku, aby ona zjistila, že ji vlastně jen využil pro své záměry. Pochopitelně děje se tak i opačně. A pak když se druhá strana dotáže, jak to tedy je? Zazní odpověď ve smyslu: „Víš, ale já myslel/la, že pochopíš…” Nastane požadavek, že druhá strana má chápat, že on/ona si jen tak hrají, protože potřebují toho druhého udržet nablízku.

Hra tohoto typu je nebezpečná v tom, že většinou končí frustrací obehraného. Hráč pochopitelně je v jiné pozici. Dostal, co chtěl,udržel toho druhého ve své blízkosti, pod dobu potřebnou. Pokud se ten druhý vzdálil, či se chtěl vzdálit, vždy přišla malá nabídka zájmu. Tak akorát, aby poskytla další naději.

Navíc, má pocit vlastní chytrosti, nadřazenosti, k tomu ještě má pocit, že nelhal, „…vždyť jsem ti nic nesliboval/a, říkal/a jsem ti, že to nesmíš brát tak vážně. Mám svoje závazky, tak chápej…” Ten obehraný, je podvedený. Dost často se cítí jako hloupý, protože byl podveden. Ano, emoce nelze nemít. Tady si opravdu člověk musí říci rozumem. Nelhal jsem, nepodváděl jsem, nabídl jsem a pořád se zvyšovaly požadavky, abych se dozvěděl, že já nikdy nemohu nabídnout tolik, aby byla nabídka přijatá.

Občas zamilovaní podlehnou těmto hrám a zjistí, že sice milovali dobře, jen na tom nesprávném místě a ten druhý využil zaslepenosti, kterou zamilovanost u každého nastane. Pak prohlédnou a diví se jak mohli nevidět. Ale nevidění je v tomhle případě normální. Zamilovanost obarvuje do krásných barev. I tam, kde barvy jsou více méně šedé. Zažil jsem tohle párkrát ve svém životě a nemám z toho nijak extra drama. Prostě tak to bylo, někdy chvíli trvá, než barvy odprýsknou, ale nakonec odprýsknou a je vidět realita. Jo jo.