Prohlížím si auto atlas Severní Ameriky z roku 1994. Moc pěkný atlas. Dívám se na trasy a vzdálenosti a vzpomínám jak jsem k tomu rozkošnému atlasu vlastně přišel.
Prohlížím si auto atlas Severní Ameriky z roku 1994. Moc pěkný atlas. Dívám se na trasy a vzdálenosti a vzpomínám jak jsem k tomu rozkošnému atlasu vlastně přišel. Jen tak jsem si o něj do Ameriky napsal. Vysvětlil jsem jim, že jsem podobný značně zničený v jediném exempláři viděl v Americké knihovně v Lidovém domě, a že hodlám přejít Ameriku z Aljašky na Floridu a jestli by mi ho nedali. Takže mi asi za čtrnáct dní přišel s přáním aby se mi cestou vedlo a potkal jsem slušné lidi. Jak tak do něj koukám i přesto, že je starý už třináct let, tak si říkám. „Škoda, že jsem tehdy dělal psychoterapeutický výcvik a školu.” Navíc jsem neměl na tu cestu peníze. Sešlo z toho.Dnes bych peníze na cestu asi dohromady dal, jenže nevím jestli bych to ještě ve svém věku celé vydržel. Ale cesta by to byla jak vyšitá. Snad v příštím životě. Jestli reinkarnace funguje. O čemž dost pochybuji.
Jenže je zajímavé při tom listování atlasem jsem ani tak nevzpomínal na cesty, jež jsem absolvoval, ale běžely mi hlavou vzpomínky na knihy, které jsem kdysi dávno přečetl o slavných mořeplavcích. Jako byl třeba sir Francis Drake, Joshua Slocum, sir Francis Chirchester, Thor Heyerdal a jiní. Kdysi jako kluk jsem vlastně Heyerdalem začal. Bylo mi kolem 13 14 let, když jsem viděl v televizi a podotýkám černobíle film o jeho cestě na balsovém voru Kon Tiki, ještě z několika dalšími přes Pacific. Seděl jsem u televize jak u vytržení, jen jsem zíral. Pak jsem začal objevovat další hrdiny, jako sir Francis Chirchester, který jako první člověk obeplul bez mezipřistání sám na plachetnici zeměkouli. Napsal o tom strhující knihu „ The lonely Sea and the Sky.” U nás vyšla po názvem „ Jen moře a nebe.”
Ale jako první ji na plachetnici sám obeplul kapitán Joshua Slocum. Alan Bombard přeplul Atlantik na záchranném člunu. Osamělí muži na moři. I když Heyerdal nebyl sám, tak expedice již první vymyslel a vykonal byla fascinující. Všichni ti uvedení o svých cestách napsali knihy, které jsem četl a snil u nich. Leta sem žil pod vlivem těchto knih. Korzára, kapitána a viceadmirálai sira Francise Drakea, který se nakonec stal královským mořeplavcem obdivuji za jeho cestu kolem světa a hlavně za větu, již podle legendy měl pronést, když se blížila španělská Armada k břehům Anglie. „Teď se věnujeme hře v koule a až přijdou Španělé, budeme se věnovat Španělům” Aby později za pomoci počasí a námořnického umu rozprášil Španěly do všech světových stran. Tomu se říká: „Umění se věnovat správným věcem na správném místě a ve správný čas.”
Od toho dětství jsem moc a moc romantický a dodnes se k těmto knihám a filmům vracím. Mám pořád pocit, že se nemusím dát oblbovat těmi zženštilými pohledy na svět jež produkují někteří rádoby intelektuálové, co chtějí lidem vysvětlovat jak mají správně myslet, na co mají myslet, co je důležité a co není. Jsem holt macho. Svět drsných mužů, kteří měli lodě ze dřeva a sami byli ze železa mi vůbec není cizí. Chápu, že pro mnohé nejsou vrcholem intelektu a rozumu. Jinak by zřejmě zůstali doma a dumali by nad těmi „správnými věcmi,” nad nimiž dumají všichni ti filozofové, co stále chtějí v dobách kvantové teorie vykládat svět. Zrovna tak jako psychoanalytici, jež v časech luštěného genomu, chtějí obecenstvo přesvědčit o vědeckosti svých plků. Jsem sice psychoterapeut, ale rozhodně nepovažuji psychoanalýzu za vědu.
Dnes je v módě plivat na všechno co koloniální velmoci jako Británie a Francie vykonaly. Jenže je zvláštní, že v dobách kdy tyto velmoci vládly ve svých koloniích, byly na ony kolonie na vzestupu a životní úroveň a právní systém většinou převyšoval oboje co produkují dnešní nezávislé státy. Mimo několika asijských zemí, všechny na tom byly lépe než dnes. Takže jenom prostým rozumem si dokáži spočítat, že to koloniální období mělo trvat o několik desetiletí déle, aby se vytvořila střední vrstva a inteligence, která by byla schopna ty země spravovat ke spokojenosti svých občanů. K tomu bohužel nedošlo. Za to dnes ty země platí. Ti anglosaští mořeplavci, kteří pro Evropu objevovali nový svět, budovali kolonie, zároveň nesli i určitou civilizační pochodeň.
Především Anglosasové. Je nepopiratelným faktem, že tam kde se jim podařilo zakořenit, zůstalo po nich kvetoucí hospodářství, vysoká životní úroveň. Bohužel to samé se nedá říci o španělských a portugalských koloniích. Latinská Amerika je dokladem. Její chudoba a zaostalost mnohých latinskoamerických zemí jsou zřejmé. Nehodlám tu hájit kolonialismus, jen chci aby bylo jasné že kolonialismus nebyl jen stinnou stránkou velmocí tehdejší doby, ale mělo i svoji světlou stránku, třeba ve vzdělávání a poskytováni ochrany a bezpečí.
Konečně z jakého důvodu všichni ti vystěhovalci z Afriky a Asie přicházející do Evropy a Severní Ameriky se pokoušejí i ilegálně procpat do těch bývalých „utlačovatelských zemí.”Zřejmě je snažší se přidat k prosperitě, než si ji pokusit vybudovat, Miliardy utopené v bývalých koloniích v režimech založené na svévoli a teroru, jsou dokladem. I ti co původně přišli studovat s tím, že jejich vzdělání bude na prospěch jejích mateřských zemí raději většinou zůstanou v Evropě nebo Americe, než aby snášeli potíže růstu.
V tom jsou mi právě všichni ti plavci objevující svět a jejich následovníci blízcí. Muži, kteří hledají dobrodružství a zároveň muži testující možnosti a mající svoji představu o cíli jež je z mometálního hlediska málo pochopitelný. Alan Bombard, který přeplul Atlantik v záchranném člunu, později zpracoval své i jiné zkušenosti pro lidi, kteří ztroskotají na moři v příručku, jež pomohla mnohým přežít. Heyerdal se pokusil osvětlit teorii a zároveň objasnil možnosti balsového voru při cestování po oceánu. Moderní plachetnice testují materiály. Jednoduše, tito lidé na moři, jsou objevitelé a průkopníky toho lepšího co se v lidstvu skrývá. I přes mnohé charakterové nedostatky těch plavců.
Tak na tohle vše a ještě jiné jsem myslel při listování tím atlasem. Někdy se mi samovolně vynořují obrazy, které si prohlížím jako v kině. Živé obrazy jsem měl třeba při četbě Pána Prstenů a mnohých dalších knih. Pokud ve mě kniha vyvolá tímto způsobem obrazy, mám za to že je kvalitní a vracím se k ní. Musím pro mnohé politicky korektní říci, že postmoderní doba, vnímání toho co je správné a co ne, co je mužské a co ne, ani umění včetně literatury tyhle obrazy v mé mysli nevyvolává. Asi to bude opravdu tím, že muži na lodích jsou muži, kteří si umí poradit a jejich žen to vědí a říkají. „Dej Bože pozor na mého muže na zemi, na lodi si poradí.”