Sedím u pc poslouchám písničky, co v šedesátých letech zpíval Matuška, užívám slunečné ráno. Matuška, měl vždycky dobrý textaře a je radost se vracet k téhle muzice.
Sedím u pc poslouchám písničky, co v šedesátých letech zpíval Matuška, užívám slunečné ráno. Matuška, měl vždycky dobrý textaře a je radost se vracet k téhle muzice. Sice by se řeklo dnes: „Komerce.” Ale moc dobrá komerce. Kdysi vyšla knížka od Jiřího Černého „zpěváci bez konzervatoře.” Byla to pěkná knížka a já díky jsem si tehdy skutečně uvědomil, že jsou zpěváci, kteří se vlastně nikdy nijak moc neučili zpívat, nebo nedej Bože skládat muziku, ale přišli stoupli zazpívali. A bylo to. Všichni poslouchali bez dechu.
Matušku jsem jako kluk poslouchal dost často bez dechu. Stejně jako Suchého, Pilarovou, Kubišovou a další. Vždycky jsem preferoval ty, co si muziku skládali a nebo psali texty. Matuška byl jeden z těch, co jsem preferoval, i když toho asi toho moc nenaskládal, ale vždy se mi líbil svým projevem. Jednoduše sem měl pocit, že zpívá chlap. Samozřejmě se stylizoval, jako ostatně asi všichni umělci. Ale dost často byla stylizace věrohodná. Písničky jako „Divocí koně, Sedm dostavníků, Tereza” umím dodnes přestože jsem je hodně dlouho neslyšel. Tolik mi utkvěly v paměti.
Všichni dnes chválí šedesátá léta. Přiznám se že mě přijde tak trochu samozřejmé, že jsem v nich žil a poslouchal tuhle muziku, díval se na všechny ty dnes slavné filmy. Myslím, že padesátá léta v oblasti muziky byly stejně důležité jako léta šedesátá. Nástup rokenrolu, Chuck Barry, Elvis Presley, Jerry Lee Lewis, a mnozí další otevřeli cestu Beatles, Rolling Stones, Kinks, Doors a jiným. A najednou tu byly šedesátý léta. Bigbít byl tady. A vedle bigbítu spousta skvělých zpěváků v pop. Ať si myslí o nich co kdo chce, jsem přesvědčený, že všichni ti průkopníci bigbítu, rokenrolu, rythm-blues potřebovali tyhle hvězdy aby se měli vedle koho vymezit. Elvis potřeboval Sinatru a Beatles Elvise. Pak to jelo.
Samozřejmě vždy jsem preferoval bigbít. Byla to muzika mého mládí. Moc toho v rádiu nebylo, koncerty byly vždy narvané a nebylo jich moc. Jenže každý kdo uměl trochu na kytaru byl v té době vážený mezi mládeží. Dal tři akordy na kytaru a spustil třeba od Roberta Lee Romero „Hippy hippy shake”co nazpívali i Beatles.(U nás ji zpíval Pavel Sedláček, nutno říct, že bezvadně.)
For goodness sake,
I’ve got the hippy hippy shake.
I’ve got the shake,
oh the hippy hippy shake.
Tak zpíval každý od 12 do 20 let. Holt milovali jsme tu muziku.
Jenže a to u mě bylo zvláštní, mohl jsem i tu komerci, co vůbec nebyla bigbítem, a to ani přibližně. Orchestr Karla Vlacha rozhodně nebyl výstřelek poslední módy, ale i Matuška s ním nazpíval několik věcí. Samozřejmě legenda jak spal v divadle zabalený do opony, protože neměl kde bydlet a chtěl zpívat v Praze je rozkošná. Prý je dokonce pravdivá. A pokud je, pak Matuška je hodně blízko k mému srdci. Tomu se říká láska k umění a slušná touha po tom něco dokázat. Nakonec já sám, když jsem přišel po druhé do Prahy v roce 1993 jsem rok bydlel v divadle Solidarita pod jevištěm, ale pravda je, že jsem si to tam docela útulně zařídil. Dopoledne, když třeba bylo představení pro děti, sledoval jsem ho zespoda. Sluchem. Skrz prkna co znamenají svět nebylo vidět. Zabalený v oponě jsem nespal. Touhle historkou neposloužím.
V divadle bylo celkem dobře. Sice peněz moc nebylo, ale když jsem plat v divadle spojil s platem v blázinci, šlo to. Pomalu jsem končil takovou tu kariéru manuálně pracujícího a připravoval jsem se na práci hlavou. Ne že by se u práce rukama nemuselo myslet. To by byl omyl. Představivost a schopnost improvizace je vítaná a v údržbě nutná, konečně socialismus učil lidi nápaditosti. Někdy ovšem když je něčeho příliš, tak to škodí. Jen mi přijde zvláštní, že jsem s touhle etapu života končil v divadle. Sice jako správce, ale v divadle. Začal jsem ve fabrice, pak nějaký čas lezení po střechách jako klempíř. Krmení krav, a jiné práce v zemědělství. Potom lodě a nakonec správce divadla. Od té doby, už čisté ruce. Stejně si myslím, že bylo dobře, že jsem šel touhle cestou.
Prospělo mi tahle kariéra. Naučil jsem se mnohé, nejen dovednostem , ale skutečně vím co znamená: „V potu tváře chléb svůj dobývati budeš.” Že jsem občas zapotil. A souhlasím s Růžičkovým tvrzením, že přístup člověka k terapii lze poznat podle jeho přístupu k práci. Lemplové toho moc nedokážou ani v terapii, stejně jako v práci a životě ne. A všichni, co se vymlouvají na okolnosti, mluví vlastně o své lenosti. Aby bylo jasno nemám na mysli takovéto Ať dělám co dělám, dřu do úmoru. Tohle nemám na mysli. Myslím, když lidé hledají jak v práci rukama, tak hlavou možnosti, co jim práci ulehčí, protože rozvíjí hledání tvořivost a tvořivost rozvíjí myšlení a rozvoj myšlení kupodivu hodně přispívá i somatickému zdraví. To ovšem stará věc, co ji znali Řekové.
Než Matuška dozpíval, jsem skoro u konce blogu. Nainstaloval jsem si včera pro změnu místo Debiana opět Slackware, ale je tam potíž, že staré nastavení X české klávesnice, co fungovalo ještě v 10.2 bez problémů, tak ve Slacku 12 zcela nefunguje.
Identifier „Keyboard1“
Driver „kbd“
Option „XkbRules“ „xorg“
Option „XkbModel“ „pc105“
Option „XkbLayout“ „us,cz“
Option „XkbVariant“ „,qwerty,“
Option „XkbOptions“ „grp:alt_shift_toggle,grp_led:scroll“
Nefunguje a nepřepíná z grafiky do konsole. V Debianu/Etch tohle nastavení šlo bez problemu. Jsem lehce zmatený. Funguje zatím jen tohle. v xorg.conf mám tohle.
Identifier „Keyboard1“
Driver „kbd“
Option „XkbLayout“ „cz“
Což se mi zdá dost málo. Sice v konsoli qwerty_cz jde bezproblému, ale ta grafika se mi nelíbí. No uvidím, třeba něco vygooglím a nebo je někde bug ve Slacku. Ale stejně většinou používám NetBSD a tam qwerty_cz jde bezproblémů.