Pokaždé, když slyším podobný příběh, překvapí mě zjevná podobnost chování účastníků. Nakonec je skoro vše jako přes kopírák.
Pokaždé, když slyším podobný příběh, překvapí mě zjevná podobnost chování účastníků. Nakonec je skoro vše jako přes kopírák.
Poslouchal jsem onehdy vyprávění jednoho klienta o svém vztahu k matce dítěte, které spolu mají. Dítě spolu mají, nežijí spolu, ona je momentálně těhotná, ale s jiným. Můj klient s ní žil krátce, za ten čas si spolu pořídili dítě, s tím se stýká, není tam problém, pro matku onoho dítěte je výhodné, že se z něj stal pečlivý otec, který je vždy na zavolání.
Pro matku ano, pro něj je situace komplikovanější, protože jak poznamenal jeden člen skupiny: „Přeješ aby to bylo tak, jak sis to vysnil. Ale ono to nikdy nebylo jak sis vysnil. A nechceš tu realitu vzít na vědomí.” Přesně vystiženo. Klient jen se slzami v očích přikývl. Ano, nikdy nežil s ní tak jak by si přál, jen snil, že tak žil a očekával, že ona se vrátí tam kde nikdy nebyli. Do jeho snu.
Rozuměl jsem mu. Byl jsem v životě několikrát v téhle situaci, snil jsem si svůj sen a čekal jsem, že sen se vyplní. Pak jsem třeba pozdě, ale přece přišel na to, že se mnou někdo hraje podobnou hru, jako s mým klientem. Hra spočívala tom, že mi dávala najevo, jak jsem zajímavý, abych nakonec objevil pravdu, že se jedná jen o hru, která má své cíle. Ale tím cílem nejsem já, leč někdo jiný.
Ptal se mne klient, co dělám v takové chvíli. Řekl jsem mu pravdu. „Vyklízím pole. Bez hluku, výčitek, bez čekání na to, že se něco změní v můj prospěch.” Netvrdím, že je tohle ideální strategie, ale pro mne je dobrá dost. Zachovám si sebeúctu. Druhá strana hraje, nikdy nic neřekne přímo, vždy je nějaký důvod, proč je vše jinak. Prosím, ať se tak chová, ale u toho nemusím být.
Byl udivený, že si s tím člověkem, tedy s tou konkrétní ženou nechci nic vyříkat, nechci ji přesvědčovat, nechci žádné zadostiučinění. Jenže pro mne znamená takové chování úlevu. Odpoutám se, protože mi dojde, že nejsem tím kdo hraje, nejsem tím kdo podvádí. Jasně jsem vyložil svůj záměr, jasně jsem dal najevo zájem, jasně jsem nabídl podmínky a pokud se mnou někdo má jiné úmysly, ať to řekne. Nechá-li mne přijít na to, že podvádí, pak už k němu nemám důvěru. Ať říká, co chce.
Zastávám názor, že lidé se mohou pokoušet mne využívat, já pokud se dám využívat, obelhávat, pak mám problém. Ale, jestliže té situaci porozumím, pak už problém nemám. A teď přijde asi to důležité. Pro mne důležité. Tím, že se už nedám zneužívat člověkem, který mne podváděl, mně ještě nezakládá na povinnost, investovat svou energii a čas do jeho změny. Mám dost starostí s tím, jak si uhlídat, pokud musím být třeba v jeho blízkosti, abych jím nebyl podváděn a zneužíván i nadále.
Maximálně a to myslím zcela vážně, mu řeknu. „Podváděl/a si mne, ale už se nedám.” Většinou se ale pouze bez vysvětlení vzdálím. Pochopitelně nemám na mysli třeba finanční podvody, tam spíše chci, než nechci náhradu. Ale v takové tom vztahovém zahrávání si, vzdaluji se beze slova výtky. „Nemám žádnou povinnost usilovat o jeho změnu. Jeho změna k lepšímu, není moje výhoda.”
Vytýkat někomu něco, žádat nápravu, jiné chování od toho druhého, znamená investovat svůj čas a energii, do jeho změny. Pokoušet se o změnu bližního k lepšímu přináší jen trápení a skřípění zubů. Našeho trápení a našeho skřípění zubů. Náš bližní žije v pohodě. On se netrápí, zuby neskřípe a usmívá se při našich pokusech o jeho změnu.
Ovšem, pokud odejdu, beze slova výtky, bez jakéhokoliv požadavku na jeho změnu, dostávám se, (mnohokrát vyzkoušeno) do stavu úlevy. Když se toho všeho vzdám, nenaplní se ona biblická, podobně jako buddhistická moudrost. Co se člověka zmocní, tím je zotročen. Jak jsem se kdysi dočetl v listu sv.apoštola Petra. Nebo v Buddhových kázáních, že touha je utrpení.
Ověřil jsem si, že touha vlastnit, měnit druhého člověka, ničí toho, co chce vlastnit a měnit. Stejně tak ničí toho, který uvěří, že láska je znamená být vlastně, žít v nejistotě, protože vydržet nejistotu, do které nás sttaví ten druhý je vlastně „správný projev lásky.” Vlastně prý je to podstata Zenu. Být svobodný, nevlastnit a nebýt vlastněn. Volně parafrázováno.
Opakování je matka moudrosti. Celý svůj dospělý dospělý život si kladu v pochybnostech otázky. A odpovídám si na ně. Jestliže mi vyjde, jako odpověď, že chování toho druhého nemám povinnost snášet, že nemám povinnost se starat o jeho blaho, pak nemám ani povinnost investovat čas a energii do jeho změny. Mohu se vydat na sever, jih, východ i západ. Všechny cesty a všechny směry jsou otevřené.
Jen já si určuji míru své povinnosti a míru své ochoty být nablízku těm, kteří hrají hru: „Ukaž se mi jak si dobrý a možná budeš odměněn. Možná.” Jo jo.
/\
6 komentářů
Zdá se, že si lépe rozumíme.
Zdá se, že si lépe rozumíme. Nerozporuji, že je spravedlivé a správné opustit někoho, kdo to „hraje na dvě strany“. Jen říkám, že ne každej to hraje na dvě strany a ne každej, kdo je mnou veden ke změně smýšlení a jednání, má bejt mnou např. vopouštěnej jen proto, že tomu zrovinka nerozumí (například) – a třeba se i kvůli tomu zrovna chová jako debil.
. A tvrdím, že opouštět pak
. A tvrdím, že opouštět pak takového bližního je (řekněme) poněkud unáhlené
Myslím, že jsem jasně vyjádřil, že opouštím lidi, kteří hrají na dvě strany. Nemám povinnost jim bránit ve hře a klidně je nechám zažít korektivní zkušenost plynoucí z opuštění.
To jsme si trošku nerozuměli
To jsme si trošku nerozuměli 🙂 Vyjádřil jsem to mínění, že jste se musel potkávat s dost hroznými lidmi, když se domníváte, že pokud se pokusíte bližní přivést ke změně smýšlení a jednání, tak to musí končit vlastním skřípěním zubů a úsměvem a ostentativním pohodlím bližního. Namítám, že i bližní může prožívat utrpení z absence náhledu, síly a vlastního neprozíravého jednání. A tvrdím, že opouštět pak takového bližního je (řekněme) poněkud unáhlené. Je pravdou, že ostré řezy v situacích, kdy druzí ignorují už jen to, že projevím nespokojenost s jejich modem vivendi, který mě zasahuje, a když na mě prdí, pak je čas dát jim buď korektivní zpětnou vazbu nebo vale a jít se – jak byste řekl – angažovat jinam. Nepasuji se přitom do role spasitelské. Milované lidi nerad opouštím jen proto, že nerozumí vlastnímu nedostatku a nejsou schopni nápravy. Dobré je vyzobnout si z Vašeho textu, že se vyplatí spíše na tu nápravu včas rezignovat.
Hezké dny.
To, že ty usmívající, vídíte
To, že ty usmívající, vídíte jako příšerné lidi, je opravdu jen váš pohled.
Netvrdím, že je to objevné, jako ostatně mnohé jiné, co píši, ale občas nutné lidem, které potkávám,ono neobjevné připomínat.
Dost lidí, co se trápí, se skutečně usmívají. Dávají najevo svou sílu a nadhled a nehodlají projevit nic ze svých citů. Ale pokud mne o nic nežádají, je pro mne nutné si připomenout, že nemám povinnost pro ně něco dělat. Abych se neagažoval tam, kde není čas na dobré skutky.
Abych byl konkrétní:
Abych byl konkrétní: „Pokoušet se o změnu bližního k lepšímu přináší jen trápení a skřípění zubů. Našeho trápení a našeho skřípění zubů. Náš bližní žije v pohodě. On se netrápí, zuby neskřípe a usmívá se při našich pokusech o jeho změnu.“
Musel jste potkávat příšerný lidi. Nebývá to občas také tak, že bližní nežije v pohodě, není spokojen, trápí se a trápení mu působí i mé snahy „o změnu“? Rozhodně se tomu ovšem nešklebí, ba se ani neusmívá… může mu chybět náhled, nadhled, síly… a je pak spravedlivé se vydat na sever, jih, východ i západ? Navíc se zdůvodněním: nemám žádnou povinnost tě snášet a starat se o tvé blaho?
Ač to může někomu pomoci,
Ač to může někomu pomoci, nepřijde mi to objevné. Nemám povinnost investovat energii do kohokoliv skrz cokoliv. Mám možnost, které jsem pánem. Motivů proč se do takových investic pouštím je moře. Redukce na výše popsaném půdorysu zní konzistentně, ale tak černobíle prostý svět není. Rozhodně ne ten můj.