Spouštěcím mechanismem této knihy se stala SMS, kterou jsem dostal brzy ráno od jedné své bývalé lásky.. Po ní následovala výměna SMS,Potom několik emailů a nakonec hovor na chatu.
Spouštěcím mechanismem této knihy se stala SMS, kterou jsem dostal brzy ráno od jedné své bývalé lásky.. Po ní následovala výměna SMS,Potom několik emailů a nakonec hovor na chatu. Ukončil jsem onen hovor,Neviděl jsem žádný další smysl jeho pokračování. Najednou jsem došel ke konci a nenacházel jsem jiná slova, než ty, jež vůči sobě používají lidé, kteří k sobě mají daleko a jen výchova jim brání říci. Lituji, ale nemám co bych ti dál řekl, tvoje starosti jsou pro mne nezajímavé, tvůj život nesleduji, tvá bolest není má bolest a tvá radost není má radost. Chtěla jsi jiného muže, tedy ať on ti poskytne to co potřebuješ.
Musím říci, že mě samotného tenhle můj postoj překvapil. Ta žena byla na mne vlídná, dokonce říkala, že si mě váží a přesto jsem nenašel chuť v hovoru pokračovat. Snad asi i k hovoru je potřeba najít smysl, pokud se nemá zvrhnout v bezuzdné plkání. Začal jsem přemýšlet o smyslu konce řeči a důvodech z jakých lidé spolu ukončují řeč. Našel jsem pár důvodů. Mohou být znechucení, žárlením, nevypočitatelností partnera, nevěrou, nebo prostě a jednoduše,že skončil důvod pokračování ve vztahu. Jsou vztahy, jež jsou celkem účelové, nemají jiný smysl, než vychovat třeba děti a potom, když děti odejdou, rozejdou se i lidé, kteří spolu léta žili. Rozejdou a nehledají se, nesetkávají, třeba jen když jejich děti se žení nebo vdávají a jsou na jejich svatbu, setkají se při narození vnuka.
Ve společnosti, která preferuje kult mládí ve všech směrech jsou některé děje málo, nebo skoro neviditelné. Tahle společnost objevuje, že vztahy nemají jen mladí, ale i lidé, středního a vyššího věku. Natolik je tohle zjištění pro mnohé její mladší členy překvapivé, až se diví se že, starší lidé se rozcházejí, rozvádějí, když na těch pár let, co budou na živu už to nestojí podle jejich mínění za to. Párkrát jsem tenhle názor zaslechl. Starší lidé si zase onomu postoji mnohdy vymýšlejí nejrůznější důvody proč se s tím druhým rozcházejí a jen málokdy sobě samému i jemu řeknou. Nic pro mne nemáš. Všechno jsi už vyčerpal. Všechno už jsem slyšel a nic z toho co nabízíš není zajímavé pro mne. Léta s tebou strávené jsou pro mne dostačující.
Tohle sám sobě říct a připustit není vždy jednoduché. Ano lidé v hněvu na toho druhého něco podobného řeknou. Jen málokdy to řeknou v klidu sobě samému, protože by také mohli zjistit, že promarnili roky s někým kdo jim už dlouho za to nestál. Žít s pocitem marného vztahu není nic jednoduchého. Vím o tom pocitu svoje. Pokud už něco takového řeknou, pak s plným vědomím že říkají sobě i druhému nepříjemné věci a většinou berou ohled na možný psychický dopad na sebe i toho toho druhého.
Po dvou letech, kdy jsem onu ženu nehledal a pouze jsem zjišťoval, že ona můj život monitoruje jsem se odhodlal s ní promluvit. Promluvit jinak, než dosud. Už v době, krátce po rozvodu jsem ji sdělil, že považuji čas s ní strávený za čas promarněný. Vím jaký měl později dopad moje prohlášení na její kamarádku, že ona léta s tou ženou strávena, považuji za svou ztrátu a promarněný čas a myslím, že stejně nepříjemný nebo ještě větší dopad to mělo na onu zmiňovanou ženu. Obě moje prohlášení odmítly s tím, že určitě mi něco hezkého onen vztah a čas poskytl. To jsem nepopřel. Jenže drogy feťákovi, také něco poskytnou, ale v konečném důsledku berou vše. Tady jsem měl podobný pocit. Ten vztah mnohem víc mi vzal než dal.
Tohle zjištění mi žádnou radost neudělalo a nijak nepomohlo. Nepatřím mezi lidi, kteří za každou cenu se pokoušejí hledat si na maléru něco krásného. Na maléru mohu hledat maximálně smysl toho maléru. Jenže stále si uvědomuji? Tak jedině to, že jestli něco musím opravdu udělat, je. Smířit se s tím malérem. Smíření není nutně nalezení radosti. Často slýchávám lidi, kteří říkají, že díky tomu či onomu maléru došli toho a toho poznání. Někdy to vypadá, jako že se bez maléru ani poznání dojít nedá. Někteří abstinující alkoholici si říkají, že bez svého pití by nepoznali spoustu věcí. Zapomněli na jedno, lidé kteří nepijí a nepropili se do debaklu, ty věci objevili a poznali také. Za podstatně menší bolesti a utrpení.
Od lásky nečekám například poznání žárlivosti. Lásku si chci hezky prožít a ne se trápit žárlivou ženskou. Sice jsem díky tomuto vztahu a ještě několika jiným, pochopil co znamená žárlivá ženská na vlastní kůži, ale můj úmysl, nebylo poznání života se žárlivou ženskou. Láska byla mým úmyslem a vlastně jen z lásky k té žárlivé ženské jsem v ní tak dlouho setrval.
Promluvil jsem s ní tedy a zjistil to, co jsem už uvedl. Sladěnost a blízkost do určité míry naskočila, chvíli trvala a pak jsme se z ničeho nic sám sebe zeptal. „Co dál? Co bude dál? ” Žádná odpověď nezněla. Nic jsem neslyšel a neslyším ani z měsíčním odstupem. Stejně jako jsme nic neslyšel, když jsem ukončil rozhovor s onou dívkou, kterou jsem potkal také po dvou letech s kočárkem a v něma malá dcera. Při pohledu na to dítě mi ona řekla, „mohla být tvoje.”Dnes si říkám bez lítosti. Mohla, ale není. Odešla před časem, našla jiného tátu ke svému dítěti a z let s ní strávených zbylo jen pár vzpomínek ale žádná chuť pokračovat v čemkoliv.
A nebyla v tom z mé strany žádná zloba, pocit křivdy, nebo ústrku z její strany. Chvíli promluvil a s podobnou otázkou, ci by mohlo být dál, na kterou zněla podobná odpověď jako u dříve uvedeného vztahu jsem pokračoval v cestě svým rodným městem a než jsem došel k domu kde jsem tehdy bydlel na onu ženu i její dítě jsem zapomněl, protože mi volala jiná na níž jsem myslel v té době, dnem i nocí.
Zrovna tak, jako onen klient, který když mu jeho partnerka přišla na „nevěru,” do níž ho vlastně vmanévrovala svými rozchody. Rozešla se s ním, on její rozchod vzal vážně a ona najednou to z čeho ho podezřívala měla jako fakt. On se rozejít nechtěl. Nechtěl jinou až nakonec ze zoufalství s jinou skončil v posteli. V té posteli se mu zalíbila ona dáma co sloužila jako náplast. Z náplasti se stala partnerka a po čase se klidně zeptal té co se s ním rozešla, „Kdy se odstěhuješ? Už mám jinou.” Takhle se jí zeptal, po čase, kdy seděl jako uzlíček neštěstí, když mu přede mnou oznamovala že s ním defiinitivně končí. Neskončila, chvíli měl radost ale… Vrátila se, chovala se stejně a on skončil s ní. Ačkoliv ona se opravdu už rozejít nechtěla. Chtěla ten vztah. Jenže v něm neuměla nic jiného než zase jen stále vyhrožovat, ospravedlňovala svoje hysterické a žárlivé neopodstatněné výstupy, které se najednou najitím jiné ženy paradoxně staly opodstatněné: Ačkoliv to netušila. Proto slova, která bez zloby a hněvu vyřkl byly pro ni jako blesk z čistého nebe. Z lásky se stala lhostejnost a jediný zájem, který k ní měl byl zájem se ji co nejrychleji a v největší tichosti zbavit. I on, jak jsem zjistil, si položil otázku, co dál?
Zajímá mě tahle oblast vztahu. Zajímá, protože většinou se hledají možnosti jak vztah udržet. Případně a to už méně, jak ze vztahu odejít bez většího poškození. Jaké prostředky použít a vlastně málokdo se zajímá o to co je po ukončení a třeba následném náhodném setkání. Jak ti lidé žijí, co prožívají a z jakých důvodů při těch setkáních ti lidé celkem klidně ukončují řeč. Co se to vlastně stalo? Křivdy a urážky odplynou, lidé si uvědomí, že ve vypjaté emočním období jako je rozchod padne ledacos.
Z jakých důvodu už mnohdy nenacházejí řeč s těmi po kterých kdysi toužili a pro něž se hodně a dlouho soužili a trápili. Bylo několik žen se nimiž jsem opravdu rád mluvil, o čemkoliv. Po rozchodu jsem s nimi mluvil v duchu. Také o čemkoliv. Obracel jsem se na ně jakoby byly vedle mne. Pak vnitřní řeč utichla, přestal jsem přemýšlet co jim řeknu pokud se s nimi potkám. v okamžiku setkání, kdy jsem už necítil ani zlobu ani křivdu, jsem najednou neměl co říci a neměl jsem ani pocit viny ani potřebu tohle nějak měnit.
Stejně tak někteří moji klienti o tomhle mluví. Někdy mají pocit viny, protože se existují lidé, kteří se diví tomu, že oni nenacházejí řeč se svými bývalými partnery. Ti lidé jim říkají, že s těmi předchozími partnery si hezky popovídali, jsou s nimi přátelé a oni ne, cítí nedostatečnost. I tady cítím, že se právě zvýšeným počtem rozvodů a rozchodů vytvořila určitá šablona, která jako by lidi, kteří se rozešli a nekomunikují se svými bývalými partnery mají za méně hodnotné. Protože já sám tu potřebu nemám, klidně svým klientům říkám, že nevidím žádný problém v tom, když nenacházejí řeč se svými bývalými partnery, kteří je třeba opustili, oni nechtějí přistoupit na nějakou nabídku jakéhosi alternativního přátelství. je dobré pokud tam jsou děti, mluvit spolu ve prospěch dětí, ale jinak nevidím žádný další důvod k rozšíření kontaktů. konce to nevidím ani jako problém, když o těch svých setkáních hovoří a říkají. Nic jsem necítil. Nijak je neobviňuji z toho, že se ze vztahem nevyrovnali, když klidně toho člověka obejdou, maximálně pozdraví, při pokusu o bližší kontakt dají najevo, že nemají důvěru v jejich slova.
Jak už jsem řekl, nemám potřebu dělat svým bývalým láskám jakéhosi člena obdivné suity, nemám potřebu uspokojovat jejich potřebu hovoru se mnou i přesto, že dávají najevo, že si mě váží. Tím, že vyprchají emoce a dojde k jakémusi smíření, ještě neznamená, že dojde k zapomnění chování, které bylo třeba důvodem rozchodu. Velmi těžko mohu předpokládat, že žárlivá nejistá žena, která se cítí znejistěná ve své ženskosti odmítnutím jakéhokoliv svého požadavku, kdy nerozlišuje mezi odmítnutím požadavku a odmítnutí své osoby jako takové, že se během času změnila, když její projevy zůstávají na stejné úrovni jako kdysi. Musím si položit otázku, co se změnilo abych mohl mít důvěru v její změnu.?
Navíc v takových případech mívám pocit, že pokračováním nějakého přátelského vztahu s nimi se omezuji ve prospěch budoucnosti. Občas se dozvídám, že se lidé rozejdou, najdou si jiného partnera, ožení se vdají se, pak se jeden z nich rozvede a pokusí se z toho druhého na základě toho deklarovaného „přátelství” udělat důvěrníka ve svých manželských nebo mileneckých potížích.