V kursech, které vedu, často říkám že jsou základní slova ve vztahu mezi lidmi.
V kursech, které vedu, často říkám že jsou základní slova ve vztahu mezi lidmi. Patří mězi ně slova „Chci a nechci.” Jeden z častých omylů mezi lidmi a to hlavně blízkými lidmi bývá, že si o nic nemusím říci, ale druhý musí pochopit co chci aniž bych vyslovil přání. Stejně tak nesmím říkat, co nechci, protože je to neslušné. Někteří lidé jsou vychováni v tom, že odmítnout tímto způsobem znamená hrubou nevychovanost. Mluví-li kdo s vámi tímto způsobem pak se jedná o druh manipulace, která vás nutí k neustále pozornosti k jeho osobě. Mnohé mé bývalé lásky často říkaly. „Přece si nebudu o všechno říkat, musíš sám vědět co potřebuji.” To čemu já říkám manipulace, je takové chování, kdy manipulující člověk vydává svá přání za prospěch druhé strany, nebo za projev slušnosti, výchovy. Atd.
Prostě: staň se čtenářem myšlenek, chápej a uhádni každé mé nevyslovené přání, splň mi i to, o co si neřeknu. Mám-li chuť se milovat, uhádni to, mám li problém uhádni to, jsem-li rozlobená/ný a usmívám se, pochop to. Zkus uhodnout, že je mi zima, když je otevřené okno. Uhodni a zavři ho. Zajímej se jestli něco potřebuji, i když ti říkám, že nic nepotřebuji. A zkus mi nic nedat i když ti říkám, že nic nepotřebuji. Nevyptávej se a přines, nevyptávej se a nenos. Chovej se tak abych si o nic nemusel/a říkat. Víš přeci, že jsem citlivá/vý, ostýchavá/ý. Pokud tohle a mnohé další nechápeš, jsi zlá/ý, nevychovaná/ý, necitlivá/ý. Uhodni jak mi je a když neuhodneš, tak….
Tímhle způsobem se chová mnoho lidí, kteří sebe sama považují za citlivé, chápající. Neb oni přeci vždy vědí, co ten druhý potřebuje, nebo oni vždy vědí co ten druhý nepotřebuje. Jedna z klasických odpovědí na mou otázku co se děje? několika mých bývalých lásek byla tato: Ty nevíš? Ty vážně jsi takový tupec, že si ani nevšimneš, že jsem…potřebuji…cítím…?
V ten moment jsem byl a také jsem se i cítil něčím „co přinesla kočka domů, nebo vyplavil příliv.”Samozřejmě jsem na tyhle způsoby „dobře vychované ženy” reagoval poměrně zhurta. V tu chvíli došlo ke sporu, kde padaly slova, která zraňovala na obou stranách. Kdo zranil víc, vyhrál. Vítězství a porážky s e střídaly, až došlo k tomu, k čemu muselo logicky dojít. K rozpadu vztahu.
Později, kdy jsem se naučil zeptat a vytrvat, aniž bych se dopustil něčeho nepatřičného, jsem se stejně dozvěděl, že se pořád jen ptám, slušný člověk přece ví, dočkal jsem se mlžení, zastírání vysvětlování toho, že ženy to tak mají. Už jsem nebyl za hrubiána, ale za hlupáka, co nerozumí ženské duši. Dnes jsem se na skupině, kde jsem měl několik maminek a manželek závislých ve věku od třiceti do čtyřiceti let, ddozvěděl, že jsem drsný muž. Jak už mám ve zvyku, tázal jsem se na ten pojem „Drsný muž.” Tázal jsem se, zda je nějak hrubě nazývám? Odpověď zněla ne, tázal jsem se zda je urážím? Odpově zněla „V žádném případě. Ale…” U toho „ale” jsem se zastavil. Nakonec z nich vylezlo, že jsem přímočarý. Na něco se ptám a chci jasnou odpověď.
Pokud se ptám někoho jestli má hlad, tak mě nezajímá odpověd,že jedla odpoledne, teď na jídlo nemyslí, a možná že zítra půjde s kamarádem na oběd. Pokud se někoho ptám jak mu je a on mi odpovídá že myslí na tohle, klidně mu řeknu. „Ptal jsem se jak ti je, ne na co myslíš.” Odpoví-li mi, že by k tomu došel pokud bych ho nepřerušoval, klidně mu sdělím, že jsou věci, které slyšet nemusím. Prostě se na ně neptám a má-li potřebu dlouho a nepřerušeně řečnit, pak nechť se věnuje politické kariéře. Tam se dlouhé bezobsažné projevy cení. Já je neocením. Vzhledem k tomu, že jsem smířený s tím, že mě všichni nebudou mít rádi, na rozdíl od mnohých mých klientů a známých, kteří o toto neustále usilují. Usilují, i když ujištují sebe i své okolí, že tedy oni ne, oni rozhodně nikdy, oni jsou si vědomi, že je všichni nemůžou mít rádi. Tak já skutečně se chovám tak, že mě málokteří mají rádi. Dokonce mi uplně stačí, že mě sice nemají všichni rádi, ale respektují mě.
Jo a jsem vážně přímočarý.
Tedy v tomhle duchu probíhala dnešní skupina spoluzávislých. Kdo chce vědět co je spoluzávislost dozví se to v mé knize „Ze závislosti do nezávislosti” s podtitulem „Spoluzávislí a nešťastní.” Tam tuhle problematiku poměrně dost obšírně popisuji. Ano mnozí lidé mají dost těžkou hlavu s tím, že když se na něco ptám, tak očekávám odpověd na to na co jsem se ptal a nemám potřebu vyslechnout přednášku o dějinách Římského práva plus předpověd o stavu vody na českých tocích dnes v osm hodin ráno.
Dnes jsem ještě před skupinou měl na návštěvě jednoho známeho Vzhledem k tomu, že se jednalo o návštěvu nikoliv terapii, choval jsem se trochu jinak. Mluvil jsem o svých věceh, poslouchal jsem o jeho životě a pak jsem s ním dal debatu tak trochu o obchodních věcech. Lidé, kteří jsou mými známými mají nekdy pocit, že když už jsme setkali, pak by neškodilo mě trochu zatížit svými věcmi. Někdy, když mám náladu, je vyslechnu, někdy, když nemám náladu, klidně jim sdělím informaci o své nenaladěnosti. Tohle jsem udělal dnes. Měl jsme za sebou tříhodinovou práci na dalších dílech „Rodina, škola a já,” s paní Sovišovou, kdy jsme skutečně intenzivně pracovali a rozhodně jsem potřeboval oddechnout. Svému známemu jsem to sdělil.
Svého známého jsem rád viděl a jak už jsem řekl, rád jsem s ním povídal, pak když došlo na ty obchodnější věci, jsme mu klidně řekl, kdy se nadechl a hodlal mi na mou otázku po jistých možnostech vysvětlovat, kdo, kde s kým a jak? „Pane inženýre, co děláme teď je obchod a nemám už tolik času, takže mě ušetřete Dějin národa Českého a řekněte mi, Ano mám kontakt, poskytnu vám ho a nebo, nemám kontakt, neposkytnu vám ho. Protože mě zná, zasmál se a sdělil mi co jsem potřeboval vědět.
Jsou lidé, kteří na přímočarou řeč, sdělení a položenou otázku reagují jako na útok na svou osobu a důstojnost. Ne všichni, ale mnozí. Jejich reakce je dána tím, že skutečně a to jsem si mnohokrát ověřil, neposlouchají, co se skutečně říká. Jedna má bývalá láska na tohle mé jednání reagovala slovy. „Když se mě takhle ptáš, mám pocit, že ze mě děláš blbou krávu.” Chápal jsem ji, také jsem před absolvováním terapie a později výcviku v psychoterapii reagoval obdobně. Byl jsem nejistý měl jsem pocit, že ten co se ptá, se vlastně neptá, ale svou otázkou ze mě dělá vola. Byl to můj hluboký pocit nejistoty, zakrytý agresí. nakonec, když jsem tomu porozuměl, pochopil jsem plně způsob ujištění. Jen se ptám, nehodnotím tě, nesoudím tě, neútočím na tebe. Jen se ptám. Ujištění, které dával Honza Lutera lidem včetně mě, kteří na jeho otázky reagovali podrážděně, protože měli z a to, že z nich dělá blce, když se ptá na takové jednoduché věci, které jsou zřejmé, nebo „nedůležité.“ Jako terapeut, tohle, jako kdysi Honza zažívám i já každou chvíli. Nakonec i v neterapeutických hovorech. Ten druhý mnohdy předpokládá, že buď potřebuji,nebo mám kompletní informační databázi
Rád jsem tenhle způsob ujištění převzal a používám ho nejen v terapii, ale i v životě. Ovšem mnohokrát jsem zjistil, že jsou lidé, kterým žádné ujištění nestačí, žádné pochopení jim není dost velké a žádná láska dost vroucí. Narazím-li na takového člověka, zcela klidně ho nechám jeho osudu. Nakonec, naučil jsem se ještě jednu věc. Na hloupé, zlehčující, nekonkrétní otázky nehledám vážné, chytré a konkrétní odpovědi. A jsem si vědom, že jestli budu na něco odpovídat nebo nebudu, se rozhoduji jen já sám. Konečně nemám z nikým na světě smlouvu, že s ním budu mluvit o všem, co ho zajímá, a budu mu odpovídat na otázky, které nemají ani hlavu ani patu.
Pokračování jindy