Vrátím se ještě k tomu fenoménu žárlení. Už jsem říkal, že žárlení je značně silný pocit nejistoty, který vlastně člověka svazuje v pohledu na sebe sama, na skutečnost.
Vrátím se ještě k tomu fenoménu žárlení. Už jsem říkal, že žárlení je značně silný pocit nejistoty, který vlastně člověka svazuje v pohledu na sebe sama, na skutečnost. Alespoň já jsem tomu vždy tak rozuměl. Vždy jsem byl nedůvěřivý, když mi žárlivá kolegyně, kolega se snažili vysvětlit, že to co mi říkají o mém způsobu práce, vydělávání peněz je pro mé dobro. Totiž tak, jakmile mi kdokoliv řekne, že něco říká pro mé dobro, okamžitě zpozorním. Mnohokrát ve svém životě jsem zažil, že něco pro mé dobro znamená „Rušíš mě, obtěžuješ mě, změn se.” Chtít na někom aby změnil své chování pokud mu nevyhovuje, je celkem legitimní požadavek. Pokud to udělá přijatelnou formou, mohu jeho žádost vzít v potaz a vyhovět. Mohu, ale nemusím.
Mohu kolegyni doporučit svým pacientům pokud budu mít pocit, že jim bude prospěšná, ale v žádné případě to neudělám jen proto, že kolegyně si pořídila soukromou praxi a má pocit, že bude a má nárok být proto upřednostněna. To se tehdy dělo. Měl jsem takovou kolegyni.
Stále měla pocit, že ji nějak u pacientů diskriminuji, a musím ji určitě u pacientů osočovat, když oni přede ní vyslovovali svou víru v mé metody. Říkala mi, „vy je přesvědčujete, že jste nejlepší.“ Nedala si vysvětlit, že oni to tak vnímají. Tedy jen někteří. Všicni rozhodně ne.
Je jasné, že jsem si vědom toho, že nejsem terapeut pro všechny lidi na světe. Tím není nikdo, ale jsem si vědom toho, že pro dost velkou skupinu klientů a pacientů jsem důležitý. Bez ohledu na skutečnost, že si to některé kolegyně dlouho nemyslely. Rozhodující bylo a je, že si to myslí někteří klienti. A tehdy z toho důvodu nastal značně velký spor. Spor dlouho trvající, spor mezi mnou a dvěmi kolegyněmi. Spor který na dost dlouhou dobu otrávil ovzduší na pracovišti. Nakonec ona kolegyně ještě s jednou, odešly. Odešly, protože už se obě přestávaly ovládat před pacienty.
Čímž se mi potvrdila další letitá zkušenost, že spor se nedá vyhrát, pouze ukončit. Zde se ukončil jen rozchodem účastnic do různých světových stran. Nikdo nevyhrál, nikdo neprohrál. A mě se ulevilo. Jestli i jim nemohu zcela říci. Ale asi ano, když odešly.
Takže mé kolegyně projevovaly značnou nejistotu, která se projevovala dost značnou řevnivostí a žárlením. Skrytě i otevřeně. Skrytě více. Pracovní vztahy jsou stejně důležité jako osobní. Práce je zdrojem příjmu, který je základem existence v současném světě. Musím říci, že jsem nenašel tehdy jinou možnost, než s oběma ukončit dialog, ukončit řeč. Jednoduše nešlo to. Mnohokrát jsem o té situaci přemýšlel, dodnes jsme nenašel jiný způsob, než se vzdálit, mlčet a mluvit jen v nejnutnějších případech. Tahle situace trvala dva roky. Nejistota v týmu na pracovišti terapie závislostí. Je pro pacienty stejně jako kořalka a drogy, sajrajt.
Byla to těžká doba, ale přeci jen něco jsem v ní pochopil. Pochopil, co jsme věděl už dávno, ale tam jsem si celou tu věc pro sebe zformuloval, že žárlivá žena na pracovišti, žárlivý kolega je stejně obtížný jako žárlivá partnerka doma. Řevnivé žárlivé kolegyně/kolegy, nelze ničím uspokojit, nelze ji nabídnout jakoukoliv dohodu. Vždy se mluví jen o jedné pravdě a to o její/jeho pravdě. Nejistý, žárlivý člověk je neštěstím každého pracovního týmu.
Jeden jediný člověk tohoto druhu dokáže rozleptat funkční tým, tým který funguje do doby, než se plně projeví ona nejistota. Ona nejistota se projeví nejvíc, když tito lidé dostanou moc, nebo určitý druh moci a odpovědnosti na kterou nestačí. Mohou být profesionálně schopní, ale jejich schopnost vycházet s druhými lidmi je skoro nulová. Jdou z extrému do extrému.
Za ty dva roky jsem se naučil v případě nutnosti se skutečně ohradit. Ohradit formou, která sice byla tvrdá, ale z hlediska společenského přijatelná. Jinak jsem mlčel. Výhoda rozdílu mezi žárlivou partnerkou a žárlivou kolegyní je v tom, že s kolegyní nemáte většinou děti, majetek, sex a netrpíte k ní zbytečnou ohleduplností pramenící z lásky.
Hledíte si své práce a pokud chování z jejich strany k vám překročí určitou míru, můžete celou situaci řešit v týmu a s nadřízeným. To jsem činil. Naštěstí má nadřízená i přes určitou preferenci kolegyň psycholožek si byla vědoma i mé ceny, stejně jako jsme si ji byl vědom já a tlumila nejhorší výstřelky z jejich strany.
Je málo „zábavnějších věcí,” než když se spojí začínající nejistá kolegyně s kolegyní, která je starší, ale profesionálně nijak na výši a tím pádem též nejistá a začnou se pokoušet prosazovat svůj styl práce. V terapeutické komunitě má tohle okamžitý negativní vliv na pacienty. Problém žárlivosti, jak ve vztahu partnerském, nebo pracovním je v tom, že nejvíce souboj dvou stran odnášejí ti z okolí.
V rodině děti, rodiče žárlivých partnerů, nebo známí. V zaměstnání jsou to kolegové, kteří jsou nuceni díky těmto scénám zaujímat něčí stranu. Pokud se postaví na tu nesprávnou, nesou si své důsledky. Žárlivý člověk, skutečně potom dokáže trestat kohokoliv, kdo je v dosahu. Nakonec ona starší kolegyně hovořila k naší společné nadřízené tím způsobem, že ji v klidu obviňovala před celým týmem ze lži. Rozhodně tím neprojevovala žádné strategické nadání. Tím se připravila i o podporu, kterou dlouho v ní měla.
Byl to tehdy skutečně těžký čas. Žárlivá partnerka, žárlivé kolegyně. Kupodivu, všechno se vyřešilo během jednoho měsíce. Partnerka odkráčela žárlit jinam, kolegyně svou „profesionální zdatnost” předvádět také jinam. A já jsem setrval na místě.
Doma i v zaměstnání. Je nutno říci, že po odchodu těchto tří žen z mé blízkosti se mi všechny další ženy zdály téměř sladké. Kolegyně, které nastoupily po těch co odešly, byly ochotny spolupracovat, partnerka, která se na krátký čas mihla v mém životě sice nebyla příliš jistá, ale neprojevovala se žárlivě. A Markéta? To skutečně je oáza klidu ve vztahu.
Uvědomuji si jednu věc a nijak se jí netrápím, ani s jednou jsem se při odchodu nerozloučil, nedal jsem si práci abych měl takové ty sladké kecy, co bylo bylo a odpusťme si. Jednoduše jsem mlčel. Neměl jsem chuť se tvářit vstřícně a neměl jsem chuť, říkat cokoliv. Nebylo k nim vlastně říct co. Ty dvě mě zcela jistě nemilovaly a chlebíček z pohoštění, které zakoupily by mi zcela určitě zhořknul při vzpomínce na dobu, kdy jsem byl terčem útoků z jejich strany. Zbytečným útoků, protože jsem vždy byl a jsem ke kolegům loajální. Ke své bývalé partnerce jsme mlčel, protože jsem byl plný hlubokého zklamání. Zklamání, které pomalu vyprchávalo, když jsem začal podobně jako při odchodu mých kolegyň mít pocit osvobození. (Při odchodu kolegyň se se ten pocit svobody objevil okamžitě.) Jako mnohokrát předtím v životě jsem si uvědomil jednu věc. Nic netrvá věčně.
Tři žárlivé, řevnivé ženy, v mém životě poměrně důležité, odešly z mého života a můj život se změnil k lepšímu. Od jejich odchodu jsem nemusel vymýšlet složité strategie komunikace, ujišťování, či sebeovládání. Byl to dobrý trénink po ty dva roky, ale skončil právě včas. Otec biskup Otčenášek, který odseděl v komunistickém kriminále víc jak dvanáct let mi vždycky říkal, že to co unesu je přesně informace o tom, jak jsem na tom. Unesl jsem tři žárlivé, řevnivé ženy v blízkém kontaktu po dobu dvou let. Na jednu stranu, nebyl to lehký čas, na druhou jsem si ověřil, co skutečně unesu a zjistil jsem že rozhodně víc, než jsem kdy předpokládal. Daly mi ty dámy informaci, to jo. Ale přiznám se že už bych si tuhle dobu v nějaké podobné obměně opakovat nechtěl.
Poučily mě ty roky o mnohém, o mě samém a o žárlivosti a nejistotě víc než jakákoliv fakulta psychologie. Naučil jsem se skutečně, pokud to jde, takovým lidem vyhýbat. Nemám potřebu být s nimi ve společnosti, sedět u jednoho stolu a nebo spát v jedné posteli. Žárlivý, nejistý člověk může mít mnohé, ale jak jsem zjistil, jak v zaměstnání, tak doma, nakonec nabídne jen svou nejistotu, strach, řevnivost a agresi. Z mého hlediska je to dost málo. Vlastně není to nic, co bych chtěl a musel mít. Skutečně nemám potřebu lavírovat neustále mezi lidmi, kteří jak už jsem jednou řekl, nemají ani víru ani důvěru. Víru v sebe, víru v druhé a důvěru, že mají pro ty druhé cenu a respekt.Protože ani jedno sami nemají, tak si obé od druhých lidí zkusí vynutit silou. Nebyl jsem na tom tehdy tak, abych jim na rozloučenou něco hezkého řekl. Lepší z mého hlediska mlčet a dívat se jak mizí v dáli.
Pokračování někdy