V jednom komentáři ke třinácté kapitole se komentující domnívá, že žárlivost vzniká v dětství.
V jednom komentáři ke třinácté kapitole se komentující domnívá, že žárlivost vzniká v dětství. Je zcela možné, že malé dítě, které se cítí ohroženo ztrátou lásky díky dalšímu sourozenci, jemuž je najednou věnována stejná, nebo někdy větší péče než jemu ztrácí jistotu. Malé dítě je biologicky odkázáno na rodiče a péči o dalšího sourozence může vnímat jako újmu. Někdy i k újmě dojde, ale jednoznačně nelze říci, že zanedbané děti jsou nadměrně žárlivé. Některé jsou, některé nejsou. Nebo lépe řečeno, ne všechny prožívají onu hrůzu z ponížení v případě opuštění. Jsou i takové co prožívají úlevu a mají za to, že když je někdo opustí, mají klid a pokoj. Vnímaji jeho opuštění své osoby, jako svoji svobodu.
Záleží na osobnosti a ve hře jsou ještě i pravděpodobně genetické faktory. Zdá se že jedno platné vysvětlení na žárlivost neexistuje. Jako terapeut, který se zabývá terapii zaměřenou na „tady a teď,“ se samozřejmě zajímám o klientovo dětství a pokud se vynoří některé skutečnosti chování táhnoucí se od dětství až k dnešku, mohu klidně s klientem se zaměřit na chování, které působí potíže. Co prožívá, když přemýšlí o nevěře partnera, jak on tomu rozumí. Jak se potom chová, co dělá?
Velmi často mnozí přesně řeknou něco ve smyslu Myslím, že mě rodiče málo měli rádi. Docent Skála k tomuhle prohlášení měl krásnou větu, kterou často používám a opakuji. „Vaši rodiče vás z lásky k vám vychovali, tak nejlíp jak uměli a kdyby to uměli lépe, jistě by z lásky k vám to udělali ještě lépe.”
Vlastně si uvědomuji, že od chvíle, kdy jsem onu větu slyšel jsem se zbavil zášti, kterou jsem vůči rodičům, kdy choval. Vychovali mě jak nejlíp uměli, měli mě rádi tak jak svedli, lépe to nesvedli a já jsem dospělý a mohu se rozhodnout o svém chování. Vůči druhým lidem a i vůči sobě.
Nezabývám se hlubinou psychologii a nebo nějakým jiným podobným psychoanalytickým směrem. Zajímá mě: „Tady a teď.” Teď se chováš takhle a dělá ti to tyhle potíže, ukazuje se že ti ono chování dělá potíže od dětství. Můžeme se bavit o tom, že se bojíš, že mě ztratíš,proto teď žárlíš i na mě, že se nevěnuji jen tobě, a mám i další klienty, svoji rodinu, partnerku.
Zárlíš, protože matka tě nechávala doma samotného a tvoji mladší sestru brala kamkoliv a vlastně ji nespustila s očí. Proto chápu, že se bojíš, že tě tvoje žena opustí a nechá tě doma samotného a ty se budeš cítit opět bezmocný a ponížený plus nemilovaný a odstrčený.
Tohle všechno a ještě další ti věřím, věřím ti, že je ta situace nepříjemná. Říkáš, že to nedokážeš ovládnout, že ji musíš sledovat, musíš se ji hrabat v kabelce, musíš hledat v jejím mobilu. Dělali to tobě, a ty se domníváš, že to tak dělají všichni. Žádná žena podle tebe není natolik morální aby tě nepodváděla. Proto musíš udělat všechny opatření aby ses vyhnul všem pokusům o tvé ponížení a zneuctění.
Tohle a ještě mnohé další se dá v terapii prozkoumat, sdělit pochopit. Porozumět a skrze porozumění přichází i důvěra klienta a s důvěrou i změna klientova chování. Bohužel nikdy nikomu nelze zaručit a zajistit plnou věrnost partnera. Není nic zábavnějšího, než podvedený klient, co prošel terapii, kvůli patologické žárlivosti
Psal jsem o dámě, která po letech manželství si našla milence a klidně dokáže „racionálně vysvětlit„ že její chování je v pořádku. Je možné, že její můž, který do této chvíle není žárlivý, v okamžiku poznání změní své chování. A žárlivost vypukne. Žárlivost plynoucí ze zklamaní, podvedení a ponížení. Uplně klidně může přerůst do patologického žárlení. Takže doufat, že: On/ona nežárlí může být o hubu. Doslova.
Nevěra hrozí, a samozřejmě nelze říci, že určitý strach a obavy z nevěry jsou patologická žárlivost. Ne jen někdy prostě funguje určitá lidská zkušenost. Matka jejíž dítě fetovalo, prožívá dlouho strach, nedůvěru a jistou nevíru, po zkušenostech, které ji dítě připravilo. V zásadě lze říci, že matky velmi snadno odpouštějí, velmi snadno dítěti usnadňují život, ale málokdy se v takovémhle případě zbaví obav a nedůvěry. A to se jedná o jejich vlastní děti, kde se představa o dětech a jejich možnostech u rodičů mnohdy liší od hlediska okolí zásadním způsobem. Stejný a nebo podobný strach z ponížení prožívá podvedený partner a nebo žárlivec, který ještě sice nic konkrétního neví, ale jeho schopnost vytvářet katastrofický scénář je „úžasná.”
Takhle, jak jsem ukázal výše se může chovat terapeut. Terapeut klidně poslouchá klientovy katastrofické scénáře, občas na něco poukáže, někdy i vysvětlí, ale to jen málokdy a nebo nabídne jiný pohled na situaci. Terapeut si tohle může dovolit, protože on není vždy objektem žárlivosti. Ne vždy, ale někdy je. Jenže, protože klienta vidí jednou dvakrát týdně, má k němu jiný vztah, nemá s ním děti nebo majetek, není nijak klientovi zavázán, je cvičen.
Daleko snadněji snáší jeho žárlivé výstupy vůči své osobě, hovoří o nich s klientem, odmítá být poslušný vůči jeho jeho vydírání, v žádném případě nedovolí klientovi aby si jej přivlastnil. Přes veškerou snahu klienta, nebo klientky.
Svým chováním umožňuje klientovi/klientce aby nahlédli na nesmyslnost některých požadavků. Rozhodli se pro jejich odstranění nebo zmírnění. Postupně časem klient, díky terapii ve skupině nebo v individuální terapii může získat sebejistotu, sebedůvěru a tím ji i později poskytuje stejnou měrou svému okolí.
Lidé žárlí na úspěch, majetek, obchodní partnery svých partnerek, prostě téměř na cokoliv. Žárlí z nejistoty a strachu. Měl jsem několik klientek, které na mě žárlily, žárlily na partnerky, na mé děti i třeba na skutečnost, že jsem se vyrovnal s některými životními trably.
Vlastně žárlily na úspěch. Vždy jsem se z jejich žárlivostí dokázal vyrovnat právě už jen z toho důvodu, že jsme s nimi neměl intimní vztah a necítil jsem potřebu setrvávat v jejich společnosti déle než trvá terapeutické sezení. Konečně dost dlouho jsme pracoval na ženském pavilonu v PL Bohnicích v oddělení pro terapii závislosti. Dokázal jsem se a stále dokáži vyrovnat se žárlivostí svých kolegyň.
Proč tohle všechno říkám? Myslím si, že jestli na něčem ztroskotávají rady k žárlivcům i jejich obětem, je ta skutečnost, že ty rady dávají lidé, kteří nejsou cílem jejich žárlivosti. Nepočítají s intimitou a blízkostí.
Je snadné říci manželce/manželovi, kteří jsou terčem žárlivosti jejich partnerek. Nenechte si to líbit, odejděte, udělejte tohle, nebo támhleto. Je zbytečné vysvětlovat sobcům, že jsou sobci. Sobec má za to, že tak jako se chová on s echová každý a on nebude za hlupáka mezi těmi chytrými. Čím víc mu něco vysvětlujete, tím více vzbuzujete jeho podezření. Protože kdybyste měli čisté svědomí, nebudeš se tolik hájit. Tohle a mnohé další vám klidně žárlivec na konec vaší řeči řekne. A budete jen zírat. Tohle těm obětem říkám a oni po mém vysvětlení a svém naprostém pochopení, udělají ze strachu to samé
Přesvědčit obět žárlení, která je navíc zamilovaná je stejně je těžké přesvědčit některou matku, že nekoupit dcerunce chlast, heroin, nebo zaplatit dlužný nájem, dcerunce jen prospěje. Tak je stejné těžké přesvědčit zamilovaného, málo sebevědomého manžela žárlivé, krásné ženy, že to co s ní zažívá a nechává si líbit, se v konečném důsledku obrátí jen a jen proti němu. Obrátí proti němu a ten žárlivá hysterka na to ani třeba viditelně nedoplatí. Nejste-li v takovém vztahu, těžko chápete, že ta druhá strana kupodivu toho trotla, hysterku uječenou,feťáka miluje a žije často ve strachu, že odejde a nechá ho samotného, samotnou.
Pokračování někdy.