Kombinace činností byla uspokojivá

Je čtvrtek a donesly se ke mě tenhle týden tři dobré zprávy.

Je čtvrtek a donesly se ke mě tenhle týden tři dobré zprávy. Zákrok na srdci u mé dcery dopadl celkem uspokojivě, snad se ji uleví, přišla mi pozvánka abych přednášel na PPF, tedy Pražské psychoterapeutické fakultě a umístili mi minulý blog „nejsem dojná kráva, milovaný státe.” Na iDnes ve výběru na titulní straně. Během dvou let, už po třetí. Takže dá se říci, že netrpím blbou náladou. Prý i jiní lidé přestávají tímhle trpět, protože prý je větší naděje. Jo, myslím, že není důvod zas tolik se trápit stavem společnosti. Vždycky může být hůře než je. Pokud není, není ani důvod k truchlení.

Na PPF vzpomínám rád. Dá se říci, že je mou srdeční záležitostí. Dozvěděl jsem se tam spoustu důležitých informací, nabral potřebné vědomosti, řádně a včas jsem absolvoval, dokonce s vyznamenáním, když přišel čas, kdy jsem si udělal jaké si jméno, dostal jsem pozvání abych přednášel. Vedl jsem dva semináře. Byly docela dost obsazené, účastníci se vyjadřovali i pochvalně a vlastně ani nevím, proč ty semináře pak nepokračovaly. Ale to je celkem jedno. Chodím tam rád a vždy mám pocit, že se vracím skoro jako domů.

Navíc, lidé,které jsem tam poznal, mi byli blízcí. Díky tomu, že jsem mezi prvními začínal, mezi prvními absolvoval, pak jsem ještě pár let občas chodil na přednášky i semináře, co mě zajímaly, jsem měl hodně známých nejen mezi spolužáky, se kterými jsem přímo studoval, ale i s pozdějšími účastníky. U mnohých mám dodnes jejich čísla, či mailové, nebo i adresy domů. Hezký studentský život po čtyřicítce. Díky tomu mám roky mezi čtyřicítkou a padesátkou zapsány slunečním písmem v paměti. Dodnes si ho vybavuji jako velmi hezké období svého života.

Také díky tomu docela tlačím na některé své klienty, především u těch, co si myslím, že mají vysoké IQ a nadání, aby se nebáli, začali studovat a netrávili život jen počítáním odabstinovaných let. Zrovna včera jsem jednomu zase se pokoušel vysvětlit, že má na víc, než jen sedět u počítače v marketinkovém oddělení a prodávat hadry. A běhat po kopcích a za holkama. Tedy ony spíš běhají za ním a on velkoryse zpomalí, aby ho dohonily. Ten prodavač hadrů se mu pranic nelíbil, ale myslím, že pochopil. Povídal: „Vy mě také máte asi rád, co?” Poslouchal další, ten mu řekl. „O tom nepochybuj, a já tě mám také rád.” Koukal chlapec, ale neurazil se.

No, tak třeba se k něčemu vzchopí a začne využívat ty dary, co má. Je mladý a bylo by dobré, aby pochopil, že život nejsou jen holky a běhání. I když obojí mu schvaluji. Jedna má kolegyně z psychoterapeutického výcviku zastávala názor, že chlap má bejt trochu na ženský, trochu na prachy, trochu na sport a nesmí zůstat negramot. Tím negramotem měla na mysli, když nedosáhne minimálně středoškolské vzdělání. Plně s ní souhlasím a také jsem mu tu její moudrost neopomněl zdůraznit. Pokud budu parafrázovat knihu Kazatel: „Je čas holek a běhání a je čas studování a přemýšlení.” Pokud se oba ty časy naplní, pak je vše v pořádku.

No jo, jak se člověku opravdu zdá život o něco sladší, když zažije, pár dobrých zpráv. V takové chvíli si neváhám ten pocit radosti, klidu a pohody užít. Už vím, že nic netrvá věčně a přijdou zase šedivé dny, kdy sice není zrovna nejhůř, ale slunce nesvítí a je zataženo, někdy dokonce i smog a hůř se dýchá. Je potřeba si užít, když je co a je k tomu příležitost.

Mám zítra dovolenou, tedy ji využiji k tomu, abych se válel v knížkách, jak mi říkával můj nebožtík tatík: „Zase se ty vole válíš v knížkách a venku je tak hezky.” Někdy mě tím mátl. Nechápal jsem co je na tom zlého. Svět byl k dispozici a na dosah, což se o všech knížkách říci nedalo. Například Tarzana, nebo kovbojky, kterýžto druh literatury, byl za totáče hluboce nedostatkovým zbožím, na dosah vždy nebyly. Takže bylo nutné využít situace když měli náladu na dobré skutky, kluci Nigrínové, co měli doma dvě bedny takových pokladů, půjčovali ty knížky po velkých cirátech. Naštěstí nebyli sami, kdo měli různé nedostatkové zboží.

Ale jo, jako na kamarády na ně vzpomínám dodnes, i když jsem je léta ani jednoho neviděl. Na hřbiťáku, jak jsme říkávali starému zrušenému hřbitovu, na Kamenické, kde byly krásné stromy a bezvadný plac pro fotbalové bitvy, jsme také spolu něco užili. Už se to nevrátí, ale dobře se na ty časy vzpomíná. Chodil jsem s nimi do školky, do školy, ještě dlouho jsme se potkávali jako dospělí, tak mi hodně uvízli v paměti. Ale jako kluci i jako chlapi byli v pořádku a fajn. Byli to dvojice, těch kluků, co jsme tvořili partu. Kluci Halešové, kluci Hoškové, kluci Telingrové, kluci Nigrínové, kluci Šteflové, těm všem jsem záviděl, že jsou bratři. Já měl jen mladší sestru, tak jsem se se trochu litoval. Ale s Pepou Pokorným a dalšíma, co měli také jen sestru jsem se mezi nimi neztratil. Bylo nás i tak dost. I bez bratrů.

Tak, trochu sentimentu neuškodí. Hezky se na ty časy vzpomíná, ledacos nebylo, ale jako klukům nám tohle moc nevadilo. Chudí jsme byli z dnešního hlediska všichni, jenže jsme zase nestrádali na nějakých kroužcích, kde bychom se setkávali s pitomci, co do žádný party nezapadli, tak chodili aspoň na kroužky do pionýra. My jsme spolu kamarádili, protože jsme si byli blízcí. Přirozená parta, která se utvořila, měla svá pravidla, svou hierarchii, nikdo nám neporoučel, chodili jsme si kam jsme chtěli, kdy jsme chtěli, nikdo nás moc nehlídal, za tmy jsme museli být doma, vzorní kluci jsme nebyli ani jeden, ale žádný z nás se ve světě, co vím neztratil.

Mimo všech těch výše uvedených radostí jsem měl tu další, že jsem se docela rád válel a válím v knížkách. Od určitého věku jsem tu situaci vylepšil. Rád kombinuji válení v knížkách s válením se slečnou a knížky aby byly na dosah. Slečna taky. To je potom příjemný čas bytí. Přišel jsem na tu kombinaci zcela sám. Asi jsem nadaný. Slečny byly a jsou také nadané. Byly doby, že jsme si v posteli, na podlaze, nebo kde jsme zrovna leželi, dokonce i četli. Střídali jsme ty činnosti. Trochu milování a trochu poesie. Četli jsme na střídačku.

Tak, dopíši a půjdu se na chvíli ještě natáhnout. Odpoledne vyrazím za vnuky a pak na skupinu. Na vnuky musím být odpočinutý. Abych jim něco dobrého z těch starých časů předal. Třeba se jim něco z toho bude líbit a jednou se jim něco bude hodit. Jo jo.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0