Kolik unesu a jak dlouho

Občas si rád čtu příručky o vztazích, nebo sleduji videa na
YouTube o těchto tématech. Zvlášť, když se k problému vyjadřují
„odborníci” typu Petra Casanovy, nebo Jaroslava
Duška.

Nepopírám, že umí zaujmout, dovedou vyprávět příběh, dotknout se
někdy velmi podstatných věcí. Ovšem, způsob jakým vedou ono
poradenství, které oba provozují, mne skutečně nebere. Ono mne bere
poradenství, tak leda v oblasti technických záležitostí libovolného
směru. Třeba v čištění zubů, výměny gum zimních za letní, nebo
dalších jiných podobných záležitosti.

Není pochyb, že mnohé vztahy jsou obtížné. Nejsou nijak jednoduché
a mají neblahý vliv na zdraví účastníků. Ať se jedná o partnerské
vztahy, pracovní vztahy, sousedské vztahy. Či vztahy obchodní. Nic v
nich nikdy není jednoduché, ale zvenčí „odborníci“ na vztahy vidí snadná a rychlá
řešení. Tuhle metodu oba pánové v podstatě nabízejí.

Metoda typu: Udělej tohle, pak budeš chvíli nešťastný a potom
už permanentně šťastny! Protože když to neuděláš, pak budeš jen v
zajetí něčeho zlého.
Na papíře, na pódiu tohle vypadá
impozantně. Praxe samotná má dost odlišný průběh. Snadná a rychlá
řešení někdy existují, je dobré o nich vědět, správně je uplatnit,
ale není jich zas až tolik. Těch obecně platných.

Přijdou manželé, kteří mají problém spoluzávislosti. On hraje, ona
nese celou tíži starostí o rodinu. Nejjednodušší rada laiků je.
Opusťte ho!
Ano, nepochybně si pro tu chvíli uleví. Pro tu
chvíli. Jenže, jsou zde děti, začne přemítat, jestli to prospěje
dětem. Z logického hlediska zcela určitě. Ale třeba má problém si najít jiného vhodného muže.
Takového, co ji bude oporou a zůstat sama nechce. Takže, nežijeme
logicky. Emoce jsou naším hlavním životním průvodcem.

Vždycky, když přijde partner/partnerka, nejen závislí, ale i lidé
bez tohoto problému, ukáže se, že oni většinou už mají řešení. Ty
jsou v zásadě dvě.
První: Obětuji se a zachráním ho/ji.
Druhé: Uteču, nechám všeho.

Jak ukáži, to jsou extrémy, na které ti mnohdy lidé nemají. Nepomůže
rada, musíte udělat to, či ono. Což výše zmiňovaní pánové velmi často
zdůrazňují.
Musíte udělat to či ono, pak to bude
fungovat.


Většinou se opírají o zkušenosti jiných, umí je dobře
verbalizovat, dát jim systém, přesto ten systém, i vlastní zkušenost
nezabere. Většinou. Ve své knize: „Ze závislosti do
nezávislosti” zmiňuji.
Co je pro jednoho slast, může být pro druhého past.

Každý z nás jsme jiný a každý z nás potřebuje,
někdy jen minimálně, leč přesto něco jiného. A to něco jiného,
hledá, pokud má zájem o změnu každý sám. Dotazuje se, zkouší a pokud
nefunguje onen nabízený systém, pak jsou zde dvě věci. Buď dělá něco
málo odlišně, a málo odlišně, už není funkční, či potřebuje, něco odlišného. A z toho důvodu, co
funguje někomu jinému, nefunguje jemu. Možná se potřebuje jen naučit porozumět sobě a tím i druhému člověku.

V každém případě jsou zde emoce, které kormidlem, s nímž otáčí ten
rozum. Honza Lutera a Jiří Růžička, dva lidé, kteří mě asi v
aplikaci psychoterapie ukázali nejvíc cestu a směr, jimiž jsem se vydal,
pochopitelně s vlastní výbavou a s vědomím vlastních možností,
shodně říkali. Dej na pocit. Vyvodil jsem za
pomoci využití metody, pokus omyl asi toto.
Rozumem pocit prozkoumej, zjisti z čeho pramení, co ho
vyvolává a pak se rozhodni.

Tahle metoda mi funguje. Mohu ji nabídnout, ale mohu při nabídce
zjistit, že onen člověk má velké potíže se ve svých pocitech
vyznat. A tady nastane problém všech poradců. Oni nabízejí řešení,
plnění úkolů, odškrtávání položek. Jenže ten kdo není na pódiu, nebo
ve své knize, jako autor, ale jako průvodce po cestě života onoho klienta, musí unést,
neschopnost klienta třeba vnímat. Být jen průvodcem, který chápe,
rozumí a nenakládá na klienta nic víc, než kolik je klient sám
ochoten nést.

A tady je ten zásadní rozdíl. Terapeut/průvodce klienta nenakládá
na klienta víc než je klient ochoten nést, kdežto poradce ten ví
kolik by měl posluchač, čtenář nést. Vždy když slyším někoho
vykládat, jak se mají rodiče k dětem chovat, vyslovovat ty teorie,
co děti prožívají a jaký je ten nejlepší směr výchovy, nebo, co má
udělat žena, aby odešla se vztyčenou hlavou ze vztahu, jak má
správně trpět, vykládat, co všechno jsem musel vytrpět sám a jak se
mi ulevilo, když jsem udělal tohle a tedy vlastně tomu jedinci nic
jiného nezbývá, než udělat to samé a poučit se
tak, jímá mne trochu hrůza.

Ne z toho, co je řečeno, nebo napsáno, s tím se dá většinou
souhlasit. Ale z těch požadavků na druhého člověka, když neznám jeho
konkrétní situaci, neznám jeho možnosti, neznám jeho psychický
stav. Pokud někde přednáším a lidé se mne ptají, co mají dělat v
tom, či onom případě, řeknu: „Víte, přesně jen to, čeho jste
schopný/á. Možná zjistíte, že jste schopni jen málo z toho, co se
doporučuje. A pokud chcete radu, tak tuhle:
Udělejte jen na
co máte a zkoušejte pomalu trénovat svou odolnost.

Jak? Na to jedna hodina nestačí. Ani jedna kniha, ani jeden blog,
natož jeden, dva nebo tři pořady. Mohou být ty pořady, knihy, blogy
ukazatelem na problém, jeho pojmenováním, ale většinou nejsou
řešením. Někdy a u někoho ano. To je poctivé říci. Jo jo.