Tak jsem se dočetl v mailu, že po mě touží jedno nakladatelství, kde
Tak jsem se dočetl v mailu, že po mě touží jedno nakladatelství, kde
jsem si kdysi dávnou koupil jednu knihu. Inu, marketinková představivost
nemá meze.
Nechám je, ať se jim po mě stýská. Je hezké vědět, že někde v dáli, za
mnou bučí, jak míval ve zvyku pravit můj nebožtík tatík, stroj, který
rozesílá maily potencionálním zákazníkům.
Jak se zdá, zřejmě zruším minimálně jednu ze svých dvou emailových adres.
Beztak mi na obě chodí denně asi 150 nabídek nejrůznějšího druhu. Od
zvětšení penisu až po klasickou literaturu. Pokud mi někdo napíše mail, pak
už jedině se ona pošta týká vylíčení všech možných potíží, co pisatel/ka má.
Kde jsou ty časy, kdy jsem dostával sladké dopisy od svých lásek a stejně
sladce jsem na ně odpovídal.
Odpovídal jsem na ně asi takto:
Má lásko, voňavá a sladká,
také na tebe myslím a zcela určitě tě miluji, jako ty mne. Když jsem
bez tebe, jsem jako ztracený…
Pochopitelně pak jsem
pokračoval v důvěrném tónu. Jo, kdo dnes napíše rukou takový dopis.
Minimálně dvoustránkový. Méně stránek, bych považoval za urážku. Zcela
určitě bych to vnímal jako nedostatek lásky. Jak z mé strany, tak z její
strany.
Dnes si lidé píší SMS, neužijí si tu slastně bolavou chvíli čekání, zda
ve schránce najdou dopis se známým písmem. Dopisy jsem psal rád. Psal jsem a
viděl tu tvář, cítil tu vůni oné dotyčné.
V dobách e-mailových jsem psal aspoň přílohy v PDF. Dokonce jsem se
proto naučil e-sazečský systém TeX. Abych dal najevo, jak moc mi na té dámě
záleží. Vlastně jsem psal takhle jen jediné. Prý je má všechny schované.
Byly prý moc krásné. Doufám, že je po mé smrti nevydá jako milostnou
literaturu.
Mám jakýsi ostych číst vydanou korespondenci slavných lidí. Kde se
ukazuje mnohdy i jejich soukromí a obnažují se na dřeň. Myslím, že milostná
korespondence je záležitost těch dvou lidí, kteří si svěřují důvěrné věci.
Někdy se v nich i hádají.
Co bylo, bylo. Mohu popsat třeba chyby, kterých jsem se dopustil v
literatuře, nakonec i to jsem v některých knihách udělal, ale nikdy jsem
nezveřejnil dopis, který jsem od nějaké své lásky dostal. Byl jen a jen pro
mne.
Mám rád milostnou poesii, tam se básník vypovídá. Většina básníků prý
umí o lásce psát, leč mívají problém lásku realizovat. Něco na tom bude.
Honza Lutera měl na tenhle aspekt teorii. Říkal, že si ti lidé vyčerpají
samotným psaním, pak už jim síly na opravdovou lásku nezbudou.
Nakonec má oblíbená básnířka, Emily Dickinson, by tu teorii mohla
potvrdit. Její verše jsou nádherné, totální poesie. Nechybí tam ani ten
milostný podtext. Leč její život byl život ženy v osamělosti a odloučenosti
od vezdejšího světa. Emily
Dickinson
Rád si v ní čtu. Nejen v ní, ale ona je mi asi ze všech nejbližší.
Nikoliv osudem, neprožil jsem život v ústraní, ani nenapsal asi 1800 básní,
ale takovým tím pohledem na svět. Viděla věci jinak, než lidé vidí. Psala
jak chtěla, nedodržovala normy a obvyklý styl. Přesto jsou ty verše
úchvatné.
Vlastně, jen lidé, co nedodržují konvence a zaběhnuté normy, mohou
objevit něco dalšího, něco nového, co tu ještě nebylo. Podívají se na věc
jinak, z jiného úhlu a stvoří věc, která tu nebyla. Nejen v literatuře, ale
v technice, filozofii, medicíně. Spojí ve filmu barvu a hudbu, a najednou
divák zjistí, že scénář je sice v podstatě slabomyslný, lehce předvidatelný,
i přesto, že se tváří tajemně, ale on je unesen tím útokem na ty emoce.
Jo, jsme tím, co prožíváme, jak pravil Karlík Jung. Rád ho čtu, píše
krásné věci, někdy i mimo běžné chápaní, terapii bych podle něj asi dělat
nemohl, ale čte se to krásně. Jako ta Emily. Jo jo.