Jsme prý jen lidé

Onehdy jsem si koupil tři westerny.

Onehdy jsem si koupil tři westerny. „Sedm statečných, Butch Cassidy a Sundance Kid, Pro hrst dolarů navíc.” Koupil jsem je z toho důvodu, že to bylo v jednom balení a mimo Sedmi statečných jsem oba filmy sice viděl, ale nevlastnil. Sedm statečných jsem vlastnil jen v nelegální kopii, kteou jsem od někoho, ani nevím od koho dostal. Takže jsem si koupil vlastní. Za pár korun. Co je mi v dnešní době laciných a krásných filmů příjemné. Nikdy jsem nijak zvlášť filmy nestahoval.

Takže si pomalu dělám sbírku westernů a ještě si opatřím asi přes Amazon.com „Život a doba soudce Roye Beana, Hombre,” oboje s Paulem Newmanem, Základní sbírku westernů s Johnem Waynem už mám, ted ještě „Jízda Vysočinou, Pat Garret & Billy The Kid” Tam je nádherná písnička. Tyhle filmy a ještě několik dalších.

Klasický western jako takový skončil koncem šedesátých let minulého století. Pak se ještě sice točily filmy s touhle tématikou, ale ač byl jakoby zachován žánr, tak už to nejsou ty pravé klasické westerny osamělého, nekomplikovaného muže, který cítí potřebu chránit spravedlnost a když už je psancem, tak aspoň mít něco jako osobní čest.

Mám pocit, jestli nám opravdu něco chybí, tak právě ta osobní čest těch nekomplikovaných mužů, kteří sice nebyli vždy vzorem ušlechtilých mravů, ale neskláněli se před nikým. Leda před Bohem. Neskláněli, leč měli svoje zásady, pro které byli ochotni vzít šestiraňák a winchestrovku do ruky a jít hájit právo a spravedlnost těch slabších. Pohádky, jenže ty pohádky nám jednoduše chybí. Hledáme složité duševní pochody a při tom některé věci jsou jasné.

Tady je dobro, tady je zlo, zde končí spravedlnost a začíná nespravedlnost. Ano jsou to filmové pohádky. Pohádky, které jako jiné pohádky odměňují dobro a trestají zlo. V těch opravdových pohádkách není jen laskavost jako v těch záměrně vymyšlených českých, které nemají jiné poselství, než ukázat život jaký není. Laskavý, vtipný, i čert je tam vykreslen jako nedovtipný blbec, který je všem pro srandu. V pravých pohádkách, nefalšovaných líbivou laskavostí je ukázána tvrdost života se všemi aspekty.

Jenže v pohádce, stejně jako v životě jdou věci a události na hranu. Jde o život a je nutné brát ono ohrožení života v pohádce i ve skutečnosti. Ohrožení života za pomoci našeptávání Ďábla vážně. Jako jsem vymýtili ze svého života Boha a jeho spravedlnost, tak jsme vymýtili Ďábla a jeho nespravedlnost, jeho svádění, jeho racionalizace. Tváříme se že peklo neexistuje a život je pohoda a pokud není, je něco špatně. Morálka je zbytečná, čert je komická figura.

Vymazali jsme představu pekla a všechny co upozorňují na nutnost pravidel okřikujeme jako rušiče našeho štěstí. Dožadujeme se slušnosti, poctivosti a vlastně si neuvědomujeme, že ono nejítí na hranu morálky, mnohdy znamená právě jen tu rozteklost, mdlost všech těch principů, které tak skvěle bez onoho „Desatera” dokážeme racionalizovat. Protože věřím v Boha, věřím i v Ďábla.

Asi ne v té formě připitomělých českých čertů, které oblafne kdekdo, ale v jako naprosto inteligentní, racionální, chladně uvažující sílu, která na sebe dokáže vzít podobu všech relativizujících pravd, které dokáží omluvit a vysvětlit vše za pomoci vykladů o neschopnosti se ubránit, nepodlehnout pokušení, které na nás číhá. Tím zničit člověka jako takového. Protože jak mnozí říkají: „Jsme jen lidé.”

Sv.apoštol Petr říká: Bratři, buďte bdělí a nenechte se ničím svést. Váš protivník Ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá koho by sežral. Postavte se proti němu silou své víry. A ty Pane, smiluj se nad námi. Samozřejmě někteří se pousmějí a budou mluvit o chcemických procesech v mozku, které nás předurčují k nezvládání toho, či onoho. Jenže mám zkušenost jak se závislými, tak i se sexuálními agresory, plus náruživými ženami, které si nechtějí nic odepřít mi říká.

Tihle všichni se tváří, že se nemohou ovládnout a nakonec se jim ukáže, že jsou schopni zvládat jakékoliv rizikové situace, které nastanou. Být sexuálním agresorem a zároveň s tím žít mezi lidmi vyžaduje veliké sebeovládání a nenaslouchání tomu našeptávači již říkáme „sexuální úchylka.” Být závislým znamená v konečném důsledku abych nebyl zničen svým vlastním uspokojením, velkou sebekontrolu a kázeň. Jednoduše ti lidé zjistí, že když se rozhodnou ke měně chování, že to jde. Stejně jako to jde, ať se jedná o sexuálního agresora, závislého, nebo ženu, která touží po jiném muži. Touží a přesto se ovládne, nezničí ani sebe ani rodinu.

Je lhostejné, jestli si myslíme, že se jedná o našeptávání Ďáblem, nebo biochemickou reakce v mozku. Pokušení je v každém případech stejné a nelze ho zvládnou jinak, než uvědoměním si té skutečnosti, odmítnutí puzení a chovat se tak, aby nezpůsobil sobě potěšení a té oběti peklo. Peklo, které jej v zápětí dostihne. Protože většina sexuálních agresorů je dostižena, potrestána a mají ze života posléze peklo. Většina se neovládajících žen doplatí na svou nezřízenost a učiní sobě a svým dětem ze života peklo. Takové tiché, nenápadné, ale o to účinnější peklíčko.

Pravidla, opatrnost i schopnost sebeovládání je těmto lidem dána. Lidé se často ovládají ze strachu z odvety okolí za své chování. Nemusí se to mnohým líbit, co řeknu, ale někdy je poctivost vynucena sankcemi.Pokud se neuplatňují sankce a pokud se neuplatňuje nátlak, pak se dočkáme jen bezuzdnosti a chaosu.

Konečně, toho jsme se dočkali. Platíme chaosem v životě osobním, nebo společenském za svou bezuzdnost, za svou rozmařilost. Nekteří se dáváme přesvědčit, že ono ďábelské našeptávání, že se dá žít na dluh, že je možné všechno mít, teď a hned a bez námahy a nebudeme za své chování nic platit, rozpadlými rodinami, dětmi bez otců. Matky, které přivedou své děti do jiného vztahu, když pro „své zájmy” rozvrátili rodinu, protože byly přesvědčené, že mají právo na své štěstí. Do vztahu kde ty děti jsou přijímáni jako nutné zlo.

Nutné zlo, které je trpěno, protože ona chce toho muže a on ji chce jako ženu, ale nechce ji plně jako matku jejích dětí. Pokud má s ní děti, nebo dítě, mnohdy řekne o tom přivedeném dítěti. „Nemám ho rád a když se na něj dívám jak si hraje s mými dětmi, dostávám vztek. Co si má co hrát s mými děti?” Žárlí na dítě, které ty děti vnímá jako své sourozence a miluje je. A otec těch dětí se bojí aby to jím nemilované dítě těmi jeho dětmi nebylo milováno víc než on sám. Takhle nebo podobně mluvit jsem slyšel v terapii mluvit několik mužů.

Ano, pak ona zažívá peklo, on zažívá peklo, dítě zažívá peklo. Zdánlivě se tam často nic zlého dítěti neděje, jen prostě ho nemá někdo rád. Matka dokonce údajně řekne: „Ten se mi moc nepovedl.” Dítě, které je v prázdnotě, díky nelásce otčíma a menší lásky matky se může jevit jako nepovedené. Jenže ono je jen málo milované a s velkou pravděpodobností bude umět málo milovat, málo přijímat druhé lidi. Bude dumat, čím a jak se provinilo, čím a jak je špatné. Nakonec často díky terapii přijde na skutečnost, že je jen nemilované. V pekle není žádná láska, žádné smlouvání, žádné přijetí. Proto je ona nemilovanost a nepřijetí pro dítě, tak pekelně bolestivá.

Na začátku toho byla u všech, náruživé ženy a sexuálního agresora, závislého neochota se omezit, ovládnou se, nežít na dluh, dbát na potřeby těch druhých. Sobectví a nedostatek lásky.