Občas tak někde něco řeknu, napíši a vyvolám nepříznivou reakci. Nedivím se. jsem konfliktní. Být konfliktní v této zemi neznamená pro většinu obyvatelstva žádnou velkou výhru.
Občas tak někde něco řeknu, napíši a vyvolám nepříznivou reakci. Nedivím se. jsem konfliktní. Být konfliktní v této zemi neznamená pro většinu obyvatelstva žádnou velkou výhru. Pokud se na ulici, v tramvaji či jinde ohradíte proti obtěžování, býváte zhusta vnímání na stejné úrovni jako ten co obtěžuje. Společenská dohoda většiny české společnosti je psána asi v tomto duchu: Hlavně nevyčnívat, být moudrý, moudrý=zticha, hledět si svého a nedělat potíže, případně nemít vyhraněný názor.
Mít názor znamená v této společnosti riziko konfliktu. Aby bylo jasno za názor nepovažuji třeba, že pámbíčkáři jsou pokrytci a podnikatelé zloději. To je jen holé osočování. Za názor považuji třeba, že lidé, kteří se nechtějí o sebe starat, prostě žádnou pomoc nezasluhují, protože je jen ona „pomoc” udržuje v přesvědčení, že druzí mají povinnost se o ně postarat. Nebo, že komunismus jako společenské zřízení selhal a nechal po sobě všude, kde zvítězil a důsledně se prosazoval jen chaos, bídu a hory mrtvých. Takový názor se dá poměrně snadno za pomoci faktů obhájit. Stejně tak se dá za pomoci faktů hájit názor, že Bůh stvořil vesmír a zemi a opačně, že vznik vesmíru je výsledkem náhody. Na jedné straně hájíme úmysl, na druhé straně hájíme náhodu. Za pomoci fakt a potom se hovoří o objevené „pravdě.” Pravdu zatím vynechám.
Ovšem podstoupit konflikt střetu názorů,je podobné riziko jako je ono ohražení v případě obtěžování. Vždy se najde mudrc, který vás vyzve aby jste chápali toho obtěžujícího. On vlastně nechce jen být svědkem konfliktu, který ho obtěžuje například svou hlasitosti. Takže pro jistotu okřikuje oba a většinou obviní toho bránícího se. Obyčejná zkušenost. Včera při čekání na tramvaj na Smíchově obtěžoval lidi jeden opilý Ukrajinec, nebo Rus. Přišel ke mě, něco huhlal. Díval jsem se skrz něj a čekal co udělá. Huhlání nepovažuji za příliš velké obtěžování. Poodstoupil a obrátil se ke slečně vedle mě. Nevšiml si, že je s mládencem. Pokusil se ji dotknout, což se onomu mládenci nelíbilo. Chytil ho za ruku. Byl velký a zřejmě i silný. Na rozdíl od onoho obtěžujícího. Lehce s ním smýkl. Hned se našel zastánce, který ho okřikoval. Já jsem ho pochválil, že je gentleman, který hájí svojí ženskou. Argument okřikujícího, že přeci je ožralý, mě nijak nebrání v tom abych si myslel, že ani ožralému není dovoleno osahávat cizí ženy na ulici. Prostě není a kdo tak činí, riskuje ránu pěstí nebo smýknutí o zem. Z mé strany určitě. Ze strany toho mládence zřejmě taktéž.
Mnozí lidé mají strach jít do konfliktu z toho důvodu, že se nebojí ani tak odvety, jako spíš označení problémových lidí. Nebýt problémový se hodně nosí. Mít názor, znamená být z hlediska oněch lidí, problémový. Tedy názory nevyjevují, maximálně anonymně na chatu, nebo webu. Mnozí se ani neohradí, pokud jsou napadeni verbálně či fyzicky. Neohradí aby nebyli označeni za agresory a nemají názor na to či ono ze stejného důvodu. Pak se ocitnou v koutě. V koutě odkud není úniku jinak než za pomoci konfliktního jednání. V podstatně vyšší míře. Kdysi, když ještě na našem oddělení pracovala jedna psycholožka, byl na oddělení velký chaos. Ona dáma chtěla rozhodovat, co je správné a co ne. Prosazovala svoje názory a neočekávala odpor. Ve svém svatém přesvědčení, že ona je tou povolanou a především vyvolenou. Dostal jsem se s ní a později ještě s jednou mladou kolegyní do těžkého, dlouhotrvajícího konfliktu, který skutečně zatížil celé oddělení. Nakonec obě dámy odešly.
Odešly a jako předtím se i nadále střídaly psycholožky, které si dělaly atestaci. Je ovšem „zvláštní,” že poté se už nikdy neopakovalo, to co předtím s jinými psycholožkami, kde jsem do oněch konfliktů příliš nešel, protože jsem měl pocit, že vyvolávat konflikty s těmi co tu dlouho nebudou nemá cenu. Mýlil jsem se. Sice jsem se v onom výše zmíněném konfliktu cítil velmi unavený, ale nakonec po jejich odchodu, kdy vzdaly svoje učinkování na pavilonu i mnohem jistější. Únava časem odplynula a zbyl prostor na klidnou práci. Dokázal jsem si obhájit pozici v dlouhodobém konfliktu, nesklouznout do urážek a prosadit se. Jejich následovnice už měly informaci, že je nutné se mnou zacházet jinak, protože se opravdu umím bránit a umím předložit argumenty, které jsou relevantní. Nejsem s nimi nijak zvláštní přítel,ale respektujeme se a spolupracujeme. Víc od zaměstnání nežádám. Tedy mimo mzdy. Do práce chodím podávat výkon, přátele mám jinde.
Vrátím se k oné problémovosti a agresivitě. Čím jsou lidé úzkostnější, tím více jsou náchylnější označovat jako agresivní, konfliktní, bezohledné druhé lidi, kteří jim nevytvářejí pohodu podle jejich představ, mají opačný postoj a názor, konstatují fakta tak jak jsou a ne jak by je chtěli ti úzkostní slyšet. Samozřejmě mohu vzít v úvahu, že pokud ve společnosti čtyřicetiletých a více žen, že preferuji mladé brunetky do třiceti let, že se budou cítit nepříjemně. Také se necítím nijak extra, když ta mladá brunetka dá najevo, že preferuje mladé zelenooké blonďáky. Minimálně prožívám lítost, že si nevybrala mě, když moje mužské hormony se dožadují zrovna jí.
Jenže na pocit se neumírá a tak se jednoduše musím obrátit jinam a hledat nějakou modrookou brunetku, kterou i ve svém věku budu přitahovat. Konstatování, že preferuji tohle, co zrovna ten druhý nemá k nabídnutí mnohdy vyvolává u těch úzkostných pocit ohrožení a oni s e chovají přesně tím způsobem, kterým obviní toho konstatujícího. Tedy z agresivity, arogance a neúcty k nim samým. Konstatování faktů vyvolává mnohdy nepříjemné pocity a následné reakce. Ty reakce mají zastrašit a odradit konstatujícího od jeho konání. Ne každá reakce je ohrožující na životě a zdraví. Většina lidí se tak nechová a ti co opravdu chtějí ubližovat nebo vraždit, často tak činí, protože neočekávají a dost často oprávněně žádný odpor. Vraždí a ubližují těm, jsou i vyjímky, které považují za slabší.
Dost často opakuji, opakování je matkou moudrosti, že jsem-li připravený na konflikt na skutečnost, že je nutné občas konflikt podstoupit, zjistím, že druhá strana, která záměrně konflikt vyvolala po odporu, který jsem kladl a hájil svoje hranice většinou už v konfliktu nepokračuje. Ani ve fyzickém ani verbálním. Nakonec není to tak dlouho, kdy mě napadl žárlivý manžel. Všechny výhody byly na jeho straně a on to věděl proto to zkusil. Až na jednu, nečekal odpor a nečekal bolest, kterou mu způsobím. Ač vyhrožoval, už se neobjevil a utekl. Docela možné, že by to pro mne příště dopadlo hůř, memládnu, ale jedno vím. Zase bych se na odpor postavil a zase bych se snažil mu způsobit co největší bolest. A nepochybuji, že on je si toho vědom. Tím, že jsem nevyklidil pozici, neutekl jsem, neprosil jsem ale bojoval jsem v čase kdy jsem měl bojovat, tedy v konfliktu dal jsem jasnou informaci sobě i jemu. Ač mě strašil, od té doby nepřišel a rozhodně jsem neposlechl toho co mi nařizoval, tedy pokoušel se nařizovat a nesplněním jeho nařízení jsem měl být jim znovu potrestán. Nařizovat si nedám a poslouchám jen sebe.
Prostě jsem konfliktní a je-li nutné i agresivní. Agresivita v jisté míře je nutná. Protože její projev nás chrání před druhými lidmi. V případě nutnosti. Mobilizuje naše obranné reakce. Nebránit se je stejné zlo jako napadat. Necháme totiž ubližovat tomu nejcennějšímu co máme. Tedy nám samým. Přiměřená obrana je agresivita vyjádřená asertivním způsobem. Pokud mě někdo obviní, že jsem agresivní, mýlí se. Jen asertivní. Osočuje-li mě z neústupnosti,když hájím své hranice, pak mi skládá kompliment. V bojových uměních se údajně s agresivitou nepočítá. Počítá, jenže agresivitou projevenou s chladnou hlavou a přehledem.