Pročítal jsem si v noci staré blogy z loňského letního cestování. Vybavoval jsem si místa a jména měst a vesniček, kterými jsem prošel.
Pročítal jsem si v noci staré blogy z loňského letního cestování. Vybavoval jsem si místa a jména měst a vesniček, kterými jsem prošel. Rád se občas vrátím ke svým starším záznamům, kdy si uvědomuji, kde jsem byl, co jsem viděl, s kým sem setkal, co prožil, jak mi bylo. Psané záznamy jsou dobré v tom, že si člověk vybaví právě tu atmosféru toho času.
Viděl jsem dnes záznam cesty člověka, který za 31 měsíců ušel 16 000 km. Což znamená v praxi měsíčně kolem 500 km. Je to hodně, ale tohle se celkem bez problému dá ujít. Má-li člověk čas a odhodlání. Několikrát jsem přemýšlel o roční cestě, ovšem zastavila mě jedna věc. Klienti. Od chvíle, kdy jsem začal zakládat skupiny, jsem věděl, že tím jsem se dobrovolně omezil.
Kdysi jsem plánoval v důchodu, že si pořídím poníka, a budu cestovat po Evropě s poníkem a stanem, hned jak se dostaví důchodový věk. Důchodový věk je pomalu tady, poníka nemám, ačkoliv si troufnu tvrdit, že bych si ho dnes bez potíží pořídil, byl by pro mne finančně dostupný, a zase. Klienti. Jistě, mohl bych jim říci. „Chlapci a děvčata, přišel čas, abychom se rozloučili. Končím a odcházím.” Neudělám to. Neudělám, protože bych měl pocit, že jsem utekl od rozdělané práce.
Dnes na skupině, jeden klient s údivem řekl. „Si uvědomuji, že jednou tady nebudete.” Ano, má pravdu, jednou tu nebudu, nebo jednou on odejde jako dospělý, nejen abstinující muž a bude už jen občas vzpomínat, jako já vzpomínám na své terapeuty a lektory, které jsem v životě potkal, nějaký čas s nimi pobyl a pak nastal čas loučení. Co mi mohli dát, mi dali a už jsem musel sám.
Hodně se mi tyhle děje vybavují při psaní o Jindřichovi, který pomalu už dozrává, už má na spoustu věcí svůj názor a svůj postoj, už není svátost, vše co mu řekne jeho terapeut. Myslím, že takhle to má být. Podobné dětem. Dospějí, vidí svět svýma očima, sbírají své zkušenosti, odcházejí, protože se cítí dospělými a neznamená ten odchod, že zapomněly na své rodiče, prarodiče příbuzné, učitele. Ne, nezapomínají, jen si žijí své životy. Možná nežijí podle představ svých rodičů, učitelů, nebo přátel. Žijí si po svém, jak oni chtějí, jak jim vyhovuje.
Žil jsem v mládí všelijak, bydlel jsem různě, měl jsem hodně odlišný pohled na svět, než dnes. Muselo tomu tak být. Musel jsem udělat svoje zkušenosti, občas jsem si vzpomněl na nějakou radu, kterou jsem si zapamatoval. Moc jich tedy nebylo, zaplatil jsem za své chyby, radoval se ze svých úspěchů.
Jindřich a jeho život je zcela nová zkušenost. Imaginární postava, která se vyvíjí, rozhodně ne veskrze kladný typ. Přestože abstinuje, dobře žije, jak se zpívalo u Skály v Apolináři. Dokonce opouští i ženu, které ho miluje, která mu pomohla. Opouští ji pro jinou, ani ne proto, že ta další je lepší. Není lepší, jen víc ho přitahuje.
Dokonce na to ani možná nedoplatí, neboť ne na všechno v životě doplatíme. Mnohokrát mě nějaká opustila, nedoplatila na ono opuštění, protože šla jen tam kam patřila. Nepatřila ke mě, jen jsem si myslel, že ke mě patří. Stejně tak já, opustil jsem nějakou abych zjistil, že patřím zcela někam jinam.
Tak to v životě chodí. Každá generace se tohle musí naučit, musí se poučit ze svých chyb a ty další jen opakují podobné chyby. Tohle všechno si uvědomuji, když si vymýšlím tu postavu, a vlastně ona se vymýšlí sama. Já ji dávám, už ne na papír, ale na monitor. Na papír přijde až později. Jindřich si žije svůj život, já si přitom vzpomínám na svůj život, ale ta postava si žije svoje.
Nemám pro Jindřicha žádnou předlohu. Nikoho jemu podobného neznám, Dal jsem mu něco svých zkušeností, ale Jindřich je mnohem, mnohem chytřejší, než jsem já kdy byl, mnohem citlivější a mnohem odhodlanější. Spisovatel má právo si vysnít postavu. Realizovat ji podle svých představ a nic a nikoho tím neznásilňuje. Na rozdíl od mnohých rodičů, co s i pokoušejí do svých dětí promítnout své sny. Spisovatel má postavu, která mu splní jeho sny.
Splní mu jeho představy, jací mohly být jeho děti, jeho kamarádi, jeho lásky, nebo on sám. Dlouho předlouho jsem si přál potkat někoho jako je Pavla, nikdy jsem takovou nepotkal, jen jsem zachytil v některých její rysy, ale ani ona není dokonalá. Naštěstí.
Tak si jen tak tady píši, nemám ani v úmyslu, něco zvláštního říci. Mám jen chuť se dívat, jak slova přibývají na monitor. Nemám ani veselou příhodu ze života, ani extra poučení, jen dobrou náladu, že jsem v tuhle chvíli naživu. Jo jo.