Koupil jsem si dnes skvělou knihu od Petere Levina „Probouzení tygra, léčení traumatu” O tom co je to trauma, jak vzniká a jak se s ním vypořádat. Takže si s nadšením čtu a jsem v polovině.
Koupil jsem si dnes skvělou knihu od Petere Levina „Probouzení tygra, léčení traumatu” O tom co je to trauma, jak vzniká a jak se s ním vypořádat. Takže si s nadšením čtu a jsem v polovině.
Kniha obsahuje praktická cvičení, která napomáhají zvládat trauma na biologické úrovni. Musím říci, že toho znám v téhle oblasti docela dost, ale tohle jsou velmi originální věci.
Je vidět, že autor svou pět a čtyřicetiletou praxi nezapře. Není na škodu občas zajít do knihkupectví a podívat se na několikrát prohlédnuté regály, najednou se objeví něco, co vím, že je tam ležící několik týdnu a až po několikáté objevit něco skutečně zajímavého. Tohle považuji za veliké dobrodružství. Mohu si dovolit kupovat knihy, neboť sem si na ně poměrně dost vydělal prodejem svých knih. Takže podporuji kolegy autory.
Líbil se mi komentář ze včerejška z minulého blogu. Bohužel je anonymní, jako většina těch komentářů, jako by se autor nebo autorka necítili bezpečně. Cituji a kopíruji: Poslední dobou jsou to moc depresivní blogy.Máte asi nějaký vlastní problém pane Jílku.Jinak to nevidím.Asi Vám ta Rita hodně chybí, že ?
Tazateli/tazatelce jsem odpověděl. Blogy o rozchodech asi budou víc depresivní, než blogy o cestování. No a kté vaší otázce, pokud by mi chyběla, zřejmě bych to napsal, jsem zvyklý napsat, když mi někdo, nebo něco chybí. Ano, jsem zvyklý psát, že mi někdo nebo něco chybí pokud je tomu tak. Bohužel, nebo bohudík, občas se mi stává, že co mi chybí, mi najednou přestane chybět. Smíření a srovnání, se tomu myslím říká. Jednoduše se smířím se situací.
Ovšem, ten způsob komentování přišel výsměšný. Chápu, že pisatel nebo pisatelka, těžce nesou, že jsem si vědom své ceny a berou některé mé projevy jako třeba vytahování, takže se mě pokusí skřípnout. Možná měl s tím přijít v červnu, to by mi značně přitížil, byl jsem už hodně unavený a ten rozchod mi skutečně vadil. Tím, že jsem napsal seriál o rozchodech, prošel jsem se do Čenstochové jsem si hodně ulevil. Mám ve zvyku si ulevit, trápit se pokud možno řízeně. Tak abych si co nejméně ublížil nadbytečným smutkem. Pravda, jde ta úleva pomalu, ale pokud ono trápení klesá, jsem spokojený. Od června mám v nohách několik stovek kilometrů, hodiny promýšlení celého vztahu a postupné srovnání se. Ano, dělám to, tak jak jsem radil onomu neznámému tázajícímu se na možnost vyrovnání se s vědomím ztráty lásky.
Jak zde píše: …Nejhorší je, že asi ani nechci ty vzpomínky nemít, nedokážu nechtít prožívat pocity, pěkné pocity, které mě vzpomínky vyvolávají. Musel jsem odpovědět přesně tohle. Tak se v tom nevyvanutí udržujete a vzpomínky si pěstujete a vlastně nedovolíte žádný jiný aby s vámi měla krásnou přítomnost, žijete v minulosti.
Neudržuji se pokud možno ve falešných nadějích, sice vím, že přitažlivé síly fungují, ale pokud naznám, že vztah, který někdo jiný, než já ukončil, přestal mít smysl, pak neváhám. Ztratím-li důvěrul v to, že by mohl ještě poskytovat jistotu, pro mne potřebnou míru jistoty a důvěry v toho druhého, opustím ho jak rychle, jak jen jde a žiji v přítomnosti svůj život, své zájmy, své potěšení, nebo jinou možnost vztahu. Neváhám. Fatální lásku člověk prožije jednou, někdy něco podobně silného dvakrát. Třikrát už ne. Tím není ten vztah méně kvalitní, pouze se z něj lehčeji odchází.
Není potřeba se ohlížet příliš zpět, pokud vůbec. V danou chvíli v daný čas jsem byl v tom vztahu naplno, pak jsem zjistil, že naplno jsem v něm sám, vzal jsem onu skutečnost na vědomí, prošel smutkem a srovnal se smutkem, a hledím na přítomnost. Za tu dobu, od rozchodu jsem potkal několik zajímavých žen, které podle mého mínění jsou schopny nahradit tu, která odešla za svým štěstím.
Přijde den, kdy budu vědět, že tomu novému nic nebrání. Podle toho co prožívám, není daleko. Nezabývám se tím jak bude ten vztah dlouhý a jak bud vážný. Bude takový, jaký v něm budu já a ona. Co do něj vložíme, to v něm bude. Z toho rozchodu mi zbude kniha, kterou jsem napsal na téma vztahů. Není o jednotlivém člověku, ačkoliv někteří mají pocit, že je. Je o lidech, se kterými jsem se setkal jako terapeut, jako partner. V krizových chvílích svého života se prostě vrátím k tomu, co znám, co jsem prožil a zpracuji to. Není tohle jednání terapie ani autoterapie. Pouhé smíření se ze situací. Nešťastná láska se neléčí. Ta se nechá jen odvanout a při tom odvanutí aby nebyla dlouhá chvíle a příliš smutné myšlenky, pracuji. Cvičím, chodím, mluvím o tom vztahu, tím vším se odděluji od té, která mě opustila. Jak? Tu metodu jsem popsal jinde.
Jestli mě někdo opouští nejsem schopný nebýt smutný. Nejsem schopný necítit se zle, leč se snažím o to, abych za pomoci jisté míry askeze a námahy, snížil onu emoční hladinu na únosnou míru. Takže milý komentující. Ano, Rita mi chyběla. Zvykl jsem si na ni, měl jsem ji rád, ale v posledních dnech cítím, že mě opouští, odchází z mé duše i mysli. Má svůj život, který nesleduji, nekomentuji a nemám potřebu ji hledat. Ani se vyptávat jiných lidí. Je jinde, ze svého rozhodnutí a respektuji její rozhodnutí. Tohle trauma z rozchodu jsem myslím překonal, možná z toho důvodu jsem až dnes objevil tu zajímavou knihu uvedenou zpočátku.