Takže jsem se podíval na páteční záznam, pořadu „Rodina a já” a nebyl jsem zas až tak zděšen. Alan pořad opět dobře nastříhal, takže jsem se necítil až tak zle.
Takže jsem se podíval na páteční záznam, pořadu „Rodina a já” a nebyl jsem zas až tak zděšen. Alan pořad opět dobře nastříhal, takže jsem se necítil až tak zle. Ovšem, protože pořad se vysílal v době, kdy jsem cestoval z blázince domů, a věděl jsem že televizní vysílání v žádném případě nestíhám, stavil jsem se v Tescu u Anděla na Smíchově a při obhlížení filmů mi zvoní telefon.
Nebyl jsem nijak nadšený jeho zvoněním, protože jsem neměl žádnou potřebu jako ostatně v pátek vždy, nic s nikým probírat, o ničem se bavit ani poslouchat „vtipné historky” od kohokoliv. Jsem jednoduše těmi lidskými osudy za celý týden unavený. Takže neznámé číslo a neznámý ženský hlas. Dáma se představila, sdělila mi, že mě před malou chvíli viděla v televizi. Líbil jsem se jí. To mě samozřejmě potěšilo a proto si našla moje stránky, tam číslo mé manažerky Jany, té zavolala a ta ji dala číslo na mě. Říkal jsem si v duchu. „Jak jednoduché, když se to umí.”
Žádala mě o setkání pro potíže se svojí dcerou. Vyslechl jsem ten příběh, kdy se ukázalo, že potíže zatím má spíš maminka, která si dělá starosti o dceřinu schopnost se seznámit s muži. Doporučil jsem mamince aby nechala na dceři jestli mi zavolá, či nikoliv, protože chápu její starost o dceřino štěstí, ale taky bych pochopil případné namíchnutí dcery, kdyby zjistila, že maminka ji hledá „odborníka.”
Tedy: Předat číslo a nechat na dceři, jestli mě chce vyhledat, jestli bude sdílet maminčino nadšení pro mne. Protože dcery nad dvacet vidí některé muže zcela jinak, než matky kolem padesátky. Tak už to bývá. Já ve dvaceti jsem nesdílel otcovo nadšení, nebo jeho kamarádů, vrstevníků, pro určitý typ žen. Zajímaly mne jiné. Ale pobavila mě ta pohotová reakce maminky.
Častým problémem takových matek ovšem bývá, že jejich dcery nemají onu jejich pohotovost, jsou trochu v pozadí a někdy nemají ani potřebu si nechat příliš do svého života maminkami mluvit. Což je pro matky tohoto typu dost obtížné přijmout. Matky jsou schopné, některé ještě velmi pohledné, nemají problém s muži ani se sebeprosazením a dcery se potřebují vymanit z jejich vlivu a začít si žít svůj život. Děti se potřebují jednoduše v jistý čas vymanit z vlivu rodičů, potřebují dělat svoje chyby a hlavně potřebují zažít svoje úspěchy. Jestli mě vždy něco irituje, tak když rodiče mluví o konání svých dospělých dětí v množném čísle. „Děláme tohle, cítíme se takhle.” Jednoduše se neoddělili od svých dětí a dělají vše aby to tak zůstalo.
Ono už je podivné a varovné, když tohle říkají maminky malých dětí, které jakoby tímhle sdělením v množném čísle dávají skrytě najevo, že nechtějí dovolit svým malým dětem se separovat. Separaci nechtějí hlavně dovolit svým dětem, ze strachu o ně. To je nejčastější důvod, proč tak jednají. Strach bývá málokdy dobrým rádce. Přílišné podlehnutí strachu způsobí nadměrnou opatrnost a péči, která není vždy přijímaná s povděkem a vyvolává nekonečné spory. Nekonečné do té doby, než se rodiče umoudří, nechají děti sobě samým, s údivem zjistí, že jejich děti jsou bez jejich pomoci a péče schopni navázat vztah, žít svůj život, přivést na svět děti a postarat se o ně. Pro rodiče je těžké přistoupit na skutečnost, že jejich děti jsou zcela samostatní dospělí jedinci, kteří jsou schopní čehokoliv a kdykoliv. V dobrém i zlém. Jsou schopni nést veškeré důsledky za své chování a jednání. Dobré i zlé.
Udělám svou oblíbenou malou odbočku. Až po dlouhé době, kdy už jsem praktikoval jógu a jiné další směry, jako zen, respektive zazen, jsem si uvědomil, co mi na některých lidech kolem těchto náboženských hnutí, vadí. Vadí mi jejich určitá schopnost se plést do věcí lidí kolem sebe. Do věcí do kterých jim v podstatě nic není. Pronášejí stálá moudra a pokoušejí se aplikovat, své představy o mravnosti, úspěchu jiným. Formou poučení, formou vedení. U některých jsem měl pocit, že se chovají jako rodiče, kteří nechtějí aby jejich děti se pokoušely dělat něco samostatně.
Tohle je asi i jeden z důvodů, proč se mnoho lidí vyhýbá nejrůznějším církvím. Prostě jsme dnes vzdělaní, už dávno nejsme odkázáni díky své negramotnosti jako kdysi, na intepretaci a výklad kněze, kazatele, gurua. Z toho důvodu se nám občas zdá, že lidé sdružení v těchto společenstvích, nejsou příliš samostatní. Velmi často tomu tak bývá. V dobách kdy kněz, pastor, guru, byl ten nejvzdělanější, nebo z nejvzdělanějších, většinou byl díky své vzdělanosti a u katolického kněze, ještě díky víře v apoštolskou posloupnost mocným člověkem z hlediska své pravomoci „hříchy odpouštět a hříchy zadržovat” také ještě jistým morálním sloupem komunity.
Víra a vzdělání dává moc. Moc dává autoritu. Já uznávám autoritu Církve, hříchy odpouštět hříchy zadržovat. Ta moc je propůjčena povolaným lidem a je vyššího rázu než oni sami. Ne každý povolaný je i vyvolený. Těch je málo, velmi málo.
Autoritu kněze, biskupa v tomto směru nezpochybňuji, ale nemíním se jím dát vychovávat a poučovat ve smyslu, že on ví, co je pro mne lepší. „Pastýř pase svěřené stádo.” Tohle je obvyklá formule, kdy se na ni odvolávají někteří „pastýři společenství” Jenže i ovce se jednoduše napase sama, jen ona sama je schopna posoudit, kde je pro ni nejlepší tráva. Divoké ovce nikdo nepase a přesto jsou schopni přežít a ochránit se. Pastýř je důležitý tím že stádo chrání, pečuje ošetřuje, ale ne nadměrně. Pokud by to bylo nadměrně, ovce se ani v klidu nenapasou, v klidu nenajdou pro sebe nejlepší trávu.
Pro neznalé a nevěřící je tohle asi obtížné pochopit víru v tu vyšší moc, která byla předána a jež je člověku ku prospěchu. Víru v schopnost léčit zraněnou duši, tím, že po vyznání hříchů, uvědomění si jejich důsledků, což vůbec, ale vůbec není jednoduché,( ani pro ty co opravdu zneužívají díky svěřené moci, některé ze stáda jim svěřených,) aby po onom pokání a následném zadostiučinění. Až po tom všem boleswtívém, co onomu rozhřešení předchází Pak mohli užít v celém rozsahu onu formuli. „Jdi v pokoji, hříchy tvé se ti odpouštějí.”
Ona vyšší moc je silnější než samotný člověk, jež jí používá a který není většinou mravnější a lepší než běžní lidé kolem sebe. Kdyby tomu tak bylo, neměli by stejnou povinnost hříchy vyznávat, hříchů litovat a pokání činit stejně církevní hodnostáři jako prostí laici. Kristus věděl, že pověřuje, svěřuje a předává zastoupení hříšným lidem, kteří jej zradili jako Jidáš, zapřeli jako Petr, nevěřili jako Tomáš. Věděl a přesto onu moc jim poskytl. Ovšem nevyvázal je z povinnosti usilovat o mravnost a neučinil je vyššími než ostatní lidi. Učinil je služebníky lidí. Ona moc může být předána a také může být odňata. Autoritou se stávají dnes jen ti, kteří umí nechat ty druhé dospět. Ti ostatní jsou jen manipulanti, kteří se pokoušejí ovládat ty druhé k tomu aby se chovali podle jejich představ a plnili jejich cíle.
Takže rodiče, kteří dokáží se chovat tak, aby je jejich děti ve svém chování mohli bez zbytečných hříchů následovat rodiče, kteří dokáží své děti nechat odejít aby děti mohly žít po svém a přesto dobře i když jinak než třeba žijí rodiče. Takoví rodiče dětem nepomáhají , ale prospívají. Protože to bývá často největším problémem, pro rodiče, že se snaží odradit své děti, které sledují svoje cíle, svoje zájmy a nikoliv jejich zájmy, že rodiče se snaží pod rouškou pomoci, odradit od jejich způsobu života a prosadit svoje zájmy.
Moudří rodiče nechají dospělé děti sobě samým a pomáhají až tehdy, když je třeba a nebo, když opravdu ten co pomoc potřebuje, už si skutečně není sám schopný pomoc. To bývá jen málokdy.