Nestačím se divit, co všechno se děje. Při předávání Oscarů si nadávají do buzerantů. Mě navštěvují žárliví manželé, kteří se chtějí napřed bavit, když nechci, tak mě aspoň chtějí zbít.
Nestačím se divit, co všechno se děje. Při předávání Oscarů si nadávají do buzerantů. Mě navštěvují žárliví manželé, kteří se chtějí napřed bavit, když nechci, tak mě aspoň chtějí zbít. Když se nedám zbít od hulváta, co je o dvacet let mladší, dvacet kilo těžší a víc jak hlavu větší, tak aspoň vykřikuje, že to mám napsat do blogu, jaký jsem hajzl, co obtěžuje jeho ženu. Slíbil jsem mu, že napíši. Tedy píši.
Napadl mě, když jsem chtěl zavřít dveře u vchodu do domu, skoro už mě měl a nakonec asi byl rád, když odešel po svých. Měl jsem škrábnutí na nose, modřinu na žebrech a on asi pochroumaná ústa, buď mu zub chybí,nebo se mu kývá, protože mám klouby na obou rukou od jeho zubů rozbité. Nevyhrál jsem, neprohrál jsem, myslím že nečekal, že rány od staříka budou tak bolet. Byla to dřina, měl jsem co dělat, abych to neodnes, ale jinak to šlo. Zažil jsem horší rvačky.
Inu, ženu si musí ohlídat sám, ale pokud ji bude mlátit, jako že ji zmlátil, tak zřejmě dlouho ho milovat nebude. Jestli ho ještě miluje. Nevzpomínám si, že by normální žena milovala muže, co ji tluče. Nebo co tluče chlapy, kteří se třeba o jeho ženu z nejrůznějších důvodů zajímají. A všechny chlapy zřejmě nezmlátí.Asi málokterého, když nezmlátil ani mě, „dědka nad hrobem,” jak mi říkal. Jo jo, mladá pýcha. Mohl bych mu prozradit, že takové ženy dřív nebo později stejně utečou. Jestli nezmění ke své ženě chování. Kdyby náhodou, ještě někdy přišel, budu vědět, že nepřichází v míru a budu mít zavázané boty, aby mi v boji nepadaly z nohy, neklouzal jsem a díky tomu nepadal na zem a on mě nemohl zkoušet kopat do obličeje. Netrefil, ale snažil se. Navíc budu čekat, že mě opravdu chce zmlátit. Pak by ho to mohlo bolet ještě víc. Začnu trénovat. Když nepřijde, což také není žádné neštěstí, nic se nestane. Hledat ho nebudu. Nemusím se prát denně. Nakonec mezi onou úterní rvačkou a předchozí rvačkou uplynulo asi 12 let. Budu-li trénovat, budu mít kondici a zlepším rychlost. Cítil jsem jak jsem pomalý. Jo stáří nikdo neuteče.
Vyprávěl jsem to Markétě až včera. Nechtěl jsem ji znervozňovat. Měla důležité soudní jednání a vím, jak ji na něm záleželo. Občansko-právní spor. Litoval jsem, že jsem jí to řekl. Teď se o mě jen bojí. No, mě už chtělo zmlátit v životě tolik lidí, iže si ani nepamatuji kolik. Většina z nich to zkusila a většina z nich úspěchu, jakého si představovala nedošla. Zastávám názor, že nemusím vyhrát, ale protivníka to musí bolet, aby věděl, do čeho půjde příště. Pokud do toho ještě někdy půjde. U mě většina protivníků dělá jednu chybu. Pokud se mě někdo rozhodne zmlátit, že mě nechá stát, nebo mě nechá vstát, když už mě dostane na zem. Protože dokud stojím, válčím. Může mít někdo pochybnosti o mé lidské zralosti, ale v tomhle směru zastávám názor, že když už je válka, tak moudřejší neuteče a nevzdá se. Ale bojuje tak, aby si uhájil život a protivník věděl, že i on je na životě a zdraví ohrožen.
Konečně partner, který se vloupá do e-mailové schránky, do mobilu své ženě, dedukuje z jejích mailu, si nic jiného než pořádné parohy nezaslouží. Jestli ji mlátí za domněnky, napadá lidi za domněnky, pak musí nést ten díl oné korektivní zkušenosti, která se může jmenovat bolest z ran a nebo bolest z opuštění. Viděl jsem mnoho takových partnerství, kde žena opustila muže, protože se pokusil vyřešit partnerské spory svou fyzickou převahou. Pak dlouho a trpce litoval. Ženě imponuje, když ji muž brání před útoky jiných mužů. Ať verbálním, nebo brachiálním násilím. Ale málokteré imponuje, když je bita, jen proto, že „Pán tvorstva” má pocit, že si zaslouží a tak dostane a ten, kdo je viníkem „jeho ponížení” dostane s ní. Takových žen asi moc nebude.
Jinak, pokud jsem tuhle historku vyprávěl svým známým, tak jedna žena řekla jednu zajímavou věc. Jako chlap musíš mít celkem radost, že tě pořád ti mladíci vidí jako konkurenci. Zamyslel jsem se nad tím a říkal si, že něco na tom jejím tvrzení bude. Vlastně bych to mohl brát jako kompliment. Ten týpek se mýlil v jedné věci. Já jeho ženu rozhodně neobtěžoval a rozhodně jsem nebyl tím, kdo ji pronásledoval. Konečně pravdou je, že od svých čtyřiceti let, žiji s ženami, které jsou o dvacet a více let mladší. Nějak se to vždy sejde, že se potkáme. Co na mě vidí, tak moc nechápu.
Ještě se vrátím k tomu úplnému začátku. Myslím, že homosexuální komunita jaksi si začíná osobovat víc než má právo. Pokud bych někde seděl a řečník mě oslovil tímto způsobem. Cituji: Vy komunističtí buzerantští parchanti, díky moc.
Vstal bych ze sedadla, došel bych na pódium a tam bych mu ji fláknul, protože takhle se může bavit a oslovovat se svými kámoši. Jestli se homosexuální komunita, respektive její členové oslovují mezi sebou „komoušský buzerante,” nic proti tomu. Ale mě tak oslovovat nebudou. Ani oni, ani příznivci komunismu, obdivovatelé Kim Ir Sena, Fidela Castra a jiných podobných hochů. Ti mě oslovovat tímhle způsobem, tak mě namíchnou také. A jestli mě tak osloví i člověk, který není gay, tak prostě má smůlu. Nějak už mě přestávají ti političtí korektní bavit. Nejdu pro silné slovo daleko, ale rozeznávám, kdy jsem v civilizaci a kdy na lodi. Prostě jaksi tohle už není kultura, která by se mi líbila. Nemyslím si, že se musím dát třeba urážet z pódia. Možná tím, že je o takovou akci zájem, si lidé v ní účinkující myslí, že mohou. Měli by vědět alespoň z nějaké strany, že možná pro tu chvíli mohou, ale ponesou třeba následky.
Já vím, je mnohým divné, když se takhle ohrazuje chlap, který se klidně popere, zdrženlivostí, co se žen týče příliš nevyniká, jak říkal onen týpek, když jsem ho držel pod krkem a bil do obličeje: A to jsi terapeut? A já se ho zeptal, „Co to s tím má co společného, čekal jsi snad, že když jsem terapeut, že budu držet a nechám se snad zmlátit?” Zrovna tak mnozí lidé mají za to, když jsem terapeut, že bych se měl beztrestně a neustále nechat urážet. Přiznám se, že žádného terapeuta, co se nechá jen tak urážet neznám. Ani mlátit. Ani nejsou bezpohlavní, jak se mnozí domnívají. Jen nezneužívají klientky a klienty, ale jinak v tomhle směru jsou zcela obyčejně normální.
Mají svoje vztahy, svoje zájmy, svoje chyby, svoje přednosti. Lidé od nich očekávají to, co sami nesvedou a jsou udiveni, že mnozí z nich zcela klidně a bez potíží rezignovali na dokonalost. Tedy na dokonalost podle představ těch druhých. To je totiž jedna z forem zralosti, že unesu i to, že druzí lidé jsou nespokojeni s tím, že jsem nedokonalý a nejsem podle jejich představ.
Má-li někdo cíl být světec, a žít podle hesla. Udeří-li tě kdo v pravou, nastav mu i levou. Žít v sexuální abstinenci, oddat se pouze modlitbě a práci, a svede to, sklidí můj obdiv. Ale můj cíl to není. Mě stačí, když moc neotravuji ty kolem sebe, občas s někým mám dobré až velmi dobré vztahy. Nelžu, nekradu, nepodvádím. Nezabíjím a neubližuji vědomě. Má to do dokonalosti daleko, ale je to můj život.