Po dlouhé době se mi zdařilo zaspat do práce. Už ani nevím, kdy naposled, ale stalo se. Zavolal jsem na pavilon, vysvětlil, že dorazím o něco později, v klidu se oblékl a vyrazil.
Po dlouhé době se mi zdařilo zaspat do práce. Už ani nevím, kdy naposled, ale stalo se. Zavolal jsem na pavilon, vysvětlil, že dorazím o něco později, v klidu se oblékl a vyrazil. Cestou nic obvyklého, běžný cestovní den, pouze protože jsem jel o něco později, skladba cestujících byla o něco jiná. Rád sleduji právě ty proměny cestujících. Ono, když se jeden chce koukat a vidět vidí věci, kterých si jinak lidé nevšimnou, ale pro mne jsou zajímavé.
V Kobylisích jsem vystoupil, zlehka sledoval krásnou, dlouhonohou slečnu, která se posléze rozběhla po schodech nahoru. Nenásledoval jsem ji, zůstal jsem stát. Přede mnou stála dáma středního věku, která se z ničeho nic otočila a pozdravila. Trošku mě její pozdravení zaskočilo, neznal jsem ji, takže jsem se omezil na odpověď a tázavý pohled. Pravila: „Čtu vás.” Zkoumal jsem co přesně, knihy, blogy, případně co jiného. Říkala mi: „Jste velmi inspirativní.” Takže jsem se přesně nedozvěděl co vlastně ona dáma čte, protože jsme vyjeli po schodech, rozloučila se a kráčela do neznáma. Já na autobus.
Dumal jsem cestou do blázince, co dámu vlastně inspiruje. Moje cestovní blogy, moje blogy o závislosti a spoluzávislosti, případně takové ty ze života? Můj život je plný zákrut, karambolů. Protože do každé zatáčky hned nevidím, setkávání, rozcházení. Na jednu stranu mám krásné vzpomínky na nejrůznější lidi a události, na druhou, jsem také docela unavený už těmi neobyčejnými známostmi a následnými rozchody, jak jsem včera psal. Už mám pocit, že bych skutečně si dal oddech a trochu klidného života.
Sice tenhle způsob života poskytuje materiál pro blogy, mám potřebu o nich psát. Psát třeba o tom, že z ničeho nic pacient, který je z Děčína mi říká. „Pozdravuje vás sestra.” Ptám se. „Ona mě zná osobně?” Potvrdil a popsal jak vyprávěla, že se mnou kdysi kousek v samoobsluze seznámila, jako krásná šestnáctiletá holka, která byla na jakési praxi v samoobsluze kousek od místa kde jsme na Kamenické bydlel. Pak jsem se s ní setkal na psychoterapeutické fakultě, kde ona poznala mě, já ji ne, protože už měla jinou tvář a jiné příjmení. Připomněla se, vybavil jsem si ji, zjistil, že je rozvedená, vzala si muže asi o sedm a dvacet let staršího, měla s ním dítě a dlouho vlastně vdaná nebyla. Trošku jsem se o ní zajímal, leč skončilo vše na jejím odmítnutí, že dvakrát se nespálí a už si o tolik let staršího nenabalí. Jsem o dvacet let starší.
Chápal jsem ji a dnes vlastně oceňuji její rozhodnutí, protože se zdá, že se poučila ze svých chyb. Ale jsem rád, že na mě nezapomněla. Takže dvě taková setkání za jeden den. Potěšilo mě to. Vlastně pak už jen běžný den, cesta domů, na Andělu výstup, prolezl jsem knihkupectví, filmy, nic jsem si nekoupil, nebylo nic co by mě opravdu zaujalo, co bych nutně musel mít. Cestou domů jsem pustil sednout těhotnou mladou ženu, když mládež kolem byla unavená celodenním vzděláváním. Tak nějak si všímám, že přestává fungovat v některých ohledech ženská solidarita. Mladé, krásné dámy seděly, hleděly na ni a tak jsem se nakonec musel zvednout já. Holt, dobrý skutky dělají pořád jedni a ti samí. Ale aspoň, že někdo. Mladý muž nebyl v dohledu, tedy žádný mladý muž co by ji pustil sednout.
Opravdu mám v poslední době pocit, že jsem na nějakém předělu. Je mi šedesát, docela jsem mnohého dosáhnul, mám ještě chuť něco udělat, ještě se někam podívat, a mám ještě pořád pocit, že ani v šedesáti nemusím trávit zbytek života sám. Pouze to opravdu chce se vyhnout všem těm bezdětným ženám, které mají pocit vlastní nedoceněnosti, jsou ve skrytu velmi sebestředné a nakonec mnohé velmi nemilosrdné, při rozchodech. Chápu je, také jsem nikdy nemiloval nějaké dlouhé dramatické výlevy.
Ženy, které nemají děti, mají zřejmě těžký život. Aspoň co tak slýchám od nich. Pár jich znám, je jim kolem čtyřiceti, a některé až po pětatřicítce zjistily, že by chctěly děti, že by nebylo špatné si pořídit, něco jako hračku, která jim zařídí štěstí. O tom jsme mluvili právě nedávno na skupině, kde jedna členka, právě kolem čtyřicítky, když po několikaleté abstinenci potkala muže podle svých představ a chtěli děti. A nejde to. Absolvují mnohá vyšetření, pokusy o umělé oplodnění, prostě kde co a nic. Bez výsledku. Onehdy mluvila právě o tom, že by ji dítě udělalo štastnou. Trochu jsem se nad tím zamyslel a upozornil ji, že právě dítě není hračka, děti nejsou na světě proto, aby nás dělaly šťastnými, ale proto, abychom se o ně postarali.
Přijala můj názor, myslím, že ji došlo, že děti opravdu nemáme na hraní, nemáme je proto, aby nám plnily naše cíle a přání. Rozumím bezdětné ženě, že pláče, když vidí krásné dítě a sama tuší, že ona mít nikdy svoje nebude. Stejně tak rozumím, ženě, že je ochotná se vzdát jednoho vztahu pro druhý možný vztah jen pro naději aby někdy měla děti. Ale už v tom nemusím opakovaně figurovat jako osoba, která je účastná řízení. Jak by řekli moji kamarádi právníci. Tuhle zkušenost si odpustím.
Když se vrátím k té Lucce o které jsem psal výše, tak opravdu jsem ocenil její zodpovědnost, protože jako chlap jsem se ji líbil v jejich šestnácti, mě bylo tehdy šest a třicet a jako chlap jsem se ji líbil v padesáti, když jsme se potkali po letech. Toho jsem si byl vědom a ona to ani nijak netajila. Uvědomila si kolik mi je, dala na svou zkušenost a rozhodla se pro sebe co nejlépe. Paradoxně se tak rozhodla dobře i pro mne. Nemusel jsem ji později říkat. „Ty jsi nevěděla kolik mi je? Ty jsi nepočítala s tím, že zestárnu? Ty jsi nepočítala s tím, že umřu zřejmě dřív a ty potom budeš sama?”
Ano vím, tohle vše při rozchodu neplatí jako argument, který by něco změnil. To v žádném případě. V případě rozchodu pro toho, kdo vztah opouští, žádné argumenty nejsou platné. Jemu nevyhovuje vztah a on chce odejít za každou cenu. Proto je dobré, než do toho vztahu vstoupím, počítat s tím, že vstoupit a myslet si že to bude jen tak, jen o sexu, je zhůvěřilost.Vztahy o sexu jsou maximálně a jen na nějaký čas mezi lidmi, kteří mají jiný vztah. Nakonec i o tom mnohé vím ze zkušenosti. Zažil jsem mnoho vztahů se ženami o dvacet a více let mladšími.
Byly to krásné chvíle a jsem rád, že jsem je zažil. Prošel jsem potom vždy trpkým procesem loučení, ze kterého jsem ledacos vytěžil. Je možné, že je to tak jak píše Milada v jednom svém komentáři, že se některé ty ženy leknou, při uvědomění si rozdílu. Nebo skutečně má Milada pocit, že starší jsou hodnoceni v dnešní době negativně. Možná jsou, setkal jsem se s takovým chování a nemyslím, že je to výsada dneška, ani my jsme nebyli o mnoho uctivější ke starším. Osobně si myslím, že se ty ženy bojí samoty, která odchodem staršího muže nastane. Nikoliv toho rozdílu. Což je v dnešní době trochu paradox, když je tolik rozvedených osamělých žen přes padesát, šedesát, které mají jen malou naději na další vztah. A žijí osaměle víc než dvacet, třicet let. Pravdou je, že většinou mají děti, vnoučata a tím nacházejí smysl svého bytí a potřebu právě v těch dětech a vnoučatech. Což osamělé bezdětné, kdysi krásné ženy nemají. Některé propásly svou příežitost, některé je opravdu nemohly mít. Bohužel mají jen vzpomínky a některé neutuchající hořkost.