Vymyslel jsem inovaci ve smyslu, že z domova na Smíchovské nádráží jdu pěšky. Tedy dnes jsem tak aspoň kvačil. Vyrazil jsem po deváté, cestou potkal Tondu, jednoho svého bývalého pacienta.
Vymyslel jsem inovaci ve smyslu, že z domova na Smíchovské nádráží jdu pěšky. Tedy dnes jsem tak aspoň kvačil. Vyrazil jsem po deváté, cestou potkal Tondu, jednoho svého bývalého pacienta. Měl nadváhu, tak asi nekecal, že od perníku abstinuje.Měl jsem radost. Ovšem ještě větší radost mi udělaLo, když jsem kráčel od Odry v Bohnicích, kde jsem si chtěl v Plusu zakoupit svačinu a oni měli zavřeno, neb zřejmě Plus ruší. Tedy neměl jsem radost z rušení plusu, ale z toho, že po projítí hlavní budovy slyším známý hlas, který volal. „Jane, Jane, nechvátej tolik.” Ohlédnu se a hle, ona kmotřenka Kristína. Ráno jsem na ni myslel, co že asi dělá a jak ji slouží zdraví a co její děti? Takže jsme se hned dozvěděl. Někdy stačí jen pomyslet a už je hotovo.
Na tohle téma jsem si koupil báječnou knížku jménem „Matrix.” není ve stylu filmu, ale napsal ji Braden Gregg ve stylu, že díky kvantovému vesmíru jsme se vším ve vesmíru propojeni. Zajímavé úvahy, sice pochopitelně ve stylu americké kuchařky na štěstí. Trochu budhismu, trochu indiánských praktik, ale té kvantové teorie tam bylo nejvíc. Takže jsem si ji zakoupil a přečetl. Hovoří se v ní o Božském zdroji, což mě není proti mysli, nakonec i Grygar říká, že za velký třeskem je skrytá neznámá supersíla. Gregg se odvolává na Maxe Plancka, který kdysi šokoval svět svým postojem a tvrzením, že existuje síla v níž se rodí vše živé. Nebo tvoří.
Knížka se mi líbila. Obsahuje spoustu věcí, které vím a ještě mnohé, co jsem do té chvíle nevěděl. Chytře napsaná, sice trochu esoterismu tam nechybělo, ale to jsem ji odpustil. Těch průkazných tvrzení tam bylo dost a dost. O pozorovatelích, pozorovaných fotonech, které se rozdělují a přesto se chovají i rozdělené identicky. na velkou vzálenost. Potvrzují tak jeho tvrzení, že co je spojené, se už nerozpojí. A dalších fenoménech.
Trochu mi připomínaly jeho tvrzení Radimova měření zvláštních míst a sil, které produkuj tyhle místa. Radim je měří a nevykládá. Prostě energeticky fungují. Stejně tak logicky a energeticky fungují Greggovy vesmírné sítě, po kterých se děje pohybují údajně větší rychlostí než je světlo. Moc se mi líbila i pasáž o modlitbě. Modlitba funguje. Především vnitřní modlitba. To vím. Pouze si nevšiml, že síla přání, co vydává za jakýsi objev nějakého věštce Nevilla, tak jóga zná pod pojmem sankalpa. Také když mluví o největší síle jaké máme a tou jsou emoce, dá se s ním souhlasit. Ale ani to není jeho nějaký zvláštní objev. Myslím, že pro mnohé lidi tahle knížka bude zajímavá. Pro mne tedy byla.
Ještě se vrátím ke kmotřence. Píše diplomku, dodělává druhou školu, bude asi opravdu vzdělaná. Měla několik zajímavých poznámek k mým knihám. Kupodivu víc se jí libíla „Svobodní v bolesti.” Přeci jen dělala se mnou devět let, takže co jsem napsal o závislosti v různých formách ode mne slyšela. I já jsem tak trochu víc hrdý na bílou knížku, jak ji s Janou říkáme. Baví mě se zaobírat vztahy, hlavně vztahy, které jsou svým způsobem emočně na hraně. Třeba rozvod, nebo rozchod. Podaří-li se mi přispět k něčí stabilizaci v takové situaci mám radost.
Uvědomil jsem si v souvislosti z výše uvedenou knihou od Gregga, že jsem použil jím popisované „nechat být” zlé činy, které na nás spáchali jiní, těm co je spáchali. Vlastně podobně hovořím i ve své knize. V souvislosti se svými bývalými manželkami, které mi zabránily styku s dětmi. Žít s tím musejí oni.Jednoduše se ukazuje, že mnozí lidé přicházejí na stejná nebo obdobná řešení nezávisle na sobě.
Pouze jsem se ještě nedostal do Ježíšova: Udeří-li tě kdo v pravou, nastav mu i levou. K tomuhle jsem ještě nedospěl. Ale mnohé jiné věci jsem už dokázal občas nechat být a tím jsem s e zbavil i toho požírače energie, jež se nazývá, „spor.” Dokázal jsem v mnohých sporech nepokračovat. Zrovna ted jsem zastavil jeden, kdy mě pomlouvá jedna dáma. napřed jsem uvažoval o soudním vyrovnání, pak jsem si řekl, že její skutky nechám ji a budu se věnovat něčemu užitečnějšímu. Hodlá-li s mnou zabývat, nechť tak činí. Dokonce jsem smazal na seznamu i dva blogy, které směřovaly k ní. Už jsem se mnohokrát poučil i na vlastním příkladu, že házení špíny na druhé má jen jeden výsledek. Nakonec ona špína padne všechna na mě. A zbude jen hořkost v duši.
Z hlediska transakční analýzy, člověk házící špínu na druhé zaujímá pozici. Já jsem OK, ale vy nejste OK. Tenhle postoj je velmi destruktivní, protože přináší jen samotu a jak známo těžko je člověku samotnému. Potřebujeme mít nějaký vztah a nějakou komunikaci. Mlčení a házení špíny je také druh komunikace a vztahu. Vztahu, který je založen a tom, že sám sebe ujištuji, že jsem lepší než ty. Možná se musím ujišťovat právě tím, že druhého zmažu vlastními verbálními výkaly. Ale tím házejícím výkaly, jsem jen já, nikoliv ten druhý. Takže, jestliže se vzdálím, nechám druhému jeho sračky, nakonec se jimi jen zmaže a smrdí on. K nelibosti svého okolí.
Markéta neunáší příliš negativní zmínky o mne některými lidi. Hlavně těmi, kteří na mě reagují a hodnotí jen na základě napsaného. Hlavně maí-li pocit, že oni jsou ti co vědí, co je správné, slušné a dokonalé. Diví se tomu, že ti lidé, pokud mě nikdy neviděli, mohou mi přisuzovat a podsouvat zlé úmysly.
Vždycky ji říkám. Mají své zkušenosti a vycházejí z nich. Jestliže někoho dlouhodobě ponižovali, uráželi, nevěnovali mu pozornost, nepřijali ho takového jaký je. Je obtížné od něj chtít aby neurážel, neponižoval, nevnímal urážku nebo odlišný názor jako útok proti své osobě. Ten člověk jedná jak umí. Nejsem svatoušek a pokud se rozzlobím, nejdu pro hrubé slovo daleko. Stává se mi to málokdy, ale stává. Jsou ovšem lidé, kteří jakékoliv jiné chování než vyslovená hrubost, vůči sobě považují za slabost. A být považován za slabého je v určitých kruzích skutečně životu nebezpečné.
Takže co je správné a nesprávné je opravdu diskutabilní. To jen rádoby humanisté, kteří hlásají stále pochopení pro každého a nenásilí mají iluzorní představy o tom jak funguje společnost. Zdravá společnost. ta totiž si vytvoří jisté konvence a pravidla, která jsou znakem kultury člověka. Člověk bez kultury, civilizačních návyků není člověkem. Na přirozenost se nehraje, ta je jen pro snílky. Jenže civilizaci je občas nutné vynutit. Třeba i hrubým slovem, nebo úderem.
Předchozí odstavec je jakoby v protipolu odstavci o lidech kteří nejsou přijati a chovají se nepřiměřeně. Jenže existuje něco, čemu se už dávno říká „odstrašování.” Odstrašování má jednu výhodu. Ten kdo se chystá porušit dohodnutá pravidla, ví že následkem bude bolest. To mnohé odvrátí od porušování pravidel.Pokud je odvrátí od porušování pravidel nastane mnohdy čas k řeči.
Konstruktivní řeči. Nikoliv bezobsažné plky. Něco nechám být, něco ne. V poslední době se o tomhle hodně píše..Jsem rád, protože si myslím, že jsme skutečně dospěli do bodu, kdy je nutné říci, že ani barva pleti ani obvinění z rasismu nesmí být důvodem se nechat omezovat těmi nepřizpůsobivými jen proto, že budu obviněn z nehumanity a z propagování násilí. Stejně jako láska ke zvířatům nesmí omezovat lidi, kteří ty zvířata nemají ačkoliv je milují stejně. Možná je nemají právě z lásky k nim. Ach jo, kde jsem to zase skončil? 🙂