Humanismus, láska a pravda

Kolem dvacátého srpna zažívám vždy zvláštní stav. 20 srpna se narodila má

Kolem dvacátého srpna zažívám vždy zvláštní stav. 20 srpna se narodila má
druhá dcera Kateřina, bylo mi skoro třicet. 21 srpna 1968 přišly bolševické
hordy z východních stepí a sibiřské tajgy.

Ty barbarské hordy sem na území tehdejší ČSSR, vtrhly pod hlavičkou: Svaz
Sovětských Socialistických Republik. To mi bylo skoro osmnáct a druhý den po
tom vpádu bolševiků, zemřel Oldřich Jílek, bratr mého otce, který po
patnácti letech zemřel na den, ve stejné nemocnici na stejnou chorobu
rakoviny plic, jako jeho starší bratr Oldřich. Jediný rozdíl byl v tom, že
Oldovi bylo 44 a tátovi 57, když umřeli.

Mám tedy ten srpen nabitý vzpomínáním. Radost z narození dcery, mi vždy
překryjí ty dvě data, která jsou pro mne hodně smutná. Dnes je to 47 let po
těch událostech, dceři je tedy méně, ale všechno to vidím jako dnes. Některé
vzpomínky zas tolik neblednou.

Mávali jsme vlajkami, národ se vzepjal v bolesti i humoru, zpívali jsme:
…přijeli sovětští vojáci v očích měli hlad, všechno nám sežrali jenom
nám nechali Brežněvův protektorát.
To byla jedna z těch písní, co jsme
veřejně do příštího léta zpívali celkem beztrestně, k tomu ještě další:
Kosygin zkurvysyn, Kosygin zkurvysyn, Dubček vás nevolal, táhněte na
Ural.
No a potom nás „hrdinný Dubček s dalšími československými
bolševiky prodal v Moskvě, a bylo vymalováno.” Najednou už jsme začali
chápat, že ono heslo, co se hodně ozývalo v rozhlase a v televizi:
„Jsme s vámi,buďte s námi.” Co jako přibližovalo komunisty lidu,
najednou se jako ve všech případech,co komunisti dělali a říkali, ukázalo
jako falešné.

V srpnu 1969 na nás poslali tanky nikoliv Rusové, ale ti samí komunisti
co se rok předtím tvářili jako vlastenci. Až na tu maličkost, že podepsali
všechno, co jim soudruzi v Kremlu rok předtím podepsat dali. No nic,
počkali jsme dvacet let. Vypadalo to, že to nikdy neskončí. Skončilo. Dnes
nás tedy jim podobní srabové uklidňují, že nám nic nehrozí, protože oni se o
nás postarají a bude líp, ale zatím vypadá, že tak trochu se dějiny opakují.
Vlast je pro ně až na patnáctém místě. Bohužel nejen pro ně. Už by asi
mládež neskandovala: „Dejte nám zbraně, půjdeme na ně.” Ano i
takové hlasy v tom 68 se ozývaly, nebylo jich málo. Tak jen tak mimochodem.

Dopadlo by to strašně, kdyby ti tehdejší českoslovenští generálové měli
čest. Jenže ji neměli, takže se můžeme chlácholit, že jsme pašáci a všechno
jsme přežili. Sice jak zpíval Kryl: …ne nejsme na kolenou, ryjeme
držkou v zemi.
Ale přežili. Bylo mi necelých osmnáct, byl jsem mezi
těmi, co tak skandovali, dát nám zbraně, možná jsem dnes nic nepsal. Ale
ponížení jsem cítil tehdy a cítím ho dodnes. Jsem naživu, dočkal jsem se
pádu bolševiků, abych zjistil, že se novodobí multikulturní bolševici
začínají roztahovat a začínají nám vysvětlovat, jaký že je správný názor jak
se máme správně dívat na některé jevy a skutky. Přiznám se, že mi ta
„intelektuální fronta” začíná vadit.

Neberu jim právo na názor, ale na druhou stranu, nehodlám diskutovat
podle jejich pravidel. A pokud nediskutuji podle jejich pravidel, být za
nácka, fašistu, xenofoba a a bůhví co ještě. Pak bych je musel považovat za
kryptobolševiky a horší označení neznám. Bolševiky považuji právě díky
jejich postojům a názorům za lidi, se kterými se diskutovat nedá. Neb oni
žijí v přesvědčení, že žádná diskuse se nevede, pouze se jen schvaluje
rozhodnutí strany a vlády.

Je mi dost abych si pamatoval časy, kdy soudruzi tvrdili, že všechno
dobré vzniklo v Rusku a posléze v Sovětském Svazu. A je mi dost a ještě mi
zas není tolik, že bych byl tak senilní, abych věřil všem těm multikulturním
postojům novodobé evropské věrchušky. Náramně podobné tomu, co kdysi
povídali bolševici. „My máme pravdu, proto máme úřad a díky tomu i
rozum.” Tak tohle už jsem slyšel. Dokonce i někteří moji spolužáci mi
tohle nadšeně hlásali. Dnes všechno dobré vzniká na druhhé straně
světadílu. No myslím, že sami máme docela dost rozumu, abychom věděli, co
pro nás je dobré a co nikoliv. Mám tohle vyzkoušené i s klienty.

Není dobré klientům dávat najevo, že já jsem ten jediný spasitel,
vykupitel a oni jsou ty nuly, co se bez mé „moudrosti”
neobejdou. Věk a zkušenosti mě přesvědčují dnes a denně, že jeden každý z
nich má svého rozumu dost a dost a jediné, co potřebují, jen trohu otočit
směr toho myšlení. Nakonec na lodi také stačí jen malinko otočit kormidle
aby na té dlouhé cestě po moři plula loď tam kam má.

Bylo by na čase připomenout těm „elitám,” že máme dost
vlastního rozumu, dokonce většina z nás se umí o sebe i bez moudrých rad
postarat. Dokonce jsou mezi námi tací, co umí i přemýšlet a nepotřebují
jejich obecné rady a humanistické postoje. Nějak mi přijde, že čím víc
humanismu, tím méně rozumu. A tím více neštěstí a mrtvých.
„Miluj bližního svého, jako sebe sama.” Říká Kristus.

Dokonce si troufnu tvrdit, že tohle přikázání není vůbec humanistické,
ale Boží a proto člověku nejvíc prospěšné. Vyrovnaná láska. „Miluji
tebe a proto nemiluji méně sebe, než tebe.” Humanisté hlásají, že
pravda osvobozuje. My občas zbožní křesťané víme, že: Láska je víc než
pravda.
Láska k lidem i k sobě samému, člověk nedělá z lásky k sobě věci
pro druhé lidi, které ho ničí. Ale tohle zatím mnozí elitáři, sluníčkáři
nepochopili. Jo jo.

2 komentáře

  • Anonymní napsal:

    Neni to anonym napsal Petr
    Neni to anonym napsal Petr Černý.

  • Anonymní napsal:

    Nemam žádné záztačné
    Nemam žádné záztačné vzdělání,posrarat se o sebe umím,jen mi vadí pocit,že opravdu zde dochází k určitým pokusům nas dvázat a vnucovat nám názory vládnouci garnitury.ze svobodného občana lze udělat poddaného ,ale ptam se jak se tomu efektivně bránit? Asi si moc nebrat ty jejich kecy k srdci a ujasnit si situaci a mit svůj názor na věc,jenž to někdy bolí a líný národ jako my čši jsme s tím bude mít problém i v budoucnu,takže dobře nám tak.