Tak jsem zašel nakoupit a cestou jsem vzpomínal na Kanadu, co jsem tam kde dobrého měl a snědl.
Tak jsem zašel nakoupit a cestou jsem vzpomínal na Kanadu, co jsem tam kde dobrého měl a snědl. Jedna z takových stěžejních událostí bylo, když jsem jel s Miladou na sever za poníkem, jak se nakonec ukázalo zbytečně, protože poník sice byl, krásný, hodný leč netrénovaný, ale to už je jiná historka, a dostal jsem chuť na fish & chips. To už jsem opouštěli Princ George a Milada ve své dobrotě neváhala a jala se hledat v městečku Quesnel, tedy na kanadské poměry, respektive na poměry British Columbia město, restauraci, která je na tenhle produkt zařízená. Kdo hledá najde. Našli jsme, vešli, usedli, Milada objednala. Dala mi na výběr. Normální porci anebo asi o tři dolary dražší jenže budou doplňovat podle hladu. V Kanadě netuší, jakou tohle má pro mne výhodu. Doplňovali třikrát. Bylo pro to několik důvodů:
a) na cestě mám hlad pořád,
b) nikdo neví, co bude v divočině,
c) když je možnost se pořádně najíst, není žádný důvod to neudělat,
d) byl by hřích něco takového nevyužít.
Najedl jsem se patřičně. Pohledná servírka na mě obdivně hleděla a ptala se ještě, jestli jsem měl dost. Tři porce fish&chips je myslím tak akorát. Nakonec mě Milada vysadila za Quesnelem a už jsem šel jen pěšky směr Vancouver vozík za sebou táhnouce. Říkal jsem si, jestli mě má večer sežrat medvěd, tak aspoň najedeného. Medvěd zrovna asi byl nažranej borůvek a válel se někde v houští, tak nedorazil. Měl smůlu, to jsem byl ještě tlustý, jako vždy na začátku cesty bývám, a najedený. Ani medvěd není vždy plně při smyslech.
Další co mě zaujalo v kanadském pohostinství, byl institut volného kafe. S tím jsem tak trochu počítal, četl o tom ve westernech, ale poprvé zažil v praxi. Bylo to, když jsem se vynořil po pěti dnech z divočiny, kde jsem jedl takové ty instantní dobroty, dorazil do Williams Lake a našel něco jako bufet se zajímavým jménem Ham & eggs. Ten název se mi líbil. Nejenže jsem si dal šunku s vejci, ale dal jsem si i roastbeef. Krásný, velký. Chutný vůbec ne tuhý. Také jsem to neopomněl hned nahlásit do Evropy. Sice v Evropě bylo asi tři ráno, ale co bych se o tu radost nepodělil. Jana i Markéta byly rády. Hlavně Markéta, ta už vytvářela katastrofické scénáře, protože tam nebyl signál a nemohl jsem poslat SMS domů. Ve Williams Lake signál byl a SMS odcházely a dorazily i do Evropy. To také nebyla úplná samozřejmost.
Mobil je v kanadské pustině dobrý jako přehrávač muziky, foťák, nebo budík. Ale na telefonování moc není. Takže známí a hlavně Markéta se strachovala a já si zatím bezstarostně užíval pěšího výletu po silnici s nádherným jménem „Cariboo highway.” Málo aut, občas jelen, králík nebo farma, jinak les a svatý klid. Slibovaní medvědi nikde.
Tam také byly mladé servírky udiveny. Starší pán a on si dá Ham & eggs, roastbeef a nepohrdl ani malým kouskem koláče. No, dospívající dítě by ho mělo k snídani. Daly se mnou samy od sebe řeč. Lichotil mi jejich zájem. Ale na cestě známosti se ženami nenavazuji. Rozptyluje to.
K tomu kafi, říkal jsem mladé servírce, že bych si dal kafe. Ona se na mě podívala s překvapením, protože za mnou byl kohoutek, stačilo jen vzít hrnek, co stál nahoře, otočit kohoutkem a kafe bylo moje. Byla tak konsternovaná, že mi sama to kafe natočila. Jinde chodí a dolévají. Nějak jsem si ani nevšiml, kolik za to to dolévání účtují. Ale jídlo je v Kanadě laciné a vzhledem i k dobrému kurzu mě oběd vycházel na stejné peníze, jako bych jedl doma.
Další takový zážitek jsem udělal v městečku, jehož jméno si nepamatuji, ale vím, že jsem tam dorazil už bez zásob, hladový a narazil na pumpu a motorest. V obchodě u pumpy jsem dokoupil nějaké ty corn flake a čokoládu, plus chleba a v motorestu jsem si dal pizzu. S ananasem. Před tím mě ještě majitel pustil k notebooku, a než byla pizza, spojil jsem se s Evropou. Pak mi říkal, že už je jídlo, šel jsem tedy ke stolu, a dívám se dívám, pizzu vidím, velkou, horkou a příbor nevidím. Tak jdu za majitelem a nemohl jsem si hned vzpomenout, jak se řekne anglicky příbor. Co horšího, nemohl jsem si vzpomenout, jak se řekne vidlička, nůž jsem věděl, že je knife, ale vidlička ne a ne se vybavit.
Pak se mi naštěstí vybavil fork a byl jsem doma, požádal jsem o fork and knife a on na mě čuměl. Čuměl a doslova nechápal proč jako? Jsem mu vysvětlil, že my v Evropě jíme příborem. Řek jen „Pizzu? Já odvětil pizzu, on pokrčil rameny a dal mi příbor. Milada se mi pak smála, když jsem ji telefonoval a rozhořčoval jsem na Kanadany, kteří mimo jiných nectností ještě nevědí, že se jí příborem. Prý se pizza v Kanadě jí rukama. No tak jsem si uříz ostudu evropskýho náfuky, co je zbytečně rozmazlenej. Asi jo, normálně doma bych ji rukama jed. Ale v daleké cizině jsem musel být za „honoraci.”
Pak už jsem si zvykl, a když jsem si dával oběd v restauraci u jezera Lac la Hache, už jsem čekal, že příbor nebude. Byl. Také i tam jsem dorazil hladový. Hrdě jsem vstoupil do motorestu, který byl docela dobré kvality i se svým vozíkem, zaparkoval jsem na parkovišti před, vozík byl letmým pohledem přejet, došel uznání, Já neholený, zpocený už méně, ale byl jsem host a to je posvátná osoba i v kanadském motorestu. Abych tolik nepobuřoval, na toaletě jsem se umyl, oholil, než mi donesli jídlo, takže jsem vypadal skoro civilizovaně, dokonce jsem měl i čisté tričko a byl jsem shledám přijatelným. Oběd mi také chutnal. Napřed jsem měl něco s hranolkama k tomu osmaženou obalovanou cibuli a potom jsem si dal ještě steak. S dvěmi kolami jsem platil celých 25$. Musím říci, že díky kurzu jsem byl překvapen lácí.
Ale to nejkrásnější jsem si nechal nakonec. Po všech těch instantních potravinách nakupovaných v malých obchodech u benzínových pump, jezení u silnice, dvojím dvoudenním hladu, kdy jsem jen pil vodu a kafe, protože civilizace byla daleko, občasného dobrého obědu tu a tam jako třeba v Lyttonu, indiánském městečku, přišel konec. Poslední den chůze. Domluvili jsme se s Miladou, že mi z Vanocouveru vyjede naproti, a kde na mě narazí, tam mě naloží.
Jak řekla, udělala. Jdouce (doxo, já a vozík plus moje chutě, tedy množné číslo) vidím stát u krajnice modré auto. Říkám si „Je to Milada, není to Milada?” Byla to Milada. Uvítala mě, sedl jsem do auta vzhledem k tomu, že jsem poslední jídlo měl ráno, jsem řekl. „Milado, někam ke žrádlu“. Milada se usmála, otočila auto, jela asi tři kilometry k odpočívadlu. Zastavila, vyndala z kufru židličky, a co víc, dvě tašky na jídlo, termotaška, se tomu myslím říká, a v nich bylo několik porcí chips and fish, hranolků asi pro dva grizzly. Spokojeně jsem usedl, rukama nabíral, do úst vkládal, a říkal jsem si. „ Život je stejně krásnej.”
A pak jsme jeli domů do Vancouveru, cestou viděli vodopády s nádherným jménem „Bridal Vail Falls“, neboli Nevěstin závoj. Ve Vancouveru jsem si koupil fešácký klobouk a jiné důležité věci, ale na tom parkovišti to byla jedna z nejhezčích chvil. Tak díky, Milado, takhle na mě myslel málokdo v životě.