Je pondělí, po hokeji, tedy díval jsem se jen na Česko-Rusko, a nebyl jsem průběhem překvapen. Počítal jsem s tím, že Rusy neporazíme, maximálně jsme mohli mít na remízu.
Je pondělí, po hokeji, tedy díval jsem se jen na Česko-Rusko, a nebyl jsem průběhem překvapen. Počítal jsem s tím, že Rusy neporazíme, maximálně jsme mohli mít na remízu. Jágrovi bych tu prohru nepřičítal. Jednoduše si naběhl a dostal informaci, že už není nejmladší a musí si víc dávat pozor. Jinak se mi líbilo jak hrál. Vůbec se mi naši hráči líbili, že to nezabalili i když musím uznat, že jednoduše na Rusy v poslední době nemáme. Ale i moje zbožňovaná Kanada si nevedla nijak skvěle a prohrála s Amíky. Stane se. Uvidíme jak to bude dál. Zatím je ten turnaj hezky zašmodrchaný a nakonec se může stát ledacos. Pokud nevyhrajeme my, pak mým dalším favoritem je Kanada. Kanadě fandím od mala. Přes skutečnost, že se do Kanady už nepodívám, protože se o vízum doprošovat nebudu.
Tak doufám, že to Kanaďani zbytečně neprojedou. Hokej hrají stále nejlepší.Alespoň já tomu ještě pořád věřím. Někdy i nejlepší mužstva nemají den a nejde jim to. Už pamatuji mraky zápasů, nejen v hokeji, ale ve fotbale, nebo třeba v házené, kterou jsem dost dlouho sledoval poměrně často ještě v dobách, kdy jsme bývali házenkářskou velmocí a sem tam i mistry světa. Prohrávali mužstva, která neměly prohrát a přesto prohrály. Konečně je to jen hra a nejde o nic jiného než o peníze, které je za vítězství.
Samotná olympiáda už dávno není pro mne magnetem a tím jak se sport děsivě komercionalizoval, v jakékoliv oblasti, tím pro mne ztratil ono kouzlo. Ne že bych nepřál těm lidem peníze, dřina je to hrozná, ale přeci jen, nějak mám pocit, že peníze k hokeji nebo fotbalu patří. Je to kombinace sportu a divadla od počátku. Peníze k ním patří na rozdíl od lyžování. Lyžování, to je dnes výdělečná činnost ve všech směrech. Pro bohaté. Chudý člověk se v této oblasti velmi těžko prosadí. Náklady jsou vysoké. Fotbal, tam klukovi stačí kecky, Brazilci je občas ani nemají. Hokej už je náročnější, brusle a hokejka, výstroj. Pokud (snad nemám přehnané představy) klub vidí, že by z kluka něco mohlo být, pak do něj investuje. Ale hokej, to je také finančně obtížné zvládnout. Talentů je dost, vytrvalých je málo.
Pravdou je, že lyžování mě nijak zvlášť nebaví, takže jsem jen možná zaujatý. Lyže mi přijdou důležité pro horaly a severské pastevce sobů. Jinak jsou z mého hlediska naprosto nezajímavým nářadím. V dětství jsem zkoušel lyžovat, dokonce jsem se naučil slalom mezi stromy na Kvádrberku v Děčíně, a ještě kristiánku, ale jinak mě nijak zvlášť nezaujalo.
Podobně jako horolezectví. Znal jsem pár horolezců, drsní to muži, lezci po skalách, lezci do kopců. Byl to sport pro výlučné. Dnes už se mnohdy nejedná o sport pro drsné muže, ale o zábavu, kdy placení průvodci vytáhnou skoro na libovolnou horu kohokoliv. Richard Halliburton něco podobného popisoval při výstupu v Alpách už v časech před druhou světovou válkou v cestopise „Královskou cestou za romantikou.” Tehdy jsem to četl s nadšením, pak mnohem později jsem si uvědomil, že byl jeden, možná první z té dlouhé řady, co cestovali pro výdělek, než pro osobní zábavu. Nějak jsem ho přestal obdivovat. Dnes, než bych zašel na nějakou přednášku od těchto profesionálních cestovatelů, raději si tam zajedu. Pokud mám zájem tu zem vidět.
Nepotřebuji vidět cizí fotografie a poslouchat cizí vyprávění o těžkostech na letišti,m nebo tržišti, které jeden či druhý zažije, ale potřebuji si je prožít. Četl jsem rád vyprávění o životě lovců kožešin v severní Kanadě, od Helge Instanga, Nora, který skutečně na severu Kanady žil, živil se lovem kůží, žil s Indiány, Pojídači sobů, jak je nazýval a napsal o tom několik krásných knih. Tomu jsem rozuměl a rozumím. Ale nechat se vytáhnout na kopec a pak se celoživotně chlubit tím, kam jsem vylezl, to mě vážně ani trochu nebere.
Helge Instang, Eskymo Welzl, Admundsen, Nansen a další to byli a stále jsou muži hodni mého obdivu. Nablejskaní frajeři, co doletí na místo helikoptérou, kolona nosičů jim vytáhne zásoby do výškového tábora a pak za pomoci pěti ošetřovatelů dorazí na kopec, ti nikoliv. Zažil jsem něco podobného v Alpách při první cestě do Itálie. Šel jsem do kopce, po cestě a předbíhali mě rodiny s dětmi. Už jsem v ten čas měl za sebou 30 kilometrů a ještě tři mi zbývaly na kopec. Oni dojeli těch třicet kilometrů autem a pak s chlebníkem na boku šli na horskou chatu. Průvod lidí do kopce, průvod lidí z kopce. Místy se oddělovali skupinky z průvodci, co šli na okolní štíty. Co jsem s nimi tak mluvil, tak měli zájem vylézt, slézt a jet domů. Že by v horách tábořili, prošli je třeba jinudy, než nahoru na štít je ani nenapadlo. Nahoře na kopci se nadechli, udělali ááááááách, to je vzduch a mazali domů.
Na lyžování a horolezectví by mě tak ještě bavili běžky a treky. Jinak vyjet na kopec, sjet dolů, vyjet na kopec, sjet dolů, to není nic pro mne. Komerce a snobství se mi tohle všechno zdá. Obdivuji lidi, kteří tam žijí, hospodaří, pasou krávy, sečou horské louky na zimu, aby měli dost krmiva. Není to lehký život. Ale jezdit tam na lyže, sešup dolů, to nepovažuji za lásku k horám. Nebo vylézt na kopec, udělat pár fotek, Hlavně že jsem tam byl, jako ty tisíce přede mnou, tohle mě skutečně neláká. A v televizi se na tohle sporty dívat nemusím. Nota bene, když se ještě k tomu vyrábí sníh a různé jiné věci. Jako třeba ledové dráze, kde se jezdí na něčem, čemu se sice říkají sáňky, ale se to sáňkám ani vzdáleně nepodobá. Tak a s olympiádou jsem si to vyřídil. Fakt je, že bez olympiády bych asi tolik hokejových hvězd neviděl. To se musí nechat.
Takže si teď tipnu výsledek hokejového turnaje. První Kanada, druhé Česko, třetí Rusko. Bude-li to jinak, jedu v létě do Skotska, kde vylezu na nějaký pěkný kopec, udělám tam áááááááách, to je ale vzduch a budu pokračovat do Londýna. Bud-li to tak, jak jsem tipoval, pojedu do Skotska, vylezu tam na kopec, vykoupu se v Loch Ness, udělám ááááááááách, to je ale voda a vzduch, uvidím-li místní příšeru, řeknu: „Hello, lady Loch Ness” a půjdu směrem k Londýnu. To koupání je navíc. Už jsem se jednou v Loch Ness koupal, jenže nebyl červenec, ale konec října. Lehce chladnější voda.
Byl jsem na tom jako správný malý český člověk, co přijede k moři. Musí zjistit, že je slaný, mokrý a vlézt do něj i když je studený. Já jsem to mě stejně s Loch Ness. Cestou k němu jsem se informoval místních jak mám oslovat příšeru pokud ji stanu tváří v tvář. Jeden gentleman mě s naprosto vážnou tváří ujistil, že pokud oslovuji dámu ve Skotsku, tak vždy a zásadně „Lady”. Jsem pak přemýšlel, co když je to samec. Ale budiž. Pokud ji potkám, tak ji oslovím jako dámu. Snad se neurazí.