Včera jsem dorazil domu ze skupiny a bez nějakých okolků jsem šel hned spát. Nemívám ve zvyku většinou jít kolem deváté večer chodit spát, ale tělo spánek žádalo, tělu se spánku dostalo.
Včera jsem dorazil domu ze skupiny a bez nějakých okolků jsem šel hned spát. Nemívám ve zvyku většinou jít kolem deváté večer chodit spát, ale tělo spánek žádalo, tělu se spánku dostalo. Probudil jsem se před půlnocí. To se mi obvykle stává. Probudím se chvíli přemýšlím, pak trochu praktikuji jógové techniky a zase jdu spát. Ještě než jsem usnul, dumal jsem nad svojí knihovnou. Mám velikou knihovnu a mohl bych ji mít tak třikrát větší, kdybych neměl dobré srdce a knihy nepůjčoval. Ale vrátím se k tomu přemýšlení. Vím, že mám knihovnu plnou balastu. Balastu ještě z dob reálného socialismu. Tehdy jsem četl a kupoval všechno. Dobré knihy, mizerné knihy.
Četl jsem hodně. Deset dvanáct knížek týdně, nijak jsem si nevybíral. Filozofy, literaturu faktů, beletrii, politickou literaturu a další.Jjen těch náboženských jsem moc nečetl. Nebyly. Občas mi někdo něco půjčil z dob prvorepublikových, ale příliš jsem té spiritualitě nerozuměl. Až v osmdesátých letech jsem objevil východní náboženství. Tahle literatura z politických důvodů byla přístupnější, tolerovanější než křesťanská, hlavně katolická.
Budhismus, z beletrie třeba Somadeva, jógovou literaturu. Občas jsem něco přivezl velmi tajně a opatrně z ciziny. Džíny ty prošly, knížky nikdy. Knížky to byl vždy malér. Ani Bible nebyla na lodi nijak vítaná. Jiný než Kralický překlad nebyl tolerován. Později ekumenický překlad.
Jak jsem tak přemýšlel o své knihovně, musel jsem se usmát jednomu tvrzení, kterým jsem byl, a ne poprvé obviněn z nevzdělanosti, nekulturnosti. Samozřejmě ženou. Ženou, která trpí pocitem převahy a dokonalosti nad nevzdělaným nekulturním plavcem, co se nějakým omylem stal terapeutem. Samozřejmě z jejího hlediska jsem buran. Tohle mě provází celý život. Já chápu, že mám vzezření pistolníka plus jeho chování, mnozí na tomhle základě usuzují o své kulturní převaze nade mnou. Neberu ani té ženě ani jiným podobným pocit jejich převahy. Ani v životě ani v literatuře. Žiji nejlíp jak umím a čtu co mě zajímá, od dětství a právě díky tomu množství bez ladu a skladu jsem s e naučil číst nakonec jen to co mě skutečně zajímá. A žít podle svých představ.
Vždy mě bavili lidé, především ženy, které si potrpěly na to aby bylo vidět, že nejsou žádné husy, že jsou jasně v přehledu a dávaly, ty ženy najevo svému okolí svou vzdělanost. Rozplývaly se a stále se rozplývají na tím či oním, citují ty autority, rozplývají se nad poezii. Většinou mi jejich rozplývání zní dost falešně. Oni poesii nečtou, ony ji stejně jako třeba Freuda spíše vykládají. Jenže, poesie se musí číst a neměla by se vykládat.
Taková Emily Dickinson, kterou když jsem objevil jsem jen četl, opakovaně a vždycky bez dechu a nikdy jsem si netroufl ji vyložit, jen ji nechat na sebe působit. Tahle dáma z New England v USA z devatenáctého století, byla pro mne hotové zjevení. Mám ve své knihovně asi dvě police s poezii. Občas do něčeho kouknu, kousek přečtu. Poezie je pro mne důležitá pro svojí snovost, ale zároveň i schopnost vyjádřit, realitu způsobem, jakým svede málokdy beletrie. Viz Villon. Villona jsem objevil zcela náhodou. V roce 1975 vyšel překlad Otokara Fishera, který považuji asi za nejzdařilejší a nejzpěvnější do češtiny.
Loukotková jej přeložila možná důsledněji, ale měla v mých očích tu smůlu, že jsem se setkal právě s Fisherovým překladem. V podstatě ho dodnes umím zpaměti. Nikdy jsem se ho neučil. Četl jsem si ho opakovaně. Říkal si s ním
Je mi tak líto mého mládí,
kdy frajeřil jsem dováděl…
Bylo mi kolem 25 let když jsem tohle recitoval poprvé ve společnosti z nadšení nad tím koho jsem objevil. Děvčata se pobaveně usmívaly, když jsem pokračoval
sám Bůh ví, kam ta léta pádí
a já bych je zadržet tak chtěl.
Můj mladý čas kam odešel, či odklusal…
No a dnes si to směle s Františkem můžu říkat a není to žádný kec. Žádná už se pobaveně neusmívá. Jsem stařík, mládí odklusalo. Zase si mohu číst o něm jak se takhle jako stařík cítil ve třiceti. Inu nedospělý kluk, co místo kázání na kazatelně, kradl se zloději v pařížských domácnostech. Málem ho pověsili. Netvrdím, že bych si z něj chtěl vzít příklad, ale život ve středověké Paříži uměl ve verších popsat náramně a ti lidé jsou opravdu i po více jak pěti stech letech živí. Poslouchejte tu někdejší sličnou zbrojmistrovou,
Holky, ta co před vámi tu sténá,
co propukla v svůj nářek táhlý,
protože je vyřazená a je cenná,
tak jako mince, kterou stáhli..
To když jsem četl poprvé uplně jsem viděl tu někdejší krásku, co by chtěla zase mít moc na každým mužským jako kdysi a ono nic. Stejně jako ten kmet, co laškoval, ženský proháněl a teď se mu ti mladíci smějí, že už jen je dobrý leda na žebrotu.
…tím utěšuj se chudý kmet, jež hýřil
za svých mladých let a popíjel a žertoval.
A na nějž by bylo směšné pohledět,
kdyby i v stáří žil tak dál.
Nechť v mládí žije každý jak velí vkus
pak za každé své slovo zkusí.
Z psa olezlého vždy jde hnus.
Dělej co dělej, všem se hnusí,
když mlčí až se málem dusí.
Němý blázen bezzubý.
Jak cekne, hned zas sklapnout musí.
Prý nevidí si do huby.
Z téhle poezie jsem měl a mám daleko jasnější představu, co byla středověká Paříž a Francie, než z celého románu Loukotkové, „Navzdory básník zpívá.”
A u Emily Dickinson jsem pochopil jakými cestami se může ubírat ženská duše, která si volně cestuje světem a vesmírem a vidí věci po svém a vidí je tak jak bych je chtěl umět vidět a slyší jak bych chtěl umět slyšet. U ní jsem ocenil tu svobodu v myšlení a cítění. Žádná předstírána, žádná markýrovaná nespoutanost. V puritánské společnosti taková totální poezie, čistý jazyk.
Docela chápu ty snobíky, co musejí dávat najevo, že všude byli, všechno viděli, musejí důležitě pohovořit o svém zážitku, protože pokud by tohle nedělali, zjistili by, že sami o sobě jsou prázdní a z toho co říkají a píšou, nebo malují vylézá slohový úkol, prázdná rétorika bez smyslu, nebo kýčovitý barvotiskový obrázek z pouti. Řeční prázdně a nabubřele a když jim lidé říkají, že jim nerozumí, tak je označí za hlupáky bez smyslu pro krásné a mystické. Například.
Já vím, že mám pifku na intelektuály, hlavně na takové, co je považuji za pseudointelektuály. Může mít někdo pocit, že jim závidím. Dokonce věřím, že to tak může i vypadat. Ale jedno vím. Lidi, kteří opravdu umí poslouchat muziku, číst poesii a dívat se s úžasem na obraz, těch moc neznám. A pokud je znám, tak zjišťuji jednu věc. Oni sami umí poslouchat, číst dívat se na ty druhé a zároveň o nich skoro nemluvit, nehodnotit je, neinterpretovat je jen s nimi být. A pokud píší, malují, filmují, tak vlastně vždycky je v tom jejich duše a znějí s těmi co se potkali beze slov. Intelektuálové příliš mluví, příliš halasně, než abych jim věřil. Villonovi nebo Dogenovi, případně sv.Tereze Avillské věřím. Jak říká zenové moudro.
Potkali se dva, mlčeli a smáli se.