Rozhodl jsem se, že napíši román ze života, který později za pomoci „TeXu” převedu do formátu PDF a nechám jej ke stažení na svém webu.
Rozhodl jsem se, že napíši román ze života, který později za pomoci „TeXu” převedu do formátu PDF a nechám jej ke stažení na svém webu. Bude to, jak jinak milostný román, kde využiji všechny své životní zkušenosti a maléry. Krásné zkušenosti i méně krásné, ty, co jim říkáme: „Průsery.” Nakonec, zažil jsem jich nepočítaně, rozhodně tolik, že se nemusím bát, že bych neměl co psát. Pospojuji to do dost dlouhého románu, nevynechám sex ani dramatické události, které umí skvěle rozehrát hysterky. Mnozí budou přísahat, že je to o mě, mnozí mi budou nadávat, že si s nimi vyřizuji účty, ale bude to kompletně vymyšlený příběh s autentickými poznámkami jednotlivých účastníků, které jsem za svého dost dlouhého života odposlouchal.
Kdy bude hotový nevím. Vzhledem k tomu, že jen píši ve formátu TeX, budu se učit tento program, takže to nepůjde tak rychle. Ale už mám dvě kapitoly. Kolik jich bude nevím, prostě budu psát, co mě napadne, na co si vzpomenu a o čem za dlouhých zimních večerů přemýšlím. Občas přemýšlím o slečnách, které už dávno slečnami nejsou, spíš babičkami. Jenže pořád cítím jejich vůni. A vnímám jejich hladkou pleť. Tohle mě vždy velmi vzrušovalo. Některá ne nijak na první pohled hezká děvčata měla tak hedvábnou pokožku, že stačilo zavřít oči a jen nechat klouzat ruce. Ještě dnes je v těch rukách cítím, dokáži si vyvolat ten pocit toho doteku.
Uvědomuji si z čeho všeho se vlastně skládá krása. Nejen z pohledu, ale i z doteku. Také ze slyšení, protože když měla hebkou pleť a hebký hlas, třeba jako Vlasta, která měla tak mazlivý alt, že jsem ji jen slyšel, když byla ke mě otočená zády a promluvila, už jsem cítil, že ji chci aniž bych ji viděl obličej. Ten obličej nebyl vůbec špatný, ale hlas, pleť a vlasy a krása byla na světě. Na fotce by to asi nebylo vidět, jenže skutečnost, je skutečnost. Takhle bych mohl pokračovat, nechám si to do toho románu. Udělám změnu. Napřed ho napíši v celku a až potom ho uveřejním. Zřejmě do něj promítnu nejlepší a nejhorší rysy všech krásek, co jsem v životě poznal. V Bibli se používá krásné slovo pro sexuální akt: „Poznal ji jako ženu, poznala ho jako muže.” Takže v tomhle smyslu. Bude to nemoderní, heterosexuální román, kde se nebudu příliš zabývat rozervaností hrdinů, spíše jejich radostmi, smutky a trápením. Odpustím si ty hlubokomyslné psychoanalytické úvahy a budu se věnovat realitě. Jak si ji pamatuji, jak ji prožívám, či jsem ji prožíval.
Rozhodně nebude, ten románek porno. Nedávno jsem četl Kulhánka, který tam popisoval několik erotických scén mezi Janem a krásnou upírkou Karolínou. Musím říci, že tak perfektně vyvolaný a navozený erotický dojem jsem už dlouho v literatuře nenašel. A přitom Kulhánek je autor pokleslé literatury. Snad právě proto, že si na nic nehraje, je tak dobrý. Zdá se mi, že ten člověk se při psaní evidentně také baví. Já se tedy při psaní toho Erotického románu, (tak se bude jmenovat,) také bavím. Už se těším, až mi nějaká rádoby psychoanalytička bude ten román interpretovat jako moji nenaplněnou touhu po lásce.
ještě se vrátím k té ženské kráse. Občas mě zaskočí, jako v pátek třeba, když jsem jel domu od Anděla tramvají, ty nesourodé dvojice. On, docela gentleman, ona; jak jsme kdysi říkávali „hipísačka” a přitom ta holka, co měla místo vlasů chumáč dredů, jinak z mého hlediska nic moc, asi bych ji neoslovil, kdyby byla sama. Dívala se na něj nahoru, doslova k němu vzhlížela, mohla oči na něm nechat a on nad ní stál, jako gentleman ji pustil sednout. Stál nad ní a neustále ji kradmo líbal. Inu láska, co nebyla hraná , ale opravdová. Bylo na něm vidět, že je pro něj ta nej. Ze všech nej. Kolem něj stály pěkný holky a on měl oči jen pro ni. Ty holky zas mohly nechat oči na něm a určitě si říkaly. „Co na tý krávě vidí?” No viděl a ona na něm. Přestože byl kravatákem. Podle všech hipísáckých pravidel by jím měla ona pohrdat. Jo, láska jako trám, radost se na ně dívat.
I v tramvaji člověk uvidí hezké věci. Stačí se jen dívat. Třeba i na holku, co bych se za ní normálně neohlíd, ale ta atmosféra kolem nich, bylo něco, čemu mladí říkají Boží. Já jsem rád, že zase vidím tyhle krásný věci kolem sebe. V poslední době jsem se moc věnoval všem těm méně hezkým dějům ze života, ale už zas vidím krásný holky v tramvaji, chodím brzo spát a zdají se mi hezké sny. Nějak jsem se nechal chytit do té pasti negativního vidění. Až mi opět, po několikáté v životě došlo, že jakmile podlehnu tomu zkreslenému pohledu, který nám malují ti „intelektuálové„ co nikdy nevidí nic jinak, než v tom zkřiveném zrcadle a vlastně jejich intelektuální produkt spočívá v malování čerta na zeď. Tím nakazí velkou část společnosti. Mají svoje duševní a řekl bych duchovní potíže a vydávají své potíže za potíže celého světa.
Jasně, potíže, problémy existují. Jenže jestliže si člověk uvědomí, že většina potíží spočívá nikoliv v tom, že není například, co jíst, ale že má strach z toho, že nebude co jíst. Že má strach ze situací, které ještě nenastaly. Zrovna jsem onehdy přemýšlel, co budu dělat, když odejdu z blázince a mám sedm skupin, odkud lidé časem odcházejí. Jak je budu doplňovat. Tak jsem si sedl, spočítal si nové příchozí za poslední rok a zjistil jsem zajímavou věc. Většina nových ve skupině už není z PL, ale díky tomu, že se mi ozvali přes internet, že mi napsali, nebo zavolali a tím s edostali ke mě do terapie.
Stále platí ono pravidlo, které jsem si kdysi dávno sám pro sebe definoval. „V první řadě se musím udržet v psychické i fyzické kondici. Pokud tomu tak bude, nemusím se bát o to co budu dělat, něco dělat budu, a rozhodně se uživím. Nakonec, uživit jsem svedl od svých patnácti let až k dnešku. Už dávno není doba, kdy člověk aby se uživil, musel být především plně fit tělesně. Co je v hlavě, promítá se do těla. Čistá hlava podporuje schopné tělo. Nakonec, vždycky se dokáži přesvědčit při chůzi do kopce, že není nutné zpomalovat, že jestli na to mít nebudu, sekne to se mnou, nebo aspoň zastaví. Ještě to se mnou neseklo, zatím vždycky v půli kopce chytnu druhý dech. „Je to v palici Jeníku. V palici a tvá lenost tě ujišťuje, že už máš právo ve svém věku chodit pomalu a rozvážně.” Takhle si to vždycky říkám. Nakonec, sice jsem pomalejší, ale do kopce chodím pořád na doraz. Do kopce se musí na doraz chodit, tam je nejlepší tréninková část celého okruhu. Jo, ale občas se fakt do toho kopce musím přemlouvat.