Ráno cestou do práce, jak jinak než MHD, jsem si jen tak vzpomínal.
Ráno cestou do práce, jak jinak než MHD, jsem si jen tak vzpomínal. Je to šestnáct let, kdy jsem poprvé jel do Bohnic ze Strašnic, kde jsem tehdy přes týden bydlel pod jevištěm divadla Solidarita, tam pracoval jako správce divadla na živnostenský list. Zaměstnávala mě tam tehdy Irena Hušinová, která tam v oné době dělala ředitelku. Tři měsíce předtím jsem se vrátil z Gibraltaru, byl jsem bez práce, protože jsem dal výpověd v předchozím zaměstnání a Irena mi nabídla práci. Po devatenácti letech jsem se opět vrátil do Prahy, kam jsem přišel v roce 1970, jako dvacetiletý kluk, co se vrátil po roce a půl z vojny domů. Na vojnu jsem šel v době kdy mi bylo něco málo přes osmnáct a vrátil jsem se a ještě mi nebylo dvacet.
Táta mi řek, že se o mě nikdo starat nebude, tak jsem vyrazil do světa. Moje mladší sestra se v té době vdala, byla těhotná, a z ničeho nic jsme oba byli z domova. Vlastně dnes říkám, že jsem odešel už v těch osmnácti. Byl jsem vyučený klempíř dodělával jsem si školu, pracoval jsem po návratu z vojny u Vojenských staveb, pracoval jsem nejvíc po Praze a kupodivu dost často v Děčíně a kolem Děčína.
Sportoval jsem, chlastal jsem, a střídal děvčata. Poslední rok v Praze a pak na Moravě, kde jsem dva roky žil ve vísce jménem Blatnice. Ty poslední dva roky, jsem už jen pracoval, chlastal a sháněl děvčata. A začal tam poprvé abstinovat.Pak plavba, ženění, rozvod, ženění, rozvod, znovu chlast po osmi letech abstinence.
Pestrý život a najednou skoro na měsíc jsem po třiadvaceti letech se od prvního příchodu do Prahy vrátil zpět. Zase jako za mlada. S tím rozdílem, že jsem v |Děčíně měl byt a děvče. Krásné děvče. Markéta jménem, a věk kouzelný. Bylo ji krásných dvacet jedna let a byla krásná až oči přecházely. Jako obvykle jsem měl štěstí. Šest let se mnou vydržela, než odešla a vzala si někoho jiného. Ale přeji ji to manželství. Byla na mě hodná a měla smůlu, že jsem v té době miloval jinou. Zbytečně, dlouho, marně. Tak to bývá.
Po dvou měsících práce v divadle a zařizování podjevištního prostoru jsem nastoupil do blázince. Ze světa drasných mužů, jsem vstoupil do té doby čistě ženského kolektivu a stal se na dlouhá leta jediným mužem v té jinak ženské ekipě. Nejenom v tomhle byl rozdíl, ale i rozdíl ve světě. Ze světa, který jsem znal naprosto dokonale jsem vstoupil do světa, kde jsem se učil od začátku. Znovu od začátku. Jako ve dvaceti.
Jiný styl jednání, jiný styl hierarchie, jiný přístup k lidem. Jedna z velikých změn byla ve skutečnosti vzdělávání. Do nástupu do blázince, jsem žil ve světě, kde další teoretické vzdělávání bylo výjimkou, kdežto zde samozřejmostí. Nikoho neudivovalo, že jsem chodil na semináře, dělal jsem výcvik, četl stohy odborných knih. Knihy které jsem si kupoval za svoje. Přečetl a mám je dodnes v knihovně, kde čekají na další zájemce.
Líbil se mi ten svět. Líbil i přes jistou počáteční nepřízeň týmu. Byl jsem první terapeut tohoto druhu na pavilonu. Do té doby tam hrály prim ženy. Ženy, které měly svůj zaběhlý přístup a do toho jim vstoupí bývalý plavec, závislý alkoholik, který se vzdělává, není mladý, má mladou milenku. Což pro mnohé z nich bylo velmi pobuřující. Má svoje názory, zná svět, vyzná se i v lidech. Netají se, že některé názory i renomovaných psychoterapeutu jsou pro něj tak trochu komické. Komické protože jeho celoživotní zkušenost je jiná. Bylo to několik bouřlivých let, konfliktních dějú. Konflikních mezi mnou a především psycholožkami.
Ta válka mezi mnou a psycholožkami trvala dlouho. Celých dvanáct let. S různými výkyvy. Byla nutná, protože jsem v žádném případě nechtěl na některé jejich postoje přistoupit. Nechtěl jsem se stát špatným psychologem, napodobujícím pány doktory. Chtěl jsem být sám sebou a být prospěšný. Prospěšný jak nejlépe umím a jak jsem schopný. Prospěšný svým pacientům Chápu je. Ve škole je něco učily, ve výcviku se některé věci dělali takhle. Do toho práva pacientů, čím dál více se rozmáhající „korektní přístup” Střetávali jsem se v pojetí, vidění světa, ve zkušenostech.
Byly většinou o mnoho let mladší, bez zkušeností a s přesvědčením, že přicházejí z elitní školy, proto ony budou ty co vedou a já ten co bude poslouchat. Z vojny a z loďi, kde to jinak nešlo, protože velitelská pravomoc je nedělitelná jsem zvyklý rozkaz přijmou, splnit, rozkaz dát a jeho splnění vyžadovat. Umím přijmout autoritu člověka, který umí, který neumí, má u mne smůlu. Pokud zjistím, že nadřízeným je člověk, jež neumí, chová se povýšeně, končím s ním. Měl jsem štěstí, že jsem měl a mám nadřízenou, které jsem si mohl vážit, která byla ochotna mě podpořit v mých postojích protože viděla, že moje postupy pacientům prospívají. Ale o většině psycholožek se to samé říci nedalo.
Přicházely, odcházely, protože bud nevydržely tlak té práce, nebo otěhotněly. Často s e střídaly a časem jsem si je ani nesnažil oblíbit, protože jsem věděl, že jsou jen na čas. Navíc oblíbit si je šlo dost těžko. Chovaly se vůči mě většinou víceméně povýšeně. O co méně toho uměly, o to víc se na mě vytahovaly. Měly k tomu možnost. Byl jsem a vlastně jsem z hlediska hierarchie na posledním stupni žebříčku. Jenže oficiální stupeň a ten skutečný stupeň se začal během relativně krátkého času prudce měnit. Jednoduše jsem si vybudoval míru vyšší míru užitečnosti. Především mě vnímali zcela jnak pacienti a zcela jinak mladé kolegyně.
Tohle se změnilo v posledních letech, kdy přišlo několik mladých kolegyň, ochotných naslouchat, učit se bez oné povýšenosti a nadřazeného chování na rozdíl od jejich předchůdkyň. Kupodivu vycházíme. Navíc, abych jen neplakal, během let se mi podařilo si udržet na své straně sestry a nepochybně i to, že jsem stále v dobrém vycházel se svou nadřízenou mi umožnilo se skutečně více věnovat se práci, než sporů s psycholožkami.
Ty obtížné kolegyně mě naučily dokonale jednu věc. Pokud je někdo hodně konfliktní a není možné jej korigovat, nejlepší chování jaké mohu zvolit je vzít naše vztahy do týmu a a řešit je v týmu, a s ní samotnou prostě neprobírat nic. Při tomhle přístupu se člověk mnohé dozví a má čas ma změnu. Stejně jako s obtížnými pacienty, tak s obtížnými kolegyněmi se jeden naučí mnohé o zvládání vztahů. Naučí a použije.
Dobré vztahy ze sestrami je lahůdka za ty roky. Je příjemné se ohlednout a uvědomit si, jak se ty vztahy po počátečních rozpacích a odstupu skutečně lepšily. Došlo k bezvadné spolupráci. Vyjasnění kompetencí a míra vzájemného uznání. Dobré vztahy s psycholožkami mě také těší. Jsem rád, že je to dlouhodobá záležitost a že i ony pochopily, že se dá terapie dělat jinak, také dobře a efektivně, i když jinak než by ji dělaly ony.
Šestnáct let uteklo ani nevím jak. Vstoupil jsem do blázince a měl jsem lehce prošedivělé vlasy. Dnes mám vlasy bíle a děti dospělé. Tehdy malé děti, nejasnou perspektivu před sebou, málo zkušeností. Ze třináctičlenného týmu jsme zůstali čtyři. Zbytek se obměnil. Za těch šestnáct let se na místě psychologa vyměnilo přes dvacet lidí. Většina z nich naprosto nezkušených.
Bylo to dobré k tomu, že jsem se naučil ještě více spoléhat na sebe. Ale také neodmítat koalice, a pomoc druhých lidí. Především v terapii. Konečně mým celoživotním údělem je se spoléhat na sebe v té drsné škole života, do které chodím celoživotně.