Upekl jsem dva pstruhy v remosce, snědl, natáhl džíny a mikinu a vyrazil
za dobrodružstvím do Prokopského údolí. Slunce svítilo a zjistil jsem, že
Upekl jsem dva pstruhy v remosce, snědl, natáhl džíny a mikinu a vyrazil
za dobrodružstvím do Prokopského údolí. Slunce svítilo a zjistil jsem, že
bych klidně mohl nechat doma i mikinu. Z Holyně dolu do údolí je štěrková
cesta, což si tak člověk, pokud jde v botách ani moc neuvědomuje, ale bos o
ní ví hned. Vlastně až silnici v Prokopském údolí je většinou štěrkovitá.
Zhruba dva kilometry. Tam jsem musel víc opatrně a našlapovat zvysoka.
Připadal jsem si chvílemi jak kočárový Lipicán.
Což jsou krásní koníci, myslím, že jsem je několikrát viděl v televizi,
zapřažené do kočáru, ale spíš se používají na drezůru. Takzvanou vysokou
španělskou školu.
Nebylo v Prokopáku ani moc lidí, šel jsem travou, až později po silnici,
nohy si užívaly pohodu. Do ničeho jsem kupodivu nešlápl. Relaxoval jsem od
dvou dopoledních klientů. Oba toho měli docela dost na srdci. Vlastně tři,
protože s jedním přišla i pečlivá, starostlivá švagrová. Zřejmě chtěla
dohlédnout aby dorazil. On si přál aby zůstala i na pohovor. Nechal jsem ji,
ale myslím, že asi tak v polovině , jak on, tak ona by zřejmě byli radši,
kdyby tam byla buď ona sama, nebo on sám. Ale nechal jsem je tu skutečnost
vychutnat až do konce. Jo, manželky, matky, švagrové mají někdy pocit, že
to musí vzít do vlastních rukou, aby nakonec zjistily, že si přidělají
zbytečně práci a berou na sebe něco, co jim naprosto nepatří.
Než jsem vyrazil, shlédl jsem několik dokumentů o Caballo Blanco,
hlavním hrdinovi knihy „Born to run” a dalších ultra
maratoncích. Má ten internet fakt výhodu. Prohlédl jsem si tamní krajinu a
říkám si, že tam jít pěšky a pomalu musí být záhul, natož v tom běhat. Ti
Indiáni jsou asi skutečně maximálně zrozeni k běhu. Inu lidé jsou schopni
mnohého, co si většina lidí u sebe ani neumí představit a nouze je nutí k
běhání, protože díky tomu si opatří potravu. Vlastně je to nezbytnost.
Lidé žijí leckde, kde si běžný Evropan neumí dost dobře život představit
a dokonce jsou tam spokojení. Podobně jako jsou spokojení, jak jsem zjistil
lidé, co žijí bez peněz. Není jich mnoho, ale jsou a zdá se, že se ten
„extrémní” způsob života jim značně zamlouvá. Přečetl jsem si
knížku od Marka Boyleho Muž
bez peněz. Pobavila mne a docela jsem se zamyslel. Nemám zkušenost
takové doby bez peněz, ale myslím, že autorovi docela rozumím. Navíc myslím,
že výměnný obchod, není vůbec špatný způsob existence.
Mám v poslední době štěstí na zajímavé knížky i zajímavé lidi. Už dávno
vím, že člověk může zvolit způsob existence, podle svých představ díky jisté
míře svobody. Ta je tím nejzákladnějším, co člověk má. Komunistické výkřiky
o jistotách, jsou jen výkřiky fanatiků. Jistoty nikdo nemá. V ničem. Život
je křehký a nikdo si nemůžeme být jistý ničím. Takže z mého hlediska si
myslím, že žít podle svých představ ze dne na den, vůbec není špatný způsob
života.
Děláme si starosti se zítřkem a nevíme, co bude za hodinu. Natož za deset
let. Chytráci dělají prognózy na třicet let, a pak se ukáže, že věštili z
křišťálové koule minulosti. Ta jim je tak platná. Svět se mění, ale lidské
touhy se nemění. Touhy po jistotách, štěstí a ochotě se za tu malou naději
upsat i Ďáblu. Jenže Ďábel nikdy nespí a splátku chce i s úroky. Chtít
příliš je většinou cestou do pekla. Vzpomínám jak moje matka vyprávěla, když
z rodné vesnice na pomezí Slovenska a Podkarpatské Rusi přišla sloužit do
Prahy a poprvé v životě spala sama v malém pokojíku, kde měla v devatenácti
letech první soukromí. Jedla, co rodina a byla přesvědčena, že žije v
blahobytu. Bylo to v roce 1945.
Byl jsem pak udiven, když jsem četl v těch Annách proletářkách a dalších
dělnických evangeliích podobné hlášky o zbídačelých služkách. . Stačilo
srovnat třeba Baara s Olbrachtem. Psali o stejných lidech, ale každý viděl
ten svět obyčejných lidí jinak. Karel Capek také viděl svět zcela jinak, než
většina komunistických intelektuálů.
Služky podle vyprávění pamětnic, často byly holky, co se možná prvně v
životě ocitly samy v posteli bez dalších sourozenců a měly pocit, že si
polepšily. Najedly se dosyta a pracovaly. Byla to profese, která
pochopitelně na společenském žebříčku nestála nijak vysoko. Ale byla to
poctivá práce, kterou braly ty holky, protože jim umožnila se něco naučit.
Třeba vařit.
Jenže komunistický ďábel jim nakukal, že jsou vykořisťovaní. Zkušenost
mé matky a mého otce byla jiná. Otec pracoval od čtrnácti let, byl v Německu
a měl pocit, že tím pobytem hrozně získal. Minimálně se naučil německy a
poznal spoustu lidí z jiných národů, co za války byli v Německu na práci.
Oni měli za to, že si značně polepšili. Podobně jako moji rodiče , já mám po
celou dobu po roce 1989, také pocit, že jsem si značně polepšil. Díky
svobodě, která přišla. Zřejmě protože nemusím mít všechno co vidím a když
mám jen, co mám, tak stále nemám pocit, že nějak strádám. Ale tohle se u
mnohých lidí nepočítá, oni mají za to, že být šťastný, lze jen, když mají,
vše co chtějí.
Občas mám klienty, kteří říkají. „Vydělávám, jako nikdy, ale pořád
se necítím spokojený. Něco tomu chybí.” Mají všechno, ale spokojeni
nejsou. Občas si myslím, že by jim neuškodilo občas žít jen z ruky do huby,
trochu nejistoty a hodně starostí. Třeba by si vážili pohodlí, které mají.
Třeba. Jo jo.