Docela těžký včerejšek

Přišel jsem domu neskutečně utahaný. Tak jak jsem už dlouho nebyl. Nijak se mi to nezdálo, ale ta odpolední skupina mě vážně dostala.

Přišel jsem domu neskutečně utahaný. Tak jak jsem už dlouho nebyl. Nijak se mi to nezdálo, ale ta odpolední skupina mě vážně dostala. Už dlouho jsem neslyšel takhle smutný příběh.Dvacetiletý kluk, který si neví rady se životem, sám sebou, čeká ho kriminál, máma chlastá a fetuje, táta umřel. On sám má sklony k sebepoškozování. Tak si říkám s jakou výbavou některé děti začínají životní dráhu.

Jasně, je to jen jeden z té dlouhé řady feťáků, které jsem v životě potkal. Nic nového pod sluncem. Akorát, že jsem si vzpomněl jak jsem odstartoval do života já. Sice jsem neměl a nemám sklony k sebepoškozování, ale také to nebylo nic moc. Na některé věci si jednoduše nejde tak zvyknout. Skupina skoro celá plakala. Tohle už jsem dlouho nezažil. Vypadají v poslední době jako, že se jich nic nedotkne, ale jak je vidět dotkne.

Večerní skupina se zdála také jednoduchá, jenže se tam nakonec objevil docela zajímavý problém. Uvědomil jsem si na něm, jak vůbec není jednoduché s někým skončit, třeba v zaměstnání. A když už se k tomu skoro rozhodnu, nesmí to být skoro, ale opravdu. Žádné zvláštní váhání. Jakmile je člověk nerozhodný obrátí se jeho nerozhodnost proti němu. Docela, ale chápu, že není jednoduché někomu říci. „Podvádíš, ne že děláš chyby. Chyby se dají prominout,opakovaný podvod ne.Za tohle poneseš důsledky.”

Vzal jsem si na pátek dovolenou a do pondělí nejdu do blázince.Trochu orazím, pobudu s Ritou, která je mírně nastydlá, ale zdá se že to rozchodí. V sobotu jdu přednášet na PPF, jsem zvědavý na skladbu posluchačů. Už je to dávno, co jsem také chodil, poslouchal, obdivoval přednášející. Mnozí z nich se mi zdáli zcela nedostižní ve svém projevu, znalostech. Byla to krásná doba. Chodil jsem zase do školy, měl spolužáky, spolužačky. Mnozí z nich byli lidé, kteří už něco v tom světě psychoterapie znamenali, leč přesto si znovu sedli do školních lavic.

Vůbec nejlepší na tom byly diskuse. Někteří renomovaní posluchači kladli velmi propracované otázky a přednášející měli co dělat. Já jsem moc nediskutoval. Neměl jsem v podstatě o čem. Byl jsem naprostý začátečník, který o většině věcech neměl ani šajnu. Kupoval jsem knížky, které tehdy vycházely, byla to nádhera. Najednou bylo všechno, co předtím nebylo. Knížky o psychoterapii, józe, filozofie. Četl jsem na kila. Četl jsem všude. Jak jsem měl v práci trochu volno, četl jsem. Učil jsem se anglicky, to sice později, ale učil.

Moc mě bavila taková ta pionýrská doba, kdy všechno začínalo, nikdo nevěděl co a jak bude, diskutovalo se o ekonomii, politice, svobodě a nebyly to ideologické debaty. Diskutovali jsme my posluchači mimo školu všude. Na obědě, cestou domů, prostě jsme probírali svět kolem nás. Dnes mě moc diskuse nebaví. Hlavně ne s těmi, co si jen stěžují, mají pocit, že vše je špatně, ačkoliv já ten svět i přes úvodní odstavce tak zle nevidím. My jsme si tehdy nestěžovali, hledali jsme jak si život naplnit. Ne všem se z mých spolužáků z PPF se to podařilo jak si přáli, ale mnohým alespoň částečně.

Měl jsem se v životě už hůře než dnes. Pořád si vážím svobody slova, pořád si vážím všech těch možností, které jako člověk mám, pořád mi vyhovuje systém, kde je možné se uživit poctivě a přitom nebýt odkázaný na něčí libovůli. Buď jsem schopný a pak mám co potřebuji a nebo nejsem schopný a nemám co potřebuji. Pochopitelně, je tu riziko nemoci, úrazu, ale tohle je celoživotní riziko. Nakonec mohu říci, že se mi skoro všechny mé sny splnily.

Nemám moc rád, takové ty katastrofické scénáře, kdy se budoucnost vykládá jen v černých barvách. Důchodová reforma, bytová politika. Ano realita je taková, že ona životní úroveň už asi nemá kam růst. Už nejde všem zajistit tři auta a vlastní dům. Většině lze zajistit slušný život, bez hladu a zimy. Což považuji za nejdůležitější. Pokud jsou splněny tyhle dvě základní podmínky, zdá se mi že pak je vše v naprostém pořádku.

Začal jsem dvacetiletým klukem, který má blbou výchozí pozici. Možná ho nečeká v životě nic moc hezkého. Pořád si ale myslím, že je jen na něm, jak si život zařídí. Jestli bude cestovatel po kriminálech a ulicích, nebo bude člověkem, který s zařídí život podle svých představ, tak aby byly naplněny jeho základní potřeby. Je mu dvacet a je to na něm, jen na něm. Už není malý a už se může rozhodnout. Potkal lidi, kteří jsou ochotní mu prospět podle svých možností.
Z toho záměrně mluvím o devadesátých letech, kdy jsem prožil jednu z hezkých částí života. Přes skutečnost, že jsem se nemohl stýkat se svými dvěma dcerami. Učil jsem se a učení najednou mělo smysl, najednou jsem tušil, že co se naučím, k něčemu bude. Že není zbytečné číst ty autory, kteří se zabývají světem a životem člověka v tom světě. Už dávno jsem věděl, že svoboda, která je podpořena uspokojením základních potřeb, jako je už zmíněné jídlo, teplo a střecha nad hlavou je perfektní výchozí pozice pro to aby člověk dělal, co chce, na co má, nikoliv co mu kdo dovolí, nebo nedovolí. Ten dvacetiletý kluk, co jsem o něm mluvil na začátku, stejně jako jiní dvacetiletí, mají v tomhle směru podstatně snazší výchozí pozici než jsem měl já. .

Byl jsem ve dvaceti kluk, který pocházel ze stejně mizerných poměrů, byl svobodomyslný, nebyl líný a přesto, v tom totáči tyhle vlastnosti nebyly vítané. Zažil jsem potíže za něco, co by si dnes nikdo nedovolil označit za problémové chování. Třeba střídání zaměstnání, touha dělat jen na sebe, bez zaměstnavatele. Měl jsem občas chuť si jen tak vyrazit, poté co jsem vydělal peníze a jít kam chci. To nešlo. Byla pracovní povinnost a policajti na základě bolševického „rozumu” měli za to, že jen tak si špacírovat po světě je něco trestuhodného. Lidé, kteří na sobotu na neděli vyjeli do lesů, byli perzekvování za něco, co nebylo podle tehdejších norem přijatelné. Sice to nebylo zakázané, ale platilo pravidlo, „co není dovolené, je vlastně špatné.” Základní otázka všech tehdejších mocipánů byla: „Kdo to dovolil?”

Ale i tehdy jsem si dokázal najít cestu k uspokojení, lépe řečeno k částečnému uspokojení svých tužeb. V tomhle mě v mých šedesáti letech nikdo nepřesvědčí, že je skutečně potřeba dělat někomu nějaké zvláštní podmínky. Kdo opravdu má chuť a potřebu, ten má, mimo opravdu těch na druhé lidi odkázaných, možnost jít svojí cestou.Nakonec stovky mých pacientů, kteří se propadli až na dno, měli neskutečně těžkou výchozí pozici. Přesto se dostali kam chtěli.

Pokud budu mít štěstí, tak jich ještě pár dalších stovek zažiji, že se dostanou kam chtějí. Většina z nich není nešťastná a většina z nich nenadává na poměry. Vědí svoje. Vědí jak to vypadá na dně a vědí jak je těžká i když mnohdy zábavná cesta vzhůru. Jo jo.

PS: Pokračování seriálu o recidivě do konce týdne. 🙂