Čas od času zabrousím na seznamu na novinky, pokud mě něco zaujme. Dnes mě zaujal článek z názvem: „Nevěrný Koller: Tato žena mu zničila manželství.” celý článek je tady.
Čas od času zabrousím na seznamu na novinky, pokud mě něco zaujme. Dnes mě zaujal článek z názvem: „Nevěrný Koller: Tato žena mu zničila manželství.” celý článek je tady. Koller Nejedná se o fotbalistu Kollera ale o zpěváka. Jestli mě tam něco opravdu nazdvedlo, byla to ona noticka pod fotografií.
Pokud je pravdou, že se manželka pana Kollera ocitla během roku po třetí v PL z potížemi se závislostí na farmakách a mentální anorexii, pak se nedá tomu člověku nic vyčítat. Jednoduše už toho má zřejmě dost. Ono skutečně není nic milého a příjemného žít s někým kdo trpí mentální anorexií a závislostí. Chtít na takovém člověku aby neustále a do nekonečna pomáhal, znamená projevit neskutečnou naivitu.
Ze zkušenosti vím jedno. Jde-li o první terapii, pak jsou očekávání velká a potlesk dost značný, při druhé, třetí recidivě, lidé z okolí závislého zcela právem propadají skepsi, protože opravdu není v jejich silách pomoci. Ona se ta pomoc, otočí proti všem účastněným stranám. Recidivující jedinec, má za to, že všichni kolem něj mají povinnost jej zachraňovat, on sám přeci bych chtěl, ale dává najevo, že vlastně nemůže. Což je v podstatě velmi tvrdá manipulace, kterou se závislý pokouší vzbudit zdání, že vlastně za svou recidivu nemůže, že je to silnější než on a pokud se k němu okolí a hlavně ti nejbližší obrátí zády, pak je jejich okolí označí za sobce, kteří toho „nemocného” nechali sami sobě.
Být na místě Kollera, pak klidně žaluji redakci za takové obvinění. Mimochodem, o té dámě které ono medium vyčítá , že panu Kollerovi zničila manželství,šíří ono medium jen bohapustou lež a vede sprostý útok. Manželství se závislým nikdo nemusí ničit. Na to stačí závislí zcela sami. Jde jim to náramně. Rodiče se svých závislých dětí vzdávají jen těžko, je skoro nemožné, i když existují výjimky, kdy se rodiče oddělí od závislých dětí a jsou ochotni počkat na jejich případnou změnu a nechtějí se dát ničit osobním stykem s dětmi, kdy onen osobní styk jim působí hoře a smutek. Myslím, že slovo „hoře” je daleko výstižnější než slovo trauma.
Manželé a manželky, které nemají tu rodičovskou vazbu, také dost často mají potíže s oddělením od závislého/lé právě z toho důvodu, že budou nařčeni okolím, mimo jiné z neochoty pomoci. Kdo nezažil život v rodině se závislým, ten jen málokdy pochopí, co taková „pomoc” pro rodinu znamená, co se na té rodině vlastně vyžaduje. Poprvé, podruhé, po třetí… stále stejná zklamání, stálé opakování, stálé nesplněné sliby, agrese, manipulace, výtky, věčná chudoba, možná v případě pana Kollera se jej ta chudoba až tolik netýká, jenže život se ženou, která má potíže s poruchou příjmu potravy a je ještě závislá na lécích, je něco, co se dá snášet jen čas. Jen čas a vždy tohle každého, kdo je na tom účasten poznamená způsobem, který je devastující, jeho, děti, kamarády.
Rita byla na návštěvě u jedné naší společné známé, která žije s pijícím manželem. Stačilo ji jen vidět toho člověka, jak vypadá, jak mluví, jak se chová aby ukončila návštěvu, po jeho návratu domu v opilosti a okamžitě odešla. Se závislým se dá žít jen těžko, velmi těžko a nikdy bych si nedovolil odsoudit ženu, která odešla od závislého muže, nebo muže, který po letech čekání na zázrak si našel jinou ženu a doufá, že zažije alespoň nějaký čas klidu a příjemného života.
je mi líto, že tohle si media dovolí i v takovém případě. Že vůbec mají tu beztrestnou možnost, tvrdit něco o člověku, že neposkytl pomoc, nebo, že někomu někdo v takovém případě rozvrátil manželství. Bohužel, většinou si ti, co se pokusí osvobodit ze spáru závislého, si opakovaně najdou podobný typ, kdy dříve nebo později vyplavou podobné problémy. Nebo si najdou protipól, se kterým mají také potíže žít. Vždy je lepší odstup, dokonce i nějaký čas jistá samota, případně obrátit se na někoho, kdo problému závislosti rozumí, aby s ním probral důvody, ze kterých si opakovaně nachází podobný typ. Tohle už je evergreen, jež ve svých textech stále opakuji. Opakuji a budu opakovat, protože kdyby jen jediný/á uslyšeli, tak to není málo.
Chodí mi v poslední době smutné maily, na které odpovídám, tím způsobem, že dám na sebe číslo a nabídku. Aby mi ti lidé zavolali, řekli mi, co je trápí. Mám sám za sebe pocit, že jsem v takovém telefonickém hovoru mnohem více prospěšný než v písemném styku. Konečně písemně se k těmto otázkám vyslovuji zde na svém blogu víc než dost. Jsou to poznatky, které mám z osobních zkušeností, takže se ti co je čtou mohou mnohdy přímo podle nich zařídit. Ale vím, že slovo má velkou váhu právě v tom osobním setkání i když jen hlasově. Chápu, že pro mnohé je těžké vyslovit, než napsat, ale ono vyslovení dává do pohybu události. Tuhle zkušenost mají všichni ti, co absolvují, nebo absolvovali terapii.
Jo jo, trochu jsem se rozpálil při psaní. Napřed jsem to chtěl napsat z jedné vody načisto, potom jsem se u toho rozzuřil, protože mě takové kydy všech těch přechytralých a o prachy usilujících médii vždycky nadzvednou. To si občas tak říkám, „doufám, že se potkáme, jako terapeut a klient.” Aby si trochu té „senzace” užili. Potom mě vztek přejde a říkám si. Holt jsou to hlupáci, hlupáci usilující jen o náklad, prodejnost a prachy, vlastně nemohou nic jiného vyplodit. Jenže když si představím, jací lidé to čtou, jak jsou mnozí náchylní věřit takovým tlachům. Já si nemyslím, že je pan Koller světec, jako rocker asi nebude, ale ono je opravdu odsud až pocud.
Je mi jasné, že jako člověk z umělecké branže, rocker je snadnou kořistí těch bulvárních plátků, které nemají nic jiného na práci, než tahat špínu. Zrovna tak je mi jasné, že se svým blogem mám jen malou možnost něco změnit k lepšímu. Televize mi dala prostor k ukázkám, které byly kompletně ze života, nic tam nebylo vymyšlené pro nějaký umělecký záměr a stejně mi lidé píší, jestli je to skutečně tak. Tedy ti co to nezažili.
Dokonce mi jeden napsal, že podle odpovědi, co dostane, posoudí jaký jsem terapeut. Ten mě docela pobavil, takže jsem mu pro jistotu, také dal číslo s vysvětlením, že odpovídám na konkrétní situace o konkrétních lidech. Za jakého mě považuje terapeuta je mi celkem jedno. Až to bude chtít zkusit, tak se dozví. Jak o mém stylu práce, tak o mě samém. Jak vidím svět, jak se chovám ke svým klientům, jestli jsem jim za peníze, co mi platí prospěšný, či nikoliv. Jo jo.