Do sedmdesáti čas, pak začnu stárnout

Brouzdat po internetu je občas docela velká zábava. Brouzdám si
brouzdám, najednou si vzpomenu na starý film, hledám a najdu. „The
absent minded professor,” se jmenoval. Česky: „Roztržitý

Brouzdat po internetu je občas docela velká zábava. Brouzdám si
brouzdám, najednou si vzpomenu na starý film, hledám a najdu. „The
absent minded professor,” se jmenoval. Česky: „Roztržitý
profesor.”

Jako kluk jsem na něm byl s Mirkem Strnadem, což byl kamarád z domu kde
jsme bydleli. O rok a den starší než já. On 14 prosince 1949, já 15
prosince 1950. Tehdy v těch šedesátých letech začaly chodit do tehdejšího
Československa tyhle filmy a způsobovaly víc než co jiného, tu ideologickou
diversi.

Po stabilním líčení, ve škole, v novinách, v televizi, USA jako hnízdo těch nejodpornějších mafiánů,vykořisťovatelů, padouchů, se najednou objevovaly filmy, které ukazovaly,
svět obyčejných lidí, s obyčejnými radostmi a starostmi a ještě k tomu
humornou formou. Jo škola nám lila do hlavy tu špínu, a najednou zde byl
film, co nebyl ani o politice, ani o špatné společnosti, ale jen a jen o
světě lidí, co se bavili, smáli, učili, hledali své místo, ženili se,
studovali atd. Bolševik je považoval za neškodné, ale u mne byly vlastně zásadní pro mé vidění světa.

Mirek Strnad byl synem velkého komunisty. Dělníka, který té myšlence
věřil. Ve dvanácti jsem také nijak extra nepochyboval, ale takové filmy
nabourávaly značně mou víru v ten lepší svět, než ten třeba americký, takže
kolem patnácti jsem najednou pochopil, že je tomu maličko jinak, než nám do
hlav cpala škola, rádio, Rudé právo a televize. Lidé se tam na potkání
neokrádají, nevraždí, nepodvádějí, dokonce se chovají ve velké většině k
sobě slušně.

Jo, byla to zvláštní rozpolcená doba, ve které lidé něco jiného si
mysleli, něco jiného říkali, jinak se chovali doma, jinak na veřejnosti.
Snad se tahle doba už nevrátí. Vím, že si dnes lidé stěžují na politickou
korektnost, na jisté náznaky autocenzury, ale já hodlám zkoušet, kdy a jak
a kdo si mne troufne omezovat právě v tom svobodném vyjádření názorů.

Jinak jsem ještě našel na DVTv krásný rozhovor s profesorem
Pondělníčkem. Sice s ním nesdílím jeho pohled na psychoanalýzu, ale
poslouchalo se jinak dobře jeho povídání. Pan profesor ví o životě,
sexualitě a ženách docela hodně. Řekl bych velmi hodně. I jeho definice
stárnutí a stáří mne zaujala. Takže do sedmdesáti mám ještě čas, pak začnu
stárnout. Krásné
ženské nohy?

Poslouchal jsem ten rozhovor včera v noci, když jsem se probudil. Zdá
se, že poslouchat takové rozhovory, místo zpráv, je dost rozumné. Měl jsem
včera velmi těžký a dlouhý pracovní den. Přišel jsem domu, neměl jsem chuť
nikoho vidět, nikoho slyšet, zalehl jsem, za dvě hodiny se probudil a bylo
mi lépe. Tak jsem hledal, co by mne zaujalo. A našel jsem ten výše zmíněný
rozhovor.

Takoví lidé člověka potěší, jak je vidět, pokud se člověk stará aby
existoval jako člověk, jde to. Kreativita zřejmě prodlužuje svěžest ducha.
Ale asi i těla. Jakmile se jeden pustí jen do sledování negativního,
zahořkne a má pocit, že svět je plný jen a jen zla. Pak zažívá zbytečné
deprese.

S tímhle jsem měl problém u mnohých kolegyň, které pokud líčily své
pacienty, tak zásadně zdůrazňovaly jen jejich negativní stránky. Mám na
mysli třeba na poradách. Nebo lidé, kteří pokud hovoří o tom, co se děje ve
světě, citují černé kroniky z jednotlivých médií. Nechají se chytit na
manipulaci, kterous nimi média provozují, protože potřebují jen prodat své
noviny, vysílání, informace. Večer se většinou cíleně vyhýbám negativním
zprávám. Ty jsou pořád vlastně stejné, pro mne většinou není nic
zajímavého. Zločin je svým způsobem nezajímavý, stále stejný.

Prohlížel jsem si fotografie z cesty po Kanadě před osmi lety. Znovu
jsem se tam v duchu vrátil na Cariboo Highway. Krásná cesta, dlouhá, těžká
a svým způsobem riziková. Přeci jen, strašili mne medvědy. Ale krásná to jo.
British Columbia je skutečně nádherný kus světa. Už bych si netroufl jít
sám přes Kanadu. Ale před těmi osmi lety jsem to absolvoval a nelituji
toho. Je na co vzpomínat. Jo jo.