Probudil mě ze sladkého spánku mobil. Už ve 3/4 na 8 hodin ráno. Volala mi klientka, že ztratila mou adresu a neví jak se ke mě dostane. Poslal jsem ji obvyklou SMS s adresou a víc jsem nepátral.
Probudil mě ze sladkého spánku mobil. Už ve 3/4 na 8 hodin ráno. Volala mi klientka, že ztratila mou adresu a neví jak se ke mě dostane. Poslal jsem ji obvyklou SMS s adresou a víc jsem nepátral. Později jsem se dozvěděl, že ji spadl mobil do záchodu. Inu, klientka je mladá, a zřejmě nosí mobil i na záchod. Pravděpodobně, aby ji něco neušlo. Míval jsem také takové zvyky. Hlavně ze začátku, když jsem si mobil pořídil, podobně jako když jsem si pořídil počítač a internetové připojení, jsem byl stále na mailu. Měl jsem strach, že mi unikne nějaká důležitá informace, na kterou, když neodkladně nezareaguji, bude malér. Postupem času, jsem zjistil, že hned odpovědět nemusím, většina lidí počká, nebo se ozve později. Pokud je pro ně důležité být se mnou v kontaktu, zařídí si, aby se ke mě dostali.
Inu, byl jsem ještě ze staré školy a telefonovali mi lidé jen tehdy, když bylo něco důležitého, případně se posílal telegram. Telegram jsem neměl rád. Většinou znamenal nepříjemnosti. V dobách, kdy jsem pracoval u plavby, znamenal, že mám nastoupit na plavidlo, nebo něčí úmrtí. Hlavně někoho z příbuzných. Dopis, pokud nebyl doporučený, byl zase něčím příjemným. Obvykle mi psala nějaká láska. Napsal jsem stovky dopisů, stovky dopisů jsem obdržel. Tak trochu se mi stýská po těch časech, kdy jsem čekal na dopis, od té jediné, nejkrásnější, nezáleželo na tom, která to byla, v každý čs to byla ta pravá a správná. 🙂
Takže během času jsme pochopil, že nemusím mít pořád zapnutý PC, abych věděl, kdo mi píše, beztak většina pošty je dnes spamu, který mi něco nabízí, nebo doporučuje, stejně tak SMS. Ty většinou mi oznamují, kdo se zpozdí, nebo, mi přijde smajlík na znamení, že na mě dotyčná myslí. Což je sice hezké, ale abych kvůli tomu nosil mobil na záchod, to zas až tolik důležité není. Dokonce dokáži mobil klidně vypnout, jít do vedlejší místnosti a ztišit zvonění, aby mě nerušil při čtení, nebo sladkém spaní. U postele jsem ho měl dnes z toho důvodu, že ho mimo jiné používám jako budík. Zvykl jsem si na tenhle způsob buzení, přijde mi příjemnější, než drnčící budík.
Klientka dorazila včas, je mladá, krásná a chce se naučit asertivitu. Domluvili jsme se. Kupodivu ji za mnou poslal jeden bývalý účastník kursu asertivity, který se sám zabývá terapii. Nevybavuji si ho. Měl jsem stovky klientů a už si je přestávám nějak pamatovat. Byli mezi mými klienti a klientkami i psychologové. Pamatuji si na dvě, které kdysi chodily do kursu, pak okopírovaly postup, ovšem nevím jestli jim zcela vyhovoval, přeci jen, míchám to hodně s psychoterapií jako takovou. Myslím si, že je potřeba zjistit, co je skutečně za agresivním, nebo submisivním chováním, až pak je dobré z mého hlediska učit techniky. Pokud lidé nerozumí sami sobě, většinou ani neumí ty techniky řádně použít a pletou si asertivitu s agresivitou.
Rád asertivitu přirovnávám k bojovým uměním. Člověk se může naučit odmítat, říci ne, říci, co chce, co nechce, naučí se v rozhodujících okamžicích prosadit, přesto se nestane díky asertivitě hrubiánem, který nebere ohled na druhé. Stejně jako ten, co umí se bránit za pomoci technik, co se naučil na tréninku sebeobrany, nestane násilníkem, kopajícím do břicha, každého koho potká. Pochopitelně, to i ono se dá zneužit proti těm, co se neperou, neprosazují, dají se zastrašit, ale opravdu je jen na těch, co ty umění ovládají, jak s tím naloží. Podobně jako s mobilem, nebo počítačem. Jsou to jen nástroje, nic víc.
Hledat v tom něco navíc, je jen obrazem strachu těch, kteří si příliš nevěří a ti potřebují jen jedno. Pochopit a porozumět svému strachu a důvodům, co ke strachu a obavám vedou. Aby třeba techniky asertivity nepoužívali tam, kde to není nutné. Zrovna tak je zpozdilé, hledat zlý úmysl, tam, kde se může jednat jen o nevědomost, nebo neznalost. Z toho důvodu většinou nijak nekritizuji dnešní dobu, nemyslím si, že lidé dnes jsou myslící jen na sebe, aroganti, co nevidí nikoho jiného než sebe. Ano, jsou takoví lidé, stejně jako jsou zloději, lupiči a vrazi, ale to neznamená, že zlodějna, loupení a vražda jsou normou dnešní doby. Takový postoj, zaujímají jen ti, kteří se pokoušejí manipulovat s veřejným míněním a vyvolávat atmosféru strachu.
Nelze popřít, že jsou nebezpečí, která hrozí, jsou lidé s nimiž se není radno potkat, ale pořád je to značná menšina oproti těm, kteří jsou bezpeční a přijatelní téměř pro kohokoliv. Většinou stačí jen poslouchat a dívat se kolem sebe, aby bylo jasno, že za většinou křiku bývá skrytý strach ze světa a z lidí kolem sebe, kterým ten křičící nerozumí a obává se druhých, kteří se zase obávají toho křičícího. Vidět za vším svinstvo většinou vypovídá o tom, že svět kolem nás není svinský, ale že ho jako svinský chceme vidět. Máme k tomu důvod.
Tisíce žen jde na návštěvu k mužům, které tak moc neznají, přesto nejsou ani znásilněny, ani zavražděny. Dokonce se většině těch žen ta návštěva zamlouvá. Pochopitelně určitá míra opatrnosti je nutná, ale s přílišnou opatrností, stejně jako s přílišnou cudností si jen málokterá z těch nadmíru opatrných a cudných něco užije. Většinou se z nich stanou neukojené, závistivé čekanky, které v těch odvážnějších ženách vidí nezodpovědné kurvy.
Život je riziko, není jednoduchý, ale na druhou stranu, mít jen bezpečí, znamená, že člověk nikdy neochutná krásu života, krásu risku, který přináší napětí, očekávání, jako mi třeba přinášela ta korespondence, kterou jsem si vyměňoval s těmi, se kterými jsem se seznámil ve vlaku, na ulici, telefon nemaje, neb za bolševika mít telefon nebylo zas až je tak. Takže většinou jsem si psal a doufal jsem riskujíc odmítnutí, že ona kráska dá na své hormony a riskne setkání se mnou, když předtím bylo dopisováním učiněno zadost. Většinou, když jsme si trochu počkali, bylo to krásné. Pro oba. Jo jo.