Včera měla narozeniny má nejmladší dcera Babeta. Devatenácté.
Včera měla narozeniny má nejmladší dcera Babeta. Devatenácté. Díky dobré paměti jsem si vzpomněl už předevčírem a včera jsem našel na netu stránky školy kde studuje, prohlédl jsem si fotografie jak její, tak jejich spolužaček. Všechno krásné tanečnice. Bylo mi trochu smutno z toho, že ji nemohu popřát osobně a nemohu sledovat její uměleckou kariéru. Tedy mohu, ale je to podstatně obtížnější než je zvykem ve vztahu, otec dcera. Našel jsem i její číslo na ICQ. Napsal vzkaz s přáním a požádal o autorizaci. Zatím jsem žádnou odpověď nedostal. Myslím, že asi ani nedostanu.
Jak to vypadá, stala se z nás nechtěně „rodina,” která se bude , když ne přímo živit, tak alespoň občas vydělávat peníze uměním, tedy alespoň já něco mezi publicistikou a uměním a má dcera tancováním. Bude mít dost náročný život. Není jednoduché se prosadit. Ukáže se jestli zdědila něco ze mě. Takovou tu vytrvalost a odhodlání. Markéta tvrdí, že je mi hodně podobná. No něco z Jílkových tam vidět je. Ale dočetl jsem se že si i přivydělává při studiu prací, takže jsem rád, že se práce neštítí. To by mohla být naděje k tomu, že si bude vědoma, že nic není zadarmo.
Už jsem si zvykl, že jsem informován víc o cizích, než o vlastních dětech. Tak nějak jsem přijal skutečnost, že jsem ovlivnil a možná i přispěl k výchově cizích dětí víc než k vlastním. Jednoduše se to vyrovnává. Rád bych své dceři umělkyni řekla a ukázal to co dělám, co připravuji. Rád bych aby se podívala a mohla říci. „Tohle se mi líbí, tohle ne.” Možná k tomu někdy dojde. Zrovna tak bych se rád podíval na věci, které dělá, které připravuje, kterými se baví. Doufám, že její talent bude minimálně natolik velký aby skutečně stálo za to investovat do tancování tu dřinu, kterou tahle umělecká profese přináší. Relativně krátký umělecký čas.
Život je stejně zvláštní. Moje bývalá žena Petra je velmi nadaná v mnoha směrech, má dcera se zdá být nadaná pohybově a jak jsem se dočetl dokonce i píše. Takže třeba je tam nějaký slovesný talent a já jsem se k tomu psanému slovu, kdy mohu říci, že vlastně jsem schopný se i slovem, když ne uživit, tak si díky němu zlepšit finanční situaci. Ale u mě se tahle schopnost vykrystalizovala až po padesátce. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně, se kdysi říkávalo.
Z nás tří, jsem byl vlastně až poslední kdo vstoupil na onu stezku pokud ne přímo umění, tak aspoň placené veřejné produkce. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych byl v tomhle směru třeba honorován. Nikdy mě nenapadlo, že budu už rok spolupracovat s televizí a dokonce mi bude dáno najevo, že není důvod tu spolupráci ukončit, protože jsem slovy Ivany dělný člověk s nápady. Docela mě těší, že mám ještě nápady.
Přes všechno stále žiji tak trochu v údivu, že zrovna mě potkalo tohle. A vlastně nikam jsem se nedral, nikoho nepřesvědčoval a přes všechny ty osobní úspěchy,( protože jak kdysi říkal Bohouš Šourek, „inteligentní člověk ví kdy má úspěch a opačně”) stále se považuji především za terapeuta a nijak na svém dalším učinkování v televizi netrvám. Tuhle svou životní episodu považuji za velký zázrak, který se mi přihodil. Vlastně celý svůj dospělý život jsem věřil v milosrdenství Boží, v to, že pokud člověk skutečně pracuje a poctivě, žije v kázni a řádu, dostane to co potřebuje právě skrze tu milost Boží.
Nedávno jsem tu psal o sv. Antonínovi, který pomáhá hledat. Nejen třeba ztracené klíče, ale i životní příležitosti. Nakonec, mockrát jsem ho žádal aby mi pomohl s možností jak být prospěšný lidem a tohle se zdá, že je přesně jeho příspěvek. Jeho vlastní moc a jeho přímluva. Tak díky sv. Antoníne.
Dnes jsem si zakoupil spacák. Lehký, teplý, skladný. A drahý. To je nutné podotknout. Váha 600 gramů, komfort do -3, extrém -17. Vystoupil jsem na Národní třídě, zašel do dvou obchodů, a v druhém objevil. Uviděl a bylo rozhodnuto. Zaplatil a odnesl. Vešel se pohodlně do příruční tašky a ani ji celou nezaplnil. Ještě jsem dostal několik dvou set korunových poukázek do nového obchodu pro ženy. Markéta si něco vybere. Docela se mi to hodí. Už se těším až si něco vybere do fitka. Ráno přijede. Tak se těším. Minule ji zase nebylo nejlíp, takže zůstala doma. Vyrazíme do ulic. Podívám se při cestě do ženského obchodu na Floře, také ještě po stanu a nějakém lehkém ruksaku.
Definitivně jsem se rozhodl nechat doma vozík. Lehká pochodová výstroj a nebudu se muset starat o vozík cestou. Přeci jen pokud má člověk věci na zádech je poměrně pohyblivější. I když na skutečné pustiny se zase vozík šikne. Dá se na něj naložit spousta jídla, vozík se dobře táhne, jídlo a pití postupně ubývá, takže náklad je lehčí a lehčí. Jenže v Evropě, kde je od vesnice k vesnic pět kilometrů a to i v horách je zbytečné táhnout spoustu oblečení a jídla.
Co budu potřebovat, cestou přikoupím. Žádné zbytečné haraburdí. Spacák, stan, trenky, trička, tak dvě, dva páry ponožek, až se rozdrbají od praní a nošení, stejně jako trička se zahodí a koupí se nové a jde se dál. Doufám, že ještě pár let budu chodit, tak se vyplatí si koupit kvalitní věci, pokud ne, někomu je dám a aspoň mu nedám žádný šunt.
Ráno, když jsem vstával a pak cestoval do blázince, se mi vůbec ale vůbec nechtělo. Už dlouho jsem neměl takovou nechuť k jakékoliv práci. Naštěstí mě ta nechuť na komunitě přešla. Přeci jen, trávit pracovní dobu s naprostou nechutí do práce není zrovna nejvýhodnější duševní stav. Ovšem náladu jsem si postupně lepšil napřed snídaní a potom na komunitě, kdy jsem měl zkoušet jednoho pacienta z třinácti způsobů odmítání, jsem zase vymyslel novou reálnou situaci pro hráče. To mě docela baví. Vymyslet si situaci, která se může stát, je reálná a náročná a má smysl. Sice pacienti mě moc nemají rádi, když je zkouším, protože opravdu nastolím situaci, která je krutě podobná pravdě a oni nemohou moc kličkovat.
Ale v dětství jsem obdivoval generála Suvorova, kterému říkali „generál usilovný pochod,” jež údajně razil heslo „těžko na cvičišti lehko na bojišti.” Sice zvládání závislosti nevnímám jako boj, ale nároky na trénink zvládání zátěžových situací mám vysoké. Nejsou chlapci v lázních. Tedy jsem si spravil náladu právě náročnou situací pro pacienta, který ji excelentně zvládl. Což mě udělalo radost, protože jak se zdá, docela poslouchal, co jsem nedávno přednášel o přelaďování za pomoci jednoduchých technik.
Vlastně, když školím někde manažery a nebo účastníky kursu, chci na nich hodně. Nějak mám pocit, že si zaplatili zvládání zátěžových situací a není žádný důvod slevovat z náročného tréninku. Konečně Už samotný název kursu naznačuje, že to nebude zas taková legrace jak se někteří těší. Ale pokud mě poslechnou, dají do nácviku a poslouchání hodně, hodně se k nim vrátí. Tím posloucháním nemyslím, že poslouchají na slovo, ale že poslouchají a dívají se pozorně, jak se ty techniky dělají a pak je stejně pozorně zopakují. A důsledně je doma procvičují.
Když je žák připraven, učitel se najde.
Žák se připravuje vlastní prací tak, aby účelně přijal poučení v hodině setkání. Tahle stará jogová pravda prostě platí. Howg.