Není nad to, nainstalovat si systém Windows. Odpojuji, aktualizuje, připojuji, aktualizuje, mezitím restartuje. 99 aktualizací, na třikrát restartovaných.
Není nad to, nainstalovat si systém Windows. Odpojuji, aktualizuje, připojuji, aktualizuje, mezitím restartuje. 99 aktualizací, na třikrát restartovaných. Což je pár chvil zábavné, pak se zábava omrzí a je systém na smazání. Pravdu měl onehdy Dalibor, když jsem napsal na FB, že jsem nainstaloval Debian, Dalibor reagoval s návrhem, že bych měl ty wokna smazat. Myslím, že když ne hned smazat, tak spíš vypnout aktualizace. Zas tak velký kus na disku nezabírají, chci se naučit jim trochu rozumět, protože přeci jen, zatím je to nejrozšířenější operační systém, takže jistá gramotnost není na škodu. Jenže, při té výuce si říkám. „Zlatý Linux, zlatý Mac!!!
Ale v čase kdy se nezabývám Woknama, zabývám se divadlem, respektive, vymýšlením scény. Radka nehodlala přistoupit na můj návrh, že ona vymyslí scénu, pak mi ji vytvoří a já jen s rukama v kapsách přijdu a budu dělat chytrého. Ne ne, hezky musím s ní debatovat, vyvracet ji její nápady, jak nějaký obraz zkrátit, předělat, aby se ji lépe vytvářela scéna. Dokonce ještě mi navrhovala, co by herci měli dělat, třeba chodit, koukat z okna, nebo pít kafe a nebo mít zasmušilý pohled. Prý mi to říká soukromě, pravila, jinak před herci by si nic takového nedovolila. No, tuhle její poznámku nebudu komentovat. 🙂
Odolal jsem jejím námitkám, nápadům, jak třeba hrát s jedním žebříkem, nebo jiné předměty. Nakonec jsme se dohodli. Prostě je scénografka, musí si poradit s textem, život a text je takový správně těžký. Text kvůli ulehčení jejího života ten rozhodně nehodlám upravovat, jen abych ji vyšel vstříc a ulehčil ji práci. Zdá se, že s tím smířila.
Nebyla sama, kdo na mě v poslední době přišel s požadavkem ulehčení života. V pátek na mě přišel s „bezvadným” nápadem předseda komunity. Prý když jsem napsal tolik knih a píšu hru, rád režíruji, jak s e dočetl na mém blogu, bylo by ode mne milé a ušlechtilé, kdybych jim napsal na Klub nějaký skeč, nacvičil ho s dobrovolníky a pak ho s nimi předvedl. Vyslechl jsem jeho návrh z kamennou tváří, odmítl ho bez okolků s tím, že klub je pro jejich zábavu a oni jsou zcela určitě natolik schopní a invenční, že tohle dokáží i bez mé pomoci.
Navíc, a to jsem zdůraznil, utrpěl by můj terapeutický záměr, být jim pouhým průvodcem do svobodného života. Nikoliv nosičem jejich ruksaků plných životních problémů. Tohle musí zkusit jinde a někým jiným. Musí se naučit i jiným dovednostem, než jen sledovat své spouštěče, ale také tvořit a umět sdíky tvorbě využít volný čas. Klub je socioteraputická záležitost, kde si tohle všechno mohou vyzkoušet. Vlastně je terapeuticky nutné, aby si vše ozkoušeli sami.
Mám svých starostí dost. Třeba ten, že nemohu najít lodní pytel, který jsem měl ještě z dob od plavby. Hodil by se mi do scény. Přemýšlím, kde jsem ho vyhodil, nebo kdo ho vyhodil jako nepotřebný. Která bývalá favoritka mě o něj připravila s tím, že ho vyhodila jako nepotřebnou veteš. Prohledal jsem řádně celý byt, leč ten lodní pytel se nenašel. Smutná historka.
Už párkrát v životě jsem se vrátil z dálek a cest a našel jsem byt vzorně uklizený, čistý a bez věcí, co jsem miloval. Ty uklizečky, co se dobrovolně ujaly toho úkolu, jak zkvalitnit můj život, najednou měly pocit, (pochopitelně využily mé nepřítomnosti,) že některé předměty se skutečně do mého wigwamu „nehodí.” Netuší jakého omylu a jaké křivdy se na mě dopouštějí.
Ženy nechápou, že muž má nůž, lodní pytel, ruksak, ty raději dva, spacák, ešus, také raději dva, další potřebné věci jako jsou opasky, lano, staré dobře naimpregnované bundy do deště, trička do divočiny, kde nezáleží na kráse, ale zda jsou lehká a zároveň i teplá. Muž je vždy připraven vyrazit do dálky a nemá čas vše shánět těsně před odchodem do divočiny, když ví, že tam kde končí civilizace, nejsou nákupní centra.
Tyhle věci musí mít v ruksaku, prověřené a vyzkoušené, nelze se spoléhat na novinky. Mnohé ženy si neumí dokonce představit, že ani šminky tam neprodávají. A když umí, tak zase neví, že šminky se samy nenosí a jsou díky těm všem skleničkám, nejen těžké, ale i křehké. Občas díky šminkám bývá zábava. Je zábavné sledovat, jak pod tíhou neseného, jim klesají nohy a pak se rozhodují mezi krásou a pohodlím. Zatím vždy zvítězilo pohodlí, ale ten duševní boj to byl náramný.
Jo, v tomhle případě to mám jednoduché. Už dávno jsem zjistil, že ručník v ruksaku překáží, otužilé tělo oschne ve větru, musím-li už se mýt, což zas až tak často nepovažuji za nutné. A v zimě se stejně nikdo v prérii nemyje, takže je lepší místo ručníku jedna mikina, pečlivě zabalená s tepláky a košilí, do extra tašky, jako rezervní oblečení pro ty nejhorší případy, kdy jde o to být v teple a suchu. Na smrad a neoholenou tvář se neumírá, na podchlazení dost často.. Když už nejde o život, jde třeba o to neklepat kosu ve stanu v mokrých hadrech. Vlněné tričko, vlněná mikina a tepláky, plus teplé ponožky dělají i v létě občas divy.