Stále mi chybí mé experimentální PC. Zřejmě mu odešel procesor a tak se čeká, až bude do něj jiný. Tomáš si vzal moje experimentální pc, do péče a já toužebně vyhlížím, kdy bude dostupné.
Stále mi chybí mé experimentální PC. Zřejmě mu odešel procesor a tak se čeká, až bude do něj jiný. Tomáš si vzal moje experimentální pc, do péče a já toužebně vyhlížím, kdy bude dostupné.
Pro mne je pc relaxační prostředek, protože s ním experimentuji v tom smyslu, že se učím trochu Unix, trochu Linux, rád na něm píši, raději než na Macu. Ale zároveň tím čekáním, psaním, učením se, trénuji trpělivost. Ta mi občas chybí, ještě mám daleko, do té svaté trpělivosti, kterou prý oplývají svatí muži a ženy Východních náboženství.
Jenže, protože ne pro každého je počítač relaxační záležitost, tak zjišťuji, že se vynořila potřeba, abych sepsal malou příručku relaxačních a přelaďovacích technik, kterou by mohli využít jak moji pacienti, klienti, ale i běžní lidé.
Díky Linuxu a Unixu, je má filozofie i v tomto případě asi taková. Než jeden složitý program, technika, která vyžaduje několikaměsíční nácviky, jako třeba slavný autogenní trénink, tak sada malých nástrojů, které může praktikovat každý, kdo potřebuje relaxovat doma, na ulici, ve frontě u kasy atd.
Už jsem tak trochu s tím začal v příručce „Průvodce životem v abstinenci,” Jenže jsem si vědom toho, že většina lidí se do té příručky nepodívá, neb se domnívá, že se jich to netýká. Ale myslím, že pokud bych zkompletoval něco jako manuál, který sice nevede k dokonalosti a zlepšení, a posléze ke svatosti, ale jen a jen k uvolnění, přeladění v případě negativních nálad a pocitů, mohla prospět mnohým, pro které život v abstinenci není zas až takovým cílem.
Bude volně ke stažení na mém webu. www.janjilek.cz Dám ji k dispozici volně k použití, pod nějakou licencí, která jasně upraví její použití. Výhoda internetu je v tom, že spousta takových věcí se volně po internetu potuluje, sám z nich těžím, neb chytrý nejsme nikdo nikdy dost a pořád je se co učit. Na tom webu, pro netrpělivé je ke stažení i ta příručka. Průvodce životem v abstinenci. Zadarmo a v pdf. Stačí stáhnout a vytisknout.
Lidé většinou podceňují tyhle malé techniky, protože ony nejsou tak efektní, jako třeba ten autogenní trénink. Ale má zkušenost například s počítáním kroků při chůzi na ulici, napínání a povolování svalů při už zmíněném čekání ve frontě, má své účinky. Lidé spoustu těch věcí dělají instinktivně. Skoro by se dalo říci nevědomě. A jejich účinek se zvýší, pokud se dělají cíleně.
Není nutné dělat nějakou exhibici pro veřejnost, ale praktikovat tak, aby lidé kolem nás neměli ani tušení, že se zrovna zklidňuji, protože ta dáma u kasy si zrovna vymýšlí s akcí, kdy si pořádně nepřečetla, že to je jen za jistých podmínek, nebo se přehlídla a teď se dožaduje nápravy,která je nemožná. A strašně zdržuje.
Zažil jsem ale také situaci, kdy pokladní, zřejmě nějak vyšinutá svou životní situací, u každého zákazníka, kterého markovala udělala chybu a byl jsem z toho na nervy, neb svačinu do práce jsem chtěl, ale zároveň mi hrozilo, že mi ujede autobus a nepřijdu včas do práce. Musel jsem se opravdu uklidňovat, tím, že jsem si přeříkával jednu mantru, kterou používám, když jsem líný se modlit.
Soustředil jsem se na to abych ji říkal v duchu zároveň s výdechem. Takže jsem tu paní ani nezabil, ani jsem na ni nekřičel, ať jde okopávat záhonky, protože pokud bude v bezpečné vzdálenosti, nic se nikomu nestane. Takhle bych mohl pokračovat. Třeba, že při poradách týmu, kdy se, jak bývá zvykem, občas debata zadrhne na detailu, který je pro některé kolegyně natolik důležitý, že vlastně skrz detail nevidí smysl celé debaty.
Tak je také hned nezabiji, ani nepoužívám hrubá slova. Jen sleduji, jak zatínám a povoluji cíleně pěstě abych dosáhl odpoutání od toho vzteku, který mnou třeba v tu chvíli probíhá. Mám vztek, protože už mě ta debata nebaví, zdržuje mne podle mého mínění od důležitějších věcí.
Odpoutám se, uvolním, zeptám se klidným hlasem, jestli vážně trvají, na tom detailu a většinou se jde dál. Nedoporučuji u toho zavírat oči, to by mohly kolegové a kolegyně brát jako, že spím a neberu je vážně
Nebýt brán vážně, nemá nikdo rád, nebo aspoň většina lidí. Jsou profese, jako psychologové, psychiatři, psychoterapeuti, kteří jsou trénovaní i na takovou situaci, ale ani oni nejsou schopni to unášet do nekonečna. Takže se také dá střídavě tlačit na jednu, nebo druhou nohu, zase z dechem, nádech tlak, výdech, uvolnění. Máte-li nohy pod stolem, nikdo si ničeho nevšimne.
Pak jsou techniky, které lze cvičit doma. Zase jde jen o to, dosáhnout kombinací těch různých technik, během krátké doby, bez nějakého náboženského, nebo mystického podtextu, rychle úlevy. Jóga, Zenbuddhismus má takových prostředků relativně mnoho a většina lidí se dá odradit, třeba jen obrázkem na knížce. Kde je mladá krásná dáma v akrobatické pozici. Kterou třeba padesátiletá žena nemá ani potřebu dosáhnout, ani už to není v jejích možnostech.
Ale jak říkám je spousta malých technik, které nejen uklidňují, ale z dlouhodobého hlediska zlepšují soustředění. Aniž by se cíleně o to soustředění usilovalo. Usilování o něco většinou vytváří napětí, které dost často zabraňuje dosažení kýženého výsledku. Ale na malé techniky se lépe člověk koncentruje. Nic ho přitom netlačí.
Celá ta věc s malými technikami má výhodu, že se člověk neučí nic složitého, nic dalekosáhlého, většinou rychle dosáhne úspěchu, což ho povzbudí v hledání dalších. Pro mne osobně se tohle stalo hrou. Hrou podobné, jak si hrají a učí se děti. Metoda: „Zkusíme a uvidíme.” Metoda, „pokus omyl,” kdy je úspěch zaručen, má spoustu výhod. Ano, „omyl” spočívá ve zjištění, že tohle není tak efektivní, ale pořád je to efektivní.
Přístup, „o nic vlastně nejde, neusiluji o dokonalost, ale o to se něco málo, co se vždy povede, když mám zrovna čas a chuť se něco naučit.” Tento přístup mi v minulosti umožnil zvládat své nastavení, kdy jsme byl jak se říká na jedno našlápnutí, objevovat, co že se se mnou vlastně děje. Malé kroky, malé úspěchy, malé zklidňování, bez důrazu, ve stylu: „Tohle musím zvládnout!!!” Přináší ten efekt, přesně jak říká technika „ Kaisen.”
Mimo psychoterapii, mimo nějakého ritualizovaného přístupu, kterými jak Jóga, tak třeba Zazen, ale i psychoterapie, svým způsobem jsou. Rituály jsou dobré, ale ne vždy nutné. Není vždy čas na rituály, ale je skoro vždy čas na cvičení. Cvičím kdy mne napadne. Jo jo.