Opakovaně se přesvědčuji, že potíže, problémy, dají jednomu každému možnost osvědčit, co umí, co v něm je a ukázat jak se problémy a potíže dají řešit.
Minulý týden v pátek mne začaly bolet záda. Tak jak mě nikdy nebolely. Přes veškerou péči o sebe, prostě chátrám, to je neoddiskutovatelný fakt, který musím vzít na vědomí. Občas mne bolí něco, co mne nikdy nebolelo. I to je fakt. Ovšem vždy jsem rád, že jsem se před léty naučil dost věcí kolem jógových technik, speciálně, přípravné a uvolňovací cviky, které, jak jsem později zjistil používá i rehabilitační cvičení. Takže místo toho abych naklusal k doktorovi, začal jsem cvičit jinak. Jako začátečník. Bolesti pomalu povolily.
Ukazuje se, že opravdu platí, že napřed se člověk musí něco naučit, aby mohl opravdu spokojeně žít. Bez učení není štěstí, není spokojenost a není ani úleva. Vždy, když jsem byl v nějaké citové krizi, se pro změnu osvědčily mentální techniky. Také jsem se je musel naučit. Opakovat a opakovat. Podobně jako ty cviky na tělo, které navozují úlevu těla a s úlevou těla i úlevu na duši. Protože, když bolí záda, duše nijak nejásá.
Bolavá duše tělu rozhodně nepřidá. Většinou, práce, učení, cvičení je cesta z bolesti duše. Krize má tenhle mechanismus, že je-li příliš dlouhá má schopnost vyvolat nespokojenost, člověk projde nespokojeností a rozhodne se s ní něco udělat. Podobně nuda. Velká nuda člověka přinutí hledat cestu ven z nudy. Slyšel jsem kdysi názor, že nuda je neochota se učit nové věci. Kdo se nechce nudit, učí se. Získává dovednosti a dovednosti mu zajistí určitou míru spokojenosti, protože dovednosti lidem jako takovým zajišťují přijetí, obdiv a uznání od okolního světa.
Takže tohle všechno se mi vrátilo s bolestí zad. Podobně jako kdysi, když jsem byl nešťastně zamilovaný, tak na nešťastnou lásku sice neexistuje lék, dámu/gentlemana nevrátí žádná dovednost, ale dovednosti, které lidé mají, či ochota je získat jim mohou napomoci k úlevě. Pokud se jeden věnuje nějaké pro něj smysluplné činnosti, bolet duše povoluje, on sám se cítí lépe, protože i malá úleva, je prostě úleva.
Vždy, když začnu psát nebo přemýšlet o těchto věcech, říkám si, že třeba bych měl vzpomenout na ty skutečnosti, které mne v životě potkaly, kterým jsem tehdy nevěnoval pozornost, případně jsem je nebyl schopný vidět. Mám několik klientů, kteří mají neuspokojivý vztah. Řeší, co dál, jak dál. Obvykle nejvíc je zlobí, že oni trpí a ta druhá strana je v pohodě. Ano, hraje se hra na vítězství, kde kdo trpí víc, ten v těch očích druhého prohrává. A hlavně prohrává ve vlastních očích.
Naučil jsem se dvě věci. Nehrát hru na vítězství, protože vím, že pokud druhá strana mluví o mé boleti z rozchodu, strachu ze setkání, nepochybně mluví o své bolesti a svém strachu. Druhá věc je, neřeším problémy druhé strany. Považuji druhé lidi za dost kompetentní, abych jim nechal možnost se rozhodnout, co je pro ně nejlepší. Jestliže se dáma rozhodne, že nejlepší je pro ni rozchod.
Nelíbí se mi její rozhodnutí, ale nepřesvědčuji ji, že já jsem pro ni nejlepší varianta. Nechám ji jejímu rozhodnutí. Ona se rozhodla, ona ví co chce, ona má možnost se ujistit, jestli je její rozhodnutí dobré. Je-li dobré, asi se nevrátí, není-li dobré a má-li odvahu, pak jistě se pokusí s tím něco udělat.
V momentě, kdy jsem získal tuhle dovednost (naučil jsem se ji v terapii a vylepšoval v psychoterapeutických výcvicích a kursu asertivity,) získal jsme jistý klid. Pochopitelně, stýskalo se mi, chtěl jsem ji vidět, měl jsem potřebu ji zavolat, přesvědčovat, ale jestliže jsem se ovládl (a ovládání je také získaná dovednost dlouho trénovaná,) pak jsem zjistil, že občas má tohle nacvičené chování své výhody. ne vždy, ale občas.
Nejsem maximalista, který chce metodu, co mu přinese úspěch vždy a všude. To nechávám jiným, těm, kteří věří v neustálý pokrok a růst. Ti ještě nepochopili, že žádné stromy nerostou do nebe. Ani sekvoje ne. Mě stačí, že tyhle věci většinou fungují. Jistě, pokud se dáma rozhodne, že je definitivní konec, žádné psychologické metody nefungují. Prostě je konec a získané dovednosti mi mohou život s končícím vztahem ulehčit.
Tak a na konec jednu mou oblíbenou písničku. Byla docela populární v mém mládí. Jmenuje se „Nádraží.” Slova má krásná.
Nadraží
1. Jsem jako nádraží,
mám na čekání, na loučení koncesi
jsem jako nádraží
a po peroně dívky jdou jak procesí,
to jsem já.
2. Jsem jako nádraží
a pro vzpomínky úschovnu mám bezednou,
vždycky mě zaráží,
že lásky mé si vůbec něco vyzvednou,
to jsem já….