Sobota, venku jak na jaře, peču pstruhy, čekám na dceru s vnuky a přemýšlím.
Sobota, venku jak na jaře, peču pstruhy, čekám na dceru s vnuky a přemýšlím.
Případně si čtu na internetu, či knihy, které jsem si nakoupil, půjčil,
protože číst dobré knihy má vždy smysl. Četba má na mozek pozitivní vliv,
dokáže mozek podle některých pramenů skutečně formovat, procvičovat. A to
mnohem efektivněji, než jakákoliv jiná činnost. Třeba sledování filmů. I z
toho důvodu hodně čtu.. Abych se něco dozvěděl a abych nenechal zahálet
mozek. Protože nenechávám zahálet mozek, tak díky tomu funguje i moje tělo.
Abych potvrdil tuhle teorii, doporučuji si přečíst tenhle článek. Bez
léků a lékaře. Nebo zase tenhle: Vaše
umělecké já – probuďte laloky pravého mozku! Jak je vidět, čtu
si, vzdělávám se, strukturuji mozek a přitom se bavím. Navíc, opravdu četba
samotná, ať už čtete cokoliv, má rozsáhlé účinky na fungování mozku. Mnozí
lidé mají potíže s vyjadřováním. U závislých jsem si všiml, že pokud
aktivně, pijí, fetují, či hrají, jejich kapacita pojmů je poměrně dost
omezená. Jeden pojem používají pro vyjádření duševního stavu, nebo situace.
Neumějí rozlišovat své pocity.
Přestože pak abstinují, jejich vyjadřovací schopnost je velmi limitovaná.
A to i u lidí s poměrně dobrým vzděláním. Četba tyhle nedostatky značně
odstraní. Ne nadarmo jsou lidé, co hodně čtou, a pokud možno i píšou
většinou lidé s bohatou slovní zásobou, umí formulovat a vyjadřovat se jasně
a srozumitelně. Díky tomu umí poměrně snadněji obstát ve společnosti. Je jim
rozumět, nemusí s nimi druzí souhlasit, ale srozumitelnost většinou
odstraňuje zábrany, které jsou zcela normální při setkání s cizími lidmi.
Tedy mnohé následky způsobené drogami, lze bez medikace, pouhou četbou
odstranit, restartovat mozek, zapojit zahálející struktury, které bez mírné
zátěže, prudce atrofují. Ale pokud je zatížíme, zlepšíme své vyhlídky do
života v abstinenci. Abstinovat je hezké, ale žít naplno s potřebnou zátěží
je lepší.
Teď se ještě zastavím u psaní. Občas se nějaký „mudrc,” který
má mindrák méněcennosti a pokouší si ho na mě zhojit, dopustí rady, kterou
mi chce dát najevo, že bych se měl držet jen toho čemu rozumím. Mohu říci
asi jedno. Píši o tom, co mě zajímá, pokud o tom píši, většinou se zabývám
ději, které si hodně nastuduji, nebo je mám zažité z vlastní zkušenosti.
Narážím na diskusi, kolem toho „únosu dětí” v Norsku.
Dost jsem si načetl kolem toho, dost vím z vlastní zkušenosti, jak i u nás
sociálka pracuje s dětmi z takzvaných problematických rodin, vím, co všechno
se za problém mnohými lidmi považuje i tam, kde ani sami děti nic takového
neprožívají. Myslím, že většina těch, co argumentovali vyspělou demokracií a
právním systémem, zapomněli na jedno. Na zkušenost kterou mám z lidmi z
pomáhajících profesí. Není příliš dobrá.
Ti lidé si většinou myslí, že oni jsou držiteli pravdy a jejich
standardy jsou závazné pro všechny lidi kolem. Týká se to interpretace
korektnosti, práv druhých lidí, jejich vnímání toho, co je sexuální
harašení, rasismus atd. Pamatuji se na diskuse kolem psychoterapie, kde
různí odborníci, prezentují zcela odlišné postoje, jako závazné pro ty
ostatní. Nakonec jsem se přestal zúčastňovat těch diskusí, protože jsem
zjistil, že co odborník, to názor.
Takže pokud někomu vezmou děti, rozdělí je do různých rodin, nebudu se
zabývat rodiči a jejich případnou vinou, ale postupem instituce, která se
chová jako vládce nad životem dětí, ví, co je pro ně nejlepší, o kteréžto
pravdě si díky svým zkušenostem dovolím pochybovat.
Většina těch dětí, je podle našich pramenů u nás publikovaných, prostě
zbytečně a naprosto svévolně oddělená jak od rodičů, tak od všech rodinných
vazeb. Nejen v Norsku, ale i u nás. Je problematické pro mnohé úředníky
uznat, že jsou tu prarodiče, nebo rozvedení partneři, kteří by měli zájem o
své děti. Ano, znám případ, kdy babička v zájmu své kariéry dala vnučku do
pěstounské péče. Dcera nebyla schopná díky své duševní chorobě, která u ní
po porodu propukla dítě vychovávat. Zatím ještě pořád není.
Ale to je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Většina přímých příbuzných
má zájem na dětech, cítí ono krevní pouto, sounáležitost a jsou ochotni se
postarat. Většinou dobře postarat. Takže děti rozdělené v různých rodinách,
bez kontaktu s příbuznými, nebo minimálním kontaktem trpí. V dospělosti a
možná už dnes získají dojem, že svým rodičům, nebo příbuzným za to nestály,
aby se jich ujali.
Možná je to podle zákona, ale jak víme i zákon bývá často nedokonalý.
Socialistické zákony nedokonalostí trpí víc než je žádoucí. A socialismus se
plíží Evropu. Bohužel. Navíc, jako terapeut závislostí mám možnost sledovat
rodinné poměry lidí, co přicházejí do terapie. Většina pacientů do třiceti
let, jsou lidé z rozpadlých rodin, ve velké většině jsou obětmi syndromu
zavrženého otce, kde matka udělala vše aby otec nebyl účastný na výchově
dítěte, střídala partnery, děti měly chaos rozeznat časem kdo je kdo?
Není to veselé poslouchání. A když si představím, že dva bratry rozdělí,
každého vytrhnou z jeho prostředí, protože nějaká úřednice má pocit, že když
dítě jí rukama, má malou plochu na hraní, málo hraček, že pro dítě je
nejlepší, když vyroste v deprivovaného jedince, který také vystřídá několik
pěstounských rodin. Tak bleju. Dítě nikam nepatří, ničí není. Většina z nás, potřebuje
někam patřit, k někomu patřit, něčí být, mít vzpomínky, které z nás dělají lidi. Znát
své kořeny a zažít nějakou rodinnou tradici.
Vyrostl jsem v dost hrozné rodině, přežil jsem to, nebylo to jednoduché, ale pořád někam patřím.
Vzpomínky na mé příbuzné jsou skutečně tou barevnou škálou, kde ta černá
chybí. Dnes, po padesáti letech tohle považuji za základ, který mi umožnil
překonat překážky, které se mi cestou životem do té cesty navršily. Rodinná
tradice je pro mne hodně důležitá, to místo, které jsem považoval a považuji
zůstalo v mých vzpomínkách velmi důležitou součástí mého života. Howgh.
Domluvil jsem.