Vypráví se, že když šestý patriarcha zenu Chuej-Neng obdržel dharmu od opata kláštera, byl zároveň jím vyzván aby opustil klášter a nějaký čas se skrýval.
Vypráví se, že když šestý patriarcha zenu Chuej-Neng obdržel dharmu od opata kláštera, byl zároveň jím vyzván aby opustil klášter a nějaký čas se skrýval. Opat se bál závisti mnichů, kteří by nemuseli unést jako nového nástupce, který podle opata dosáhl osvícení a tedy jemu jako jedinému byl povinen předat roucho a misku na znamení jeho osvícení a nástupnictví. Chuej-Neng tedy ještě té noci odešel a do kláštera se vrátil až za nějaký čas. Stejně tak Kristus, který přichází do Nazaretu aby v něm nebyl shledán Mesiášem ani prorokem. Ona „dáma” nebo možná i někdo jiný, kdo psal onen komentář říká Já bych si tě tedy za psychoterapeuta nevzala. To mohou opravdu udělat jen lidé, kteří tě neznali v dobách, o kterých píšeš.
Co z toho plyne? Nejsem ani patriarcha zenu, neřkuli mesiáš a prorok, ale jsem dnes terapeutem a to relativně drahnou dobu a přesto vím, že mezi lidmi, se kterými jsem byl v terapii, bych došel stejného osudu jako patriarcha a Kristus. . Navíc ona pisatelka/pisatel mají v jednom pravdu. Tehdy jsem skutečně terapeut nebyl. Byl jsem pacient a jen v některých případech jako byo cvičení jógy lektor. Později vychovatel už ve zmíněném kursu. Koncem roku 1989 jsem začal dělat první výcvik. Leč ještě do terapeuta daleko.
Pisatel hraje na jednu věc, že mluví o své zkušenosti z někým z terapie. Nijak nepředpokládá časový úsek, který uběhl a v kterém se lidé mění. Minimálně v chování. Dvacet a více let je dlouhá doba aby mnozí zapomněli, ale dvacet let nemusí být dost dlouhá doba aby někteří odpustili, smířili s e. Tehdejší potíž byla v jednom. Úrazem Lutery byla násilně ukončena individuální i skupinová terapie mnohých. Nedokončená terapie je poměrně zlá věc. Lidé jsou rozjitřeni, potřebují dokončení a není. Tehdy začátkem devadesátých let si málokdo uměl představit nutnost terapie. Nebo, že by se platila. Ještě bylo příliš socialismu v lidech. Vždyť i v tom Děčíně byla jen z toho důvodu, že tehdejší primář Hainzl ji za totáče hodně podporoval a byla většinou personálu brána jako něco zcela nestandardního. Libůstka.
I celý klub byl jak se později ukázalo trpěn. UNZ končily a už nebyl provozovatel a záštita. Ač velký unikát v době svého největšího rozkvětu. Přesto se nenašel nikdo, kdo by jej finančně podpořil a zajistil. Lidé pořád měli za to, že vše je zadarmo. I terapie.
Lutera, ač napřed nechtěl se nakonec dostal díky svému sporu o uznání svého úrazu na klubovém výletě jako pracovního úrazu s tehdejším primářem do roztržky, která skončila odchodem Lutery s psychiatrie i celého klubu. Stáli jsme za Luterou, který nakonec pro banální příčinu pracovní spor prohrál. Vnímali jsme jeho prohru jako nespravedlnost. Pak jsem se různě scházeli po bytech, chvíli sídlili na Červeném kříži, ale někdejší dynamika se zhoršujícím se Honzovým vztahem s vedením psychiatrie i jeho zdravotním stavem se značně zmenšovala. Pak Honza odešel a bylo po klubu.
Já měl střídavé spory s Bohoušem. To už bylo po sametové revoluci a ještě se zkoušelo jednat o tom, že bychom převzali některou opuštěnou školku, jako sídlo, ale ukázalo se že to není ani ochota, ani vůle členů si něco takového uvázat na krk. Neměl kdo financovat provoz. Nikdo nechtěl nést riziko. jen Honza než odešel s epokoušel zajistit terapeuticky potřebné členy klubu.
V té době jak jsem už řekl jsem se rozvedl a hodlal se stát členem takzvaného třetího řádu sv: Dominika. Opět s přispěním Lutery. Stal jsem se, leč jsem zjistil, že požadavek celibátu je nad moje síly. Nesložil jsem svaté sliby, tedy bez potíží odešel. To už jsem za sebou měl část další výcviku a něco z psychoterapeutické fakulty. Občas jsem zkoušel moderovat skupinu,než ji vést, nebyl jsem autorita, byl jsem příliš namočený do vztahů s jejími členy. Po nástupu nového primáře dr. Malyše jsem ještě vedl jinou skupinu, ale stále platilo. „Doma není nikdo prorok.”
Tím, že to tehdy byla terapie-neterapie se děly věci mezi pacienty, pak už jen členy klubu . Navazovaly se vztahy mimo terapeutický rámec, včetně mě, takže jsem měl poměr postupně s několika členkami klubu. Což u mnohých vyvolávalo zášť, závist i celkem spravedlivé rozhořčení. Pořád jsem provozoval jogová cvičení, zájemkyně byly leckdy ochotné a svolné. nebývaly to pacientky. Nebyl jsem sám, kdo takto žil. Pak jsem ukončil svou činnost, přestal jsem se stýkat se členy klubu, přestal jsem docházet na setkání. Měl jsem krátký poměr s jednou dětskou lékařkou. Rozhodně jsem nežil podle přikázání. „Nesesmilníš!” Jak říkám, byl to bouřlivý čas mého života. Miloval jsem ženu, která mě opustila, nechtěla. Léta jsem abstinoval od alkoholu a drog, ale ženy mě hodně v té době držely. A hodně jsem je střídal.
Po mém odchodu z klubu jsem ještě dokončil další výcvik SUR a studoval fakultu. Tam jsem začal dělat další výcvik u doktora Růžičky, mezitím jsem odešel od plavby, Pracoval chvíli jako údržbář a stal se vedoucím kanceláře KDU-ČSL v okrese Děčín. Tohle vše se odehrávalo v rozmezí let 1990-1992. Odchodem z klubu jsem ukončil i všechny vztahy, včetně vztahu s Míšou, která se do mě jako sedmnáctiletá zamilovala. Můj život, stejně jako život klubu byl kvasící čas, kterým byl začátek devadesátých let. Žil jsem v rozporu, chtěl jsem být dobrý věřící, ale neměl jsem sebeovládání, co se žen týče. Dalo by se říci, že jsme je já i klub kopírovali dobu. Nikdo nevěděl co bude a všichni měli naději v lepší budoucnost. Včetně mě.
Pak se ale stala najednou zajímavá změna. Odchodem Lutery a mým odchodem z klubu jsem najednou cítil úlevu. Prostě už jsem neměl poručníka, neměl jsem za zády lidi, se kterými mě pojila minulost terapie, ale rozhodně ne nějaké přátelství, snad asi dva nebo tři by se tímhle slovem dali nazvat. Zcela jsem se osamostatnil. Bylo mi přes čtyřicet let. Přestal jsem chodit tancovat, přestal jsem vést jógu, cvičil jsem sám doma, chodil na fakultu, mezi své známé věřící, do kostela a potkal jsem Markétu. Po osmi letech někoho, kdo absolutně neměl nic společného s terapii, nic společného s klubem a jeho členy. Dnes jsem si uvědomil, že tohle setkání byl nejen setkáním s krásným a hodným děvčetem, ale prvním setkáním se ženou jako partnerkou setkáním mimo dosavadní společenství. O dvacet jedna let mladší a chtějící mě. Nic neznala z mé minulosti. Jen mě milovala. Takového jaký jsem byl. Stárnoucí, prošedivělý, myslící v tichosti na svojí krásnou ženu Petru, která mě nechtěla ani za nic. Přesto jsem s Markétou prožil hezkých šest let.
Co bylo zajímavé, od té chvíle jsem najednou věděl, že mohu dělat terapii, po třech měsících známosti s Markétou jsem odešel od KDU-ČSL, vydal se na cestu na Gibraltar, přes Lurdy, vrátil se a nastoupil do Bohnic. Dodělal fakultu, výcvik u dr. Růžičky. Ten v roce 1997. Zjistil jsem že mohu pracovat s klientkami aniž bych překročil etická pravidla. Nikdy za šestnáct let jsem nenavázal jiný než terapeutický vztah s jakoukoliv klientkou. Asi mi ta negativní zkušenost se ženami, které se na mě navazovaly v domnění že je zachráním od jejich potíží a já jim na to naskakoval ve své pýše,.Plně ona neblahá zkušenost stačila.
Jak mám ve zvyku vrátím se na začátek. Dnes, kdybych si měl opět sednout do kruhu svých bývalých kolegů z terapie v žádném případě, bych se nesnažil být mezi nimi terapeut. Nejde to. Nikdy bych nevzal do terapie kohokoliv, s kým jsem byl ve skupině. Nejde to. Nebyl bych autorita. Stejně tak bych nikdy nešel pracovat do týmu v zařízení, kde jsem absolvoval terapii. Nevím jestli lidé, kteří se mnou byli ve skupině potom měli možnost někde pokračovat. Ona pisatelka, která psala komentář, zřejmě ne. Vypadá to na to.
Možná, že to je muž, nevím. Nehodlám dělat hadače. V každém případě se mě dotklo, ono zpochybnění a lež o mé neaktivitě. navíc se mě dotklo, že si dovolila vyhrožovat zveřejněním věcí a událostí z terapie. Což se opravdu nedělá.
Přes všechno co jsem napsal o sobě a o čase dozrávání si stojím za jedním. Mnohým jsem byl prospěšný, stejně jako oni mě. Byl jsem jaký jsem byl a v pravý čas jsem ukončil onen čas, kdy už jsem jen ztrácel sílu a chuť setrvat v něčem co přestalo fungovat. Nebylo v mé moci udržet klub jaký byl v letech předchozích. Na klub „Z” na terapii, nemám zlé vzpomínky. Setkal jsem se ze spoustou zajímavých lidí. V každém směru. Mnohé co umím jako terapeut, umím od Lutery. Leckterou životní moudrost jsem pochytil od svých kolegů v terapii. Konečně setkával jsem se s nimi osm let. V terapii a v klubu.
Žil jsem jak jsem uměl. Pořád tak žiji. Jak umím nejlépe. Mnohé zkušenosti ze svého brožovaného a lehce kolorovaného života používám v terapii svých klientů. Vlastně všechny. Pozitivní i negativní. Je to můj život a nehodlám se za něj někomu omlouvat. Vytěžil jsem ze svých malérů co se dalo. Další maléry mě potkaly později, to už je jiná historka. Další ženy, další omyly, další zklamání a další úspěchy. Přes všechno co jsem o sobě nnapsal, myslím, že to nebyla neúspěšná terapie, kterou jsem prošel. Poznámka, všimněte si že píši jen o sobě, jen o sobě a nikom jiném. O Bohoušovi, jsem informaci nevynesl já. Někdo jiný. Možná Bohoušovi tohle nevadí, ale říkám si. Být to někdo z těch citlivějších, nebo nějak výše společensky postavených. Jak se dá snadno někomu jinému v zápalu záště k druhému člověku uškodit.
Chápu, že mnozí z těch co se mnou byli v terapii a dnes mě vidí v televizi se zeptají. „Proč zrovna on? Byli lepší než on, byli kultivovanější než on, byli chytřejší než on a nakonec se díváme na něj.” Mnozí se ptají, jak to že jsem s touhle minulostí, s tímhle přístupem k životu terapeutem. Odpovím jim.
Od roku 1984 až k dnešku jsem nikdy nevzdal zásadní věci. Všechno co jsem sám začal, jsem dokončil a udržel při životě. Své vzdělávání, terapeutické skupiny, cesty, každodenní modlitbu, cvičení jógy. Dopsal jsem a vydal knihy. Sehnal na ně peníze. Potkal v pravý čas pravé lidi a nedělal jsem věci, na které jsem nestačil. Nežil jsem v iluzích, ale zachoval si v mnohých věcech mysl a nadšení začátečníka. Nebyl to žádný boj, ale pomalá systematická práce. Byl jsem trpělivý, uměl jsem čekat na příležitost. A využít ji. Nejsem nijak zvlášť nadaný, ale jen vytrvalý. S vytrvalostí čas hrál pro mne. Apoštol Jakub říká. …někdo má víru, jiný skutky. Tomu odpovím. Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru na skutcích.