Blogem se nezarmoutím

Díky facebooku si občas přečtu blogy na iDnes, které bych jinak

Díky facebooku si občas přečtu blogy na iDnes, které bych jinak
přehlédl. Ti lidé jsou na tom podobně jako já. Mají svůj okruh čtenářů,
který není velký, ale spolehlivý.

Blogy píši rád, protože si v nich mohu postěžovat, zaradovat se,
pochlubit se. Ulevit si, neb víc jak dvacet let se zabývat lidmi, kteří jsou
v současnosti outsideři, díky své závislosti, není vždy jednoduché.

Pro mnohé kolegy se jedná o velmi marnou práci, kde nároků je mnoho,
úspěchů málo. Psychoterapie, psychiatrie, psychologie, vždy přitahuje lidi,
kteří jsou v něčem dost odlišní. Mám na mysli ty, kteří v tom vytrvají. Ti
zcela normální časem zjistí, že peníze se dají vydělat i jinak, lehčeji a
odejdou.

Nemám jim to za zlé. Kdybych nebyl „magor,” který je ochoten
vidět smysl v tom co dělá, určitě bych se živil něčím jiným. I když je
pravdou, že jsem se z outsidera, co se potácel od ničeho k ničemu, jsem
během let dospěl do pozice člověka, jehož se dotazují na názor i solidní
instituce.

Pravda, musel jsem projít životními zkouškami, po jejich
absolvování, napsat několik knih, natočit dost televizních pořadů,
kde jsem vyložil svůj pohled na problém terapie závislých a spoluzávislých.
Pohled se kterým souhlasilo a vzalo za svůj docela dost odborníků. Byla to
dlouhá cesta, nijak jednoduchá. Hodně práce, napřed málo zájmu ze strany
kolegů, časem přeci jen výsledky přesvědčily.

Blog pro mne znamená možnost oslovit veřejnost a pokusit se alespoň
trochu odhrnout ty mýty, které samotná závislost nabízí. Blog pro mne
znamená, že mohu také sdělit zájemcům, co zrovna čtu a popsat svůj pohled na
přečtené, nebo zhlédnuté, či vyslechnuté. V blogu mohu psát na přeskáčku,
střídat témata a odbočit někam, kam mne myšlenky a emoce zavedou.

Jsou lidé, kteří blogem pohrdají. Nemám na mysli jen svůj blog, ale i
jiných. Zbytečně. Lidé, jak jim rozumím, mají podobnou potřebu být slyšeni,
vnímáni a čteni. Z toho důvodu nikdy nekritizuji styl, formu, nebo gramatiku
blogu. Ale, nečtu autory u kterých jsem se přesvědčil, že nenávist je
jediné, co je jejich cílem.

Netajím se tím, že nejsem sympatizantem levicových řešení, které
produkují socialisté, komunisté, národní socialisté, hnědokošiláči, ti
všichni jmenovaní, které řadím do jednoho ranku. Ale necítím vůči nim
nenávist. Nečtu je, ignoruji je, nic dobrého od nich nečekám, dokonce na
nich nepožaduji ani změnu. Ani na blogu ne.

Divím se lidem, kteří se pouštějí ne nekonečných neplodných diskusí.
Maximálně zopakuji svůj pohled na věc, pokud vidím, že ten člověk chce
diskutovat způsobem, kterému se říká „ad hominem,” ukončím
debatu a hledím si svých věcí. Nemá pro mne smysl někomu vnucovat svůj
pohled na svět.

To nedělám ani v terapii. Prostě sdělím tomu člověku svůj pohled na jeho
situaci, pokud nesouhlasí, nepochybuji nijak o tom, že je zcela kompetentní
v oblastech svého života, pokud se rozhodne, že se bude chovat a vyjadřovat
způsobem, který ho dovedl do debaklu, pak má na to právo. Ale bez mé účasti.
Nedám se vtáhnout do jeho života, abych nesl za něj odpovědnost.

Tahle metoda má svoje nepopiratelné účinky, nejen v terapii. Jestliže se
někdo nechce na ničem dohodnout, pak je ztráta času ho k dohodě
přesvědčovat. Za sebe mám vyzkoušeno, že je lepší se vzdálit do bezpečné
vzdálenosti a počkat jak ten dotyčný dopadne. Na blogu ho zablokovat, nebo
smazat.

On obvykle dopadne podle svého chování a vyjadřování. Dostane se do
izolace. Být v izolaci není nic jednoduchého. Funguje tahle metoda i v
politice. Funguje ve vztazích. Lidé často namítají proti této metodě zhruba
tohle.

To si mám nechat líbit, když mě podvádí, obelhává, podvádí, okrádá,
nadává? Cítil bych se v takovém případě jako blbec.


V takových případech říkám lidem. „Jestli čekáte, že zloděj, podvodník, lhář,
přestane krást, podvádět, lhát, nadávat, jen proto, že to na něm chcete,
jste naivní. A díky své naivitě máte jen co si zasloužíte.”

Od takového člověka se můžete vzdálit, zamezit mu tak aby vás okrádal,
pochopitelně nijak nepřestat požadovat náhradu za ukradené, pokud vám
ukradené stojí za tu námahu, nenechat si zbytečně nadávat, ale chtít aby se
změnil, tak chtít můžete, leč pravděpodobně budete investovat svůj čas a
energii do marné snahy ho změnit.

Nerad dělám zbytečnou práci. Už svedu odhadnout, kdy má cenu diskutovat,
a kdy má cenu mlčet. Ohradím se proti urážkám, ale necítím žádnou potřebu
kohokoliv vychovávat. Kde se mne na radu neptají, mlčím. Poučil jsem se
totiž ze svých chyb v minulosti. Lidé nemají rádi nevyžádané rady.

Píši blogy. Abych mohl říci, co chci. Tady, nebo někde jinde. V jednom
blogu mohu dát najevo, že nemám rád sluníčkáře, socany, ale mám rád třeba
Bacha, plus Miky Volka. Dostal jsem se díky blogům do televize, do tištěných
médií, kde mi za psaní, kterým se bavím, zaplatí.

Velká část života mne udivuje, že mi za zábavu jsou lidi ochotni platit. Ať
se jednalo o jógové techniky, psychoterapií, nebo psaní. Všechno výše
zmíněné začalo vždy jako zábava, jako uvolnění od všedních starostí.
Všechny ty činnosti se vyplatí i zadarmo, ale když mi ještě za to platí. Jak
jsme říkávali. „Práce šlechtí člověka, a ještě mu za to šlechtění
platí.”

Dokonce nemusím přitom myslet, co že na to napsané řekne čtenář. V
televizi mi vždy kladli na srdce, že mám myslet na diváka, co tomu řekne.
Přemýšlel jsem, co tomu řekne divák a uvědomil jsem si, že asi to, co bych
tomu řekl já. Pokud mě téma zajímá, tak sleduji, mám emoce, souhlasím
nebo nesouhlasím.

Pokud mě nezajímá, pak to může být sebebarevnější, tak nezajímá a
nezajímá. Maximálně řeknu. „ To je ale kravina.” A tak je to
asi se vším. A stejně si myslím, že socani už musejí jít od válu. Všichni,
včetně těch anonistických. Co říkají, že bude líp. Jen neřeknou kdy. Neb
slibem nezarmoutíš. Socan jako socan. V nejbližších volbách je doufám
pošleme kam patří. V Rusku říkali. „ Za cara zlé časy už byly; s
bolševikem jsou ještě horší.” Jo jo.

2 komentáře

  • Anonymní napsal:

    Nu, zdá se, že náhody
    Nu, zdá se, že náhody neexistují jen tak. Že když se lidé mají potkat, utkat, oslovit, tak se potkají, utkají, osloví v naprosto dokonalém timingu a prostoru. Osobně, hlasem či písmem, na Islandu, Skypu či blogu. Děkuji za doporučení, že se nemusím cítit zodpovědná za názory a chování druhých, byť v rodině a že je třeba vážit směr vydaného úsilí. Nekonečné odkrývání důsledků činů…nečinů, uf, teď to chce nabíjecí song 😉

  • Anonymní napsal:

    Čtení vašeho blogu mi přináší
    Čtení vašeho blogu mi přináší nejem ptěšení ,ale i poučení a to se mi zdá být dobrá kombinace,potkal jsem ve svém životě různé lidi,né o každém se dá říct,že sem ho potkal
    a on mě něčím oslovil,dal příklad,zkrádka mi měl co říct,vás jsem potkal správně,aspon to tak cítím díky Petr.