Setkávám se s mnoha zajímavými lidmi. Intelektuálové, umělci, dělníci.
Setkávám se s mnoha zajímavými lidmi. Intelektuálové, umělci, dělníci.
Všichni v jednom šiku. Každý je zajímavý jinak. Znám spoustu tajemství.
Lidských tajemství. Spoustu, ale ne všechna. Naštěstí.
Občas dostávám dárky. Malé, příjemné. Dostal jsem tento týden dva. Od
Luboše Bláhy knihu. „Vzhůru ke kořenům.” Má název ta sbírka
básní. Luboše znám dlouho. Vůbec jsem netušil, že píše poesii. O to jsem
byl víc překvapen tím jakou poesii. Vrátila mne do mého mládí. Velmi
příjemným způsobem. Ovšem, my starci se rádi vracíme do mládí.
Druhý dárek byl od Jakuba Kaifosze. CD pod názvem,
„Sbohem&šáteček.” Jakuba znám také dlouho, jeho matka Zuzana s
námi hraje divadlo. Má odvahu. Mám na mysli Zuzanu. Ono CD, které jsem od
Jakuba dostal mi značně zvedlo náladu. Pravda, musí člověk pozorně
poslouchat. Poslech jsem si ho dvakrát.
Někdy si říkám, že život jde v kotrmelcích. Chvíli se směji, chvíli jsem
v rozpacích, co že se to kolem mě děje? A pak vezmu knížku, desku, čtu
zaposlouchám se a život dostane barvu. Skrz pocity druhých lidí. Jako jsou
třeba Luboš a Jakub.
Rád píši o knihách, které jsem přečetl, rád mluvím o muzice, co jsem
vyslechl. Vlastě hlavně o pocitech z nich. Knihy a muzika jsou součást
mého života. Už nečtu všechno jako kdysi a už neposlouchám, co jsem
poslouchal kdysi. Mám rád muziku s texty, co mne oslovují. Vím, co dá práci
napsat knihu, udělat divadlo, nebo udělat desku. U desky asi spíš tuším, než
vím.
Z toho důvodu se většinou nevyjadřuji nijak kriticky k tvorbě druhých.
Není nic snadnějšího než odsoudit. Nebo říci „super.” Mnohem
těžší, ale je vnímat pocity toho druhého, co vložili do své tvorby. Ne, co
chtěl říci, ale co cítil, když tvořil. Přes svůj pocit vnímám pocit toho
druhého. Nebo se aspoň snažím vnímat. Buď ty pocity mám, nebo nemám. Občas
může být problém ve mě, nikoliv v autorovi.
Rozdíl mezi oběma autory, o kterých mluvím je jedna generace. Ale každá
ta generace má svoji duši. Naštěstí. Jeden píše poesii a přidává k ní
muziku, druhý píše poesii a přidává k ní fotografie. Vložili svoji duši do
knihy a muziky. Oba vyvolali ve mě pocity.
Nechci žít v bublině, kdy se budu zajímat jen o práci, těžkosti života,
protože, pak je riziková pro duši i tělo, tahle neschopnost
se odpoutat od světa. Ale na druhou stranu nechci žít mimo těžký svět
vezdejší, tak aby se mne nic nedotýkalo. Odpoutaný a nedotčený. Dotýkání světa obohacuje moji duši.
Nedbat na rovnováhu je nebezpečné. Člověk může žít za polárním kruhem a
vidět poetiku toho světa, podobně jako žije v džungli a vidí barevnost té
džungle. V obou prostorách světa, ale musí vidět i rizika a nebezpečí. A
chovat se podle toho.
Pak žije v rovnováze. Občas riskuje, občas se drží zpátky. Užije si a
zároveň jedná podle pravidel tohoto světa. Žít v rovnováze považuji za
moudré. I když se nezdá vždy ta rovnováha z hlediska druhých lidí chytrá.
Lidé žijící v rovnováze většinou nezbohatnou, nemají vysoká postavení, ale
jsou svobodní. A být svobodný a druhým lidem prospěšný, je pro mne to, co
nejvíc můžu v životě zažít. Jo jo.