Navštívil mne můj mecenáš. Dali jsme řeč. Jen tak mezi řečí s e zmínil, že by si rád jednou přečetl od mne knihu, jak člověk přijde k ochotnickému divadlu. Knihu jsem mu neslíbil. Nevím, co bych psal. Historky ze zkoušek? Jak třeba Zuzana text, který uměla v Ondříčkové, kde pravidelně zkoušíme, najednou v tom velikém prostory Alty v Holešovicích, kde jsme v neděli zkoušeli, najednou zapomněla text, který v Ondříčkové bezchybně odříkávala. Případně, že co jsem si tak v tom malém prostoru vymýšle, najednou ztratilo smysl, protože na velkém prostoru je vše jinak, daleko víc možností a daleko víc je vidět, každá topornost, každý zbytečný krok. Chybné vyslovování se změní na tu dálku v nesrozumitelný blábol.
Jo, napsat knihu o tom, jak se každou zkoušku bojím, kdo nepřijde z hlavních představitelů, protože ji třeba marodím děti, nebo, další má zkoušku ve škole a musí se učit. Nic jednoduchého režírovat ochotnický soubor. Naštěstí režíruji vlastní texty, takže alespoň „matně tuším,” co autor chtěl říci. Nejde jen o to něco tušit, ale také vysvětlit, donutit herce, nebo herečku aby o tom přemýšlel, dokázal si tu scénu přehrát jako film, aby ji pak vystřihl/a docela věrohodně.
Jo, uvázat si na krk divadlo, i když jen ochotnické, není zas taková slast, co by si ji každý mazal jako med na rohlík každé ráno. Docela rád si mezi zkouškami odpočinu a věnuji se práci. Ale zas je fakt, že když vidím, jak se divadlo pomalu a v bolestech rodí i přes tu bolest a utrpení, je to asi nakonec ten samotný proces tou největší zábavou. Podobně jako když rostou děti. Nikdy nikdo neví, co z nich vyroste, ale ta naděje, že všechno dopadne jak má, je tím, co člověka udržuje v chodu.
„Láska, Víra, Naděje.” Tyhle tři slova jsou těmi slovy, co udržují svět a lidstvo v chodu. Pro tohle mám rád epištolu sv.Pavla Korintským.
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem…
Tyhle hojně citovaná slova, jsou těmi, která mne asi nejvíc oslovila jako mladého muže, když jsem si četl Nový Zákon. Ta a Kázání na hoře ne vždy jsem je byl schopen naplnit, ale myslím, že jsou asi tou trestí, kterou NZ nabízí.
Takže divadlo hrajeme z lásky k divadlu, děti vychováváme ve víře a naději, z lásky k těm dětem. Ale u všeho musíme mít ty tři slova: „Láska, Víra a Naděje.” Jinak se člověk nikam nedostane. Musí s vírou opravovat herečku při milostných scénách, aby tam nestála jak Svatádalanevíkomu, tvářila se že je nadšená z toho přivítání a neznělo to: „ Jo, ty už si tady. No je radosti.” Milostné scény, i když jsou lidé u oblečeni, vyvolávají rozpaky. Nikdo neví jak se chovat, aby si nezadal, tohle není jednoduché. Pak se musím „obětovat,” a jít objímat a tulit se k herečkám, aby herec věděl jak na to.
Ale je fakt, že ženy nějak snášejí tyhle scény mnohem lépe než muži. Tedy ze začátku, pak když se chlapci osmělí, už jim to jde stejně dobře jako ženám. Inu, tulení a mazlení je ženám většinou více vrozené. Pokud člověk narazí na ženu, která není kontaktní a mazlivá, tak se domnívám, že nejlepší co pro ni člověk může udělat, je že se stane dobrou známou, co s ní může jeden probírat intelektuální výboje českých dramatiků. Na víc to nebude, tedy pokud nehledáme dobrou pomocnici do domácnosti. Ale tu si člověk může vybrat a pokud se ukáže jako méně výkonná, pak s ní daleko snadněji rozváže pracovní poměr, než třeba milostný vztah, kdy chlapec doufá, že jednou bude lépe. Většinou nebude! Aspoň v tom tulení.
Poslouchám si při tomhle psaní jako obvykle staré fláky, neboli hity. Neb u takového psaní nemusím nic moc vymýšlet, nechat plynout slova jen tak a dívat se jak na monitoru přibývají. Ještě si k tomu uvařím kafe, než půjdu pracovat. Mám dvě skupiny, tam ne vždy člověk slyší jen povzbudivé věci, takže neškodí s e trochu přeladit, nijak se nestresovat a počkat na to, s čím klienti přijdou. Takže poslouchám třeba tohle.
If you’re going to San Francisco,
Be sure to wear some flowers in your hair.
If you’re going to San Francisco,
You’re gonna meet some gentle people there.
All those who come to San Francisco,
Summertime will be a love-in there.
In the streets of San Francisco,
Gentle people with flowers in their hair.
All across the nation, such a strange vibration,
People in motion,
There’s a whole generation, with a new explanation,
People in motion, people in motion.
All those who come to San Francisco,
Be sure to wear some flowers in your hair.
If you come to San Francisco,
Summertime will be a love-in there.
Scott Mckenzie