Je dobré vidět kamarády a projet se trochu po světě. Byli jsme ve
Svárkově, což je kousek od Plzně. Lukáš se Simonou a s dětmi přijeli
do Čech na pár dní. Tedy Lukáš tu zůstane jen do středy.
Žije už dlouhá léta v Anglii, rádi se vidíme, tak jsem opustil
pohodlí a stará Felicie nás dovezla kam jsme potřebovali. Tam po
dálnici, pochopitelně i dálnice na Plzeň je limitovaná kousek za
Prahou. Přemýšlím, která dálnice u nás není opravovaná.
Zpátky jsme jeli přes Nepomuk, Příbram, po okreskách. Pohodlná
jízda, vlastně žádné zdržení. Místa, která jsem prochodil a měl na
co vzpomínat. Třeba v Nepomuku jsem u fary četl povídání o
svatojakubské cestě, vyšel ven pan farář, byl zvědavý, co ten
starší člověk potřebuje. Povídali jsem chvíli, řekl:
&bdquo,Počkejte, za chvilku jsem zpátky.” A přinesl koláč
velikosti talíře. Prý poutní, aby se mi lépe šlapalo.
Tak jsem si tehdy kousek té svatojakubské cesty vyzkoušel po území
Čech. To je ta známá cesta do Compostely. Má různé větve a dvě
české, jsou značeny kostely zasvěcené sv. Jakubovy. Tak jsem si
kousek prošel z Nepomuku až do Kdyně. Opravdu jen malý
kousek. Svatojakubská
cesta Co je kursivou, jsou ty dvě české větve.
Na českém území se původní ustálenou trasu v celé délce
nepodařilo zjistit, ačkoliv i odtud ve středověku poutníci
putovali. Přibližně ji vytyčují kostely zasvěcené svatému
Jakubovi. Jistý bod býval v Praze a od poloviny 13. století jej
vyznačuje chrám sv. Jakuba kláštera minoritů na Starém
Městě. Obdobně při hlavní zemské stezce se výchozím místem staly
kostely sv. Jakuba v Jihlavě a v Brně.
Klub českých turistů vyznačil českou cestu ve dvou větvích, severní a
jižní. První český úsek byl k mezinárodní cestě slavnostně
připojen 15. června 2003. Na českém území je Svatojakubská cesta
značena většinou jen nenápadným označením I24 v hrotu běžné
turistické směrovky, v místech souběhu s jinou mezinárodní trasou
(E10 v úseku Zbraslav–Dobříš) mnohdy ani to ne, některé kratší
úseky turistické značení nemají. Pouze na některých místech je
označení doplněno symbolem mušle a na několika místech jsou
speciální informační tabule.
Severní větev je značena od zbraslavského kláštera v Praze přes
Karlštejn, Plasy, Stříbro a Kladruby k hraničnímu přechodu Železná a
dále na Norimberk a Rothenburg ob der Tauber, kde navazuje Francká
svatojakubská cesta.[4]
Jižní větev od Karlštejna pokračuje přes Mníšek pod Brdy, Dobříš,
Příbram, Nepomuk, Klatovy a Kdyni na hraniční přechod
Všeruby/Eschlkam a dále po Východobavorské svatojakubské cestě
směrem na Řezno. Doporučený úsek z vnitřní Prahy značen
není.
Často se mne lidé ptají, jestli jsem šel do Compostely. S lítostí
říkám, že ne. Byl jsem na lecjakých poutních místech, ale v
Compostele ne. Svatý Jakub byl velký cestovatel, a říkám si, že
stálo by za to se vydat požádat o pomoc a přímluvu. Mnoha lidem za
to stojí tu cestu absolvovat, ale oni ji absolvují většinou jen ve
Španělsku. Ovšem, vzpomínám na jednoho Poláka, kterého jsem potkal v
Praze a ten se mě ptal na cestu. Tedy jak se dostat pěšky z
Prahy. Šel do Compostely.
A právě asi za dva roky, když jsem šel ten kousek z Nepomuka do
Kdyně, jsem narazil při žádosti o vodu v jedné vsi na pána, co
vyprávěl, že narazil na člověka, Poláka, co šel do Compostely. Takže
ten chlapec to vzal šmahem. Slušný výkon. Nakonec sv.Jakub, cestoval
z Palestiny, aby hlásal Evangelium. Tomu se říká víra.
Cestovat pěšky po Evropě, před dvěma tisíci lety, za podmínek
tehdejší civilizace, to není žádný med, který by si člověk dnes a
denně chtěl mazat na rohlík k snídani. To by nebyl med ani dnes,
natož tehdy. Žádná GPS, žádné směrníky a ukazatele, lesy,
pustina. Jo, kdo nezkusil projít dnes třeba jen Čechy, nemá ani
tušení, co tehdejší lidé při cestování prožívali. Vlastně až do
nových časů.
Tři dny cesta autem do Španělska, na jih. Prý daleko. Já šel tři
měsíce, civilizací, a měl jsem toho v Gibraltaru, když jsem tam
dorazil, tak akorát. Jasně, maloval jsem si, že bych to ušel i
zpátky, kdybych měl čas. Jenže, když jsem sedl do prvního auta,
cestou zpátky, co jsem ji absolvoval stopem, byla to úleva, že
nemusím jít pěšky. Emoční úleva.
Sice při každé takové dlouhé cestě, jsem na jednu stranu pookřál,
na druhou, je cestování pěšky, život pod širým nebem, určité emoční
vypětí. Jako každá zátěžová situace, kterou když člověk zvládne,
posílí jej. Jenže je-li psychicky nastavený na tři měsíce, tak
představa třech dalších měsíců zpátky tím samým způsobem, je v tu
chvíli děs a běs.
Hlava hraje v tu chvíli rozhodující roli. Fyzicky to není při
přiměřené námaze problém zvládnout, problém je u většiny lidí v
představě té dálky a doby. Takže je lepší si nic nepřestavovat a jen
jít a jít. Ale když jsem dorazil do Gibraltaru, nebyl jsem, jak už
jsem řekl, nastavený na pěší cestu zpět. Už jsem chtěl domů.
Něco jiného je, takové bezcílné putování, kdy ti lidé žijí tímhle
způsobem roky, jdou a sem tam někde zůstanou, pak pokračují dál,
aniž by věděli, kam vlastně směřují. Ti žádný domov nemají, nejsou k
ničemu připoutaní, žijí jak to ptactvo nebeské. &bdquo,nesejou,
nežnou a přec Bůh je živí.” Jak praví Písmo.
Tohle jsem trochu zažíval na Novém Zélandu. Vlastně jsem nevěděl
kam jít, šel jsem sice na ze Severu na Jih, ale vlastně jsem neměl
cíl, jen limitovaný čas, kdy jsem musel být na letišti, abych se
vrátil domů. Z emočního hlediska to byla vlastně nejpohodovější
cesta. Lidé slušní, vlídní, &bdquo,Empty land,” Neboli:
&bdquo,Prázdná země.”
Ani moc horko, ani zima, sicehlavně na Severním ostrově docela dost pršelo, nikdy jsem nevěděl,
jaké bude počasí, protože se měnilo třikrát za den, ale jinak
pohoda. na počasí jsem zvyklý, naučil jsem se dávno, jak nezmoknout, být
v suchu. Dva měsíce klidu a míru. Domu se mi moc nechtělo. Uvažoval
jsem o emigraci. Opustit všechno a všechny. Nakonec, jsem se
vrátil. A myslím, že jsem udělal dobře. Jo jo.
Chtěl bych sílu mít
A pěšky projít celým světem,
smutek lidem vzít, s ptáky volně žít
Lásku svou rozdat všem ženám, co se bojí,
poznat tuláky, co zvolna jdou dnem i tmou…