Alkoholismus jako tabu?

Přečetl jsem si na webu ČT komentář, že je dobře, že se Česká televize zabývá alkoholismem, protože je tohle téma u nás „Tabu.” Já si nemyslím, že je tabu, pouze většina společnosti vnímá alkohol jina

Přečetl jsem si na webu ČT komentář, že je dobře, že se Česká televize zabývá alkoholismem, protože je tohle téma u nás „Tabu.” Já si nemyslím, že je tabu, pouze většina společnosti vnímá alkohol jinak než závislí na alkoholu. Společnost je zvyklá žít s alkoholem, který ani nebere většina národa jako drogu, ale spíše jako relaxační prostředek sloužící k zábavě a uvolnění. Stejně tak jsem tam zachytil názor, že alkoholismus jako závislost je překonaný a teď jsou jiné závislosti, které deptají společnost mnohem více, než závislost na alkoholu.

Občas mívám klienty, kteří nejsou závislí, ale ono slovo závislost používají velmi často. Někdo se věnuje svým koníčkům a už je diagnostikován jako závislý. Žena která má ráda sex, je diagnostikovaná svým manželem jako závislá na sexu. Lidé běhají pro zdraví a už jsou závislí na svém zdraví. Další a další. O tom co je skutečná závislost, jaké má projevy, jak je obtížná bohužel vědí jen ti závislí a jejich popisy závislosti, jsou pro většinu populace nesrozumitelné.

Světem obcházejí „proroci” hlásající abstinenci a střízlivý způsob života. Svět jim nenaslouchá, stejně jako většinou nenaslouchá kazatelům Evangelia. Většina lidí má za to, a zcela právem, že se jich závislost na alkoholu a drogách a hazardní hře netýká. Jednoduše je to fakt.Netýká. Často si pleteme dvě věci. Maléry pod vlivem alkoholu a maléry plynoucí ze způsobu života závislého. Malér, který se stane, tehdy, když, někdo opilosti havaruje, v opilosti se uvolní jeho agresivita, kterou do té doby potlačuje a popere se s nadřízeným. Například. To jsou potíže nastalé po selhání, které vůbec nemusí znamenat závislost. Většina těch lidí, jednoduše přecení své síly, neodhadne možnosti.

Všichni víme, že jistá dávka alkoholu zpomaluje reakce, uvolňuje agresi, uvolňuje jazyk. Známe tyhle skutečnosti a přesto se čas od času dostávají do maléru jinak slušní lidé. Žádní opilci, kteří budí svým opileckým řevem, své děti, týrají své manželky, nebo jsou to trosky, které si po putykách vydělávají prostitucí na sklenici chlastu. Tito slušní lidé nesou následky svého selhání. Většina z nich dokáže vyvodit ze svého skutku, ze svého selhání poučení. Korektivní zkušenost se tomu říká. Na základě své korektivní zkušenosti přizpůsobí své chování a jednání v budoucnu, aby se vyhnuli případným dalším potížím.

U závislých je situace jiná. Ti procházejí mnohdy opakovanými stále se stupňujícími korektivními zkušenostmi, které zanechávají následky na jejich zdraví, životě, životě a zdraví jejich okolí. Přesto jen někteří dokáží si připustit, že mají problém. Touha po své droze,( a alkohol droga je,) je ovládá natolik, že rezignují na cokoliv, jen aby se dostali ke své droze. Rezignují na svoje vztahy, zdraví, úspěch. Takhle by s e dala definovat závislost. Pokud to srovnáte s předchozím, zjistíte, že s e jedná o značný rozdíl mez tím, co se jako závislost pojmenovává a co závislost skutečně je. Lidé, například milující sex, se pravděpodobně nepropadají do společenských debaklů. Většinou dokáží svoji potřebu uspokojit bez následků na sobě a širokém okolí.

U většiny, těch „spravedlivých kazatelů a bojovníků za střízlivý svět”, existuje v minulosti zkušenost s naprostým debaklem, který je přinutil ke změně. Občas tuhle skutečnost sami před sebou tutlají. Dost dlouho a až k naprostému propadu do jámy pekelné. Celá jejich „dobrovolnost k léčení” spočívá v situaci, že už nevěděli kudy kam a uchýlili se ke svému prospěchu, ke způsobu života, co jim zaručuje v případě abstinence od své drogy poměrně slušný život mezi ostatními lidmi.

Taková je realita. Tihle lidé nejsou většími znalci, kam vede alkohol lidi. Oni vědí kam vede jejich nezřízený způsob života je. Ze své závislosti vycházejí. Jejich pohled je zkreslený závislostí a dočasnou „neschopností” udržet pod kontrolou svou drogu. Po mnohé z nich je velmi obtížné přijmout onu realitu, že existuje pro ně velmi tenká hranice mezi slušným životem a životem v permanentním průseru díky chlastu.

Nepřijetí vědomí této hranice vede právě k dalšímu selhávání. Z toho důvodu se ti lidé snaží si ten svět přizpůsobit. Přizpůsobit tak aby se jim dobře žilo. Což je pochopitelné. Časem mnozí nahlédnou na marnost své snahy a zařídí si život tak aby nepřekročili tu tenkou hranici a přitom byli pro ostatní přijatelní. Jsem si vědom toho, že vůči svým drogám, alkoholu, určitému druhu léků, budu vždy ten slabší, pokud se budu pokoušet je nějakým způsobem kontrolovaně používat jako relaxační prostředek. Z toho důvodu abstinuji. Není to z nějaké zvláštní šlechetnosti a síly, plus vůle.

Pouze z vědomí toho, co se stane, pokud překročím onu hranici. Nejsem schopný a silný v této oblasti a jsem si té skutečnosti vědom. Mnozí jiní bezpečně používají dvě deci vína, jednoho panáka, nebo pivo po večeři. Oni nemají potřebu něco na svých zvycích měnit, má závislost se jich netýká. Slova o škodlivosti alkoholu zákonitě vyslechnou s pobavením, dramatické výlevy jim jdou jedním uchem ven, druhým tam. Stejně jako mě asi berou slova o tornádu v Americe.

Podívám se na to jako na zajímavost, vzdychnu si nad tím kolik lidí tornádo postihlo, při větší katastrofě přispěji na postižené a to je asi tak všechno. Moje osobní starosti mi budou bližší. Tohle je jeden z důvodů, proč nejsem žádným zapáleným bojovníkem za abstinenci a prohibici. Apoštolové tohoto typu bývají směšnými. Více posměchu, než užitku, by se dalo říci.

Osvětové kampaně proti drogám jako takové nefungují. Nemohou fungovat ve společnosti, která je přesvědčená, že spotřeba tabáku, alkoholu a daně z hazardních her, to vše je přínosem do státního rozpočtu, ze kterého se hradí například sociální programy a sport. Tedy sport, který vyúsťuje do vrcholových akcí typu olympijských her, různých mistrovství světa atd.

Jsem spoluautorem pořadu, který se především zabývá dopady závislých na okolí. A jsem autorem pořadu, který ukazuje přesně ty důvody, které této společnosti brání v účinném řešení. Podařilo se totiž jedno. Závislí jsou z nejrůznějších důvodů obětí a ten kdo odmítne participovat na jejich způsobu života stane se viníkem, který odmítá pomoci těm nebožákům.

Dostávám dopisy, kdy mi píší manželky alkoholiků, že ačkoliv odešly, protože to nebylo k životu, cítí se provinile. Jako člověk, který sám prožil dost dlouhou etapu svého života jako člen rodiny alkoholika se ptám? Čím se provinily a kdo je o tom přesvědčil? Zdá se, že tím, že se podařilo udělat ze závislosti nemoc, tak se podařilo přesvědčit mnohé, že nepomoci nemocnému je provinění a díky tomu „provinění” se společensky degradovat.

Vylučovat někoho ze společnosti je velmi obtížná věc. Všechny společnosti se bránily a brání tím, že vylučují nepřizpůsobivé jedince. Třeba jen na čas, než projeví míru ochoty změnit svůj přístup k pravidlům společnosti. Ale než k tomu dojde, ti co vylučují jsou vystavení obrovskému emočnímu nátlaku. Ovšem vyloučit nemocného je nad lidské síly. Jako lidé máme v sobě zabudovanou míru solidarity, kterou poskytujeme a jíž se dožadujeme. Jeden z jejich projevů je míra solidarity s nemocnými.

Je-li někdo nemocný, nelze jej dost dobře a účinně vystavit korektivní zkušenosti, například samoty. Nemocné nemůžeme opustit, nám velí mravní zákon. Takže paradoxně se diagnosa závislosti jako nemoci obrací proti těm samotným závislým. Jejich okolí je pomocí uspokojování jejich nejrůznějších potřeb udržuje v závislosti. Co mám zkušenost, tak až neúprosné odmítnutí jakékoliv „pomoci,” jakéhokoliv krytí před dopadem důsledku vede ke změně chování závislého. Tohle pokud okolí pochopí, pak závislému prospěje a dá mu šanci aby projevil svou schopnost se o sebe postarat. A podle mé zkušenosti je toho naprostá většina závislých schopná.