Po včerejším vypětí a několik hodin strachu, jsem se večer po lepších zprávách nijak nezdržoval, zalehl a v klidu spal do rána.
Po včerejším vypětí a několik hodin strachu, jsem se večer po lepších zprávách nijak nezdržoval, zalehl a v klidu spal do rána. „Válečník” Dominik je na tom lépe, dnes mi dcera poslala i jeho foto, vypadá dobře. Takže zatím se vše vrací k normálu. Doufám, že nebude mít Dominik tak dramatický život, jako měl dramatický vstup do života. Užil jsem strachu tedy dost a dost.
Vlastně nevím, jestli má dcera a její chlap vůbec tuší, že dali tomu mužskýmu, co se včera narodil, jméno po mě. Totiž, když jsem byl biřmován, vybral jsem si tehdy jméno Dominik. Pak jsem udělal pěší pouť jak ke sv.Dominiku do Bologne a ke sv.Antonínovi do Padovy. V roce 1991. Sv. Dominik, to byl vůbec zajímavý svatý. Zakladatel řádu Bratří Kazatelů, neboli Dominikánů. Latinsky se jmenují, „Ordo Fratrum Praedicatorum.” Ordo Fratrum Dbal na vzdělání a byl dobrý organizátor. V tehdejší středověké Evropě, to nebylo málo.
Samozřejmě, ateisté budou reptat proti Církvi, ale tím se nevzrušuji. Kořeny Evropy, potažmo i českých zemí jsou prostě křesťanské. A převážně katolické. Včera jsem se pro jistotu na sv.Dominika obrátil v modlitbě o pomoc a přímluvu za vnuka. Zabrala ta modlitba. Lékařská věda a modlitba, to je docela dobrá kombinace. Mě zatím pomáhá, jak u sebe, tak i pro druhé. Možná by nebylo od věci, udělat zase pouť do Bologni, nejlépe pěší. Nakonec do Itálie vede z Čech několik pěkných tras a poprosit o přímluvu osobně na místě. Buď z Čech, nebo letět do Říma, s tím mám beztak dluh a z Říma vyrazit na sever do Bologně.
Modlitba pomohla, ale přeci jen, dnes abych se lépe uklidnil jsem vyrazil na procházku. Do města. Stavil jsem se v italské kantýně, nebo jak tomu mám říkat, v Tescu na Smíchově, dal jsem si dobrý salát, kolu a zašel do knihkupectví. Cestou jsem přemýšlel, jak je život skutečně nevyzpytatelný. Ráno jsem v poklidu jel do práce, říkal jsem si co všechno odpoledne podniknu, abych si nakonec jen nakoupil a mazal domu. Neměl jsem na nic pomyšlení. I když mi dcera předtím, než jsem odešel z práce psala, že malého odpojili od přístrojů a že je naděje, že přežije.
Doma jsem se pomalu uklidňoval i když teprve po tom přestálém napětí mi došlo, co by to bylo za ránu, jak pro Petru a Romana, ale i pro mne. No, člověku to jen připomene jeho křehkost, smrtelnost a poučí ho o prioritách. Přeci jen. Mít třeba majetek za miliony je krásné, ale mít čtyři děti a dva vnuky je hezčí. Tedy alespoň pro mne. Fakt je, že jsem byl docela zvyklý, že se všechny mé děti narodily bez nějakých komplikací, bez potíží, abych si na tomhle uvědomil, jak je vlastně dobře, že žiji v tomhle světě, století, protože jinak by válečník mohl válčit jak chtěl, moc šancí by neměl.
A nám by zůstal jen veliký smutek. Byly doby, kdy děti umíraly běžně při porodech, s nimi umíraly matky, bud při porodu, nebo po něm, hlavně na infekce. Nebylo to pro nikoho jednoduché a nevěřím, že lidé brali tyhle události nějak jinak než dnes. Prožívali smutek a trápení, stejně jako je prožíváme dnes. Babička Jílková měla deset dětí a když umíral strejda Olda, tak se všichni báli, co s ní jeho smrt udělá. A to byla životem otřískaná žena. Jiná ani při deseti dětech být nemohla. Těhotenství sice není nemoc a porod také ne, ale přeci jen se vyplatí mít doktora nablízku. Já moc na ty experimenty nejsem. Ano porodní bába, když je zkušená, pomůže rodičce hodně, ale císařský řez neudělá a přístroje nemá a v takové chvíli jde skutečně o všechno. Takže jsem rád, že byla Petra v nemocnici, byl u ní zkušený doktor a nezaváhal.
Dnešní procházka ale byla už veselejší. Svítilo slunce a bylo příjemně. Prolezl jsem „Levné knihy” koupil tři staré filmy. Mezi nimi i „Bože jak hluboko jsem klesla.” Ten jsem viděl se Zitou poprvé, když jsem byl, co mladý třiceti dvouletý muž v Karlových Varech a Zita byla má lázeňská láska. krásná lékařka, která mi později povídala. „Námorník, som ťa viděla a hovorila kámoške. Ten musi být moj.” Byla neskutečně smyslná a bez zábran. Jo, jet v takovém věku do lázní, ještě k tomu se nijak neostýchat, to nebyla vůbec špatná záležitost.
Bydlel jsem ve Švýcarském dvoře, což byla tehdy velmi luxusní záležitost, a byl jsem tam na tak zvaný křížek. První týden se o mě ucházela, na tehdejší poměry, pro mne věkově nepřijatelná, i když pohledná dáma. Bylo jí celých 36 let, jenže na mě byla fakt stará. A pak se objevila kráska Zita, prošla kolem, hodila očko, upadla ji kabelka, předklonila se abych viděl, já poznamenal: „Paní doktorko, je vám vidět jaksi všude.” Už jsem věděl od číšnice, kdo to je, neb sem ji ráno zahlédl u snídaně, takže jsem se zeptal. Ona se jen začervenala a zeptala se, jestli nevím, kudy se jde k pramenům. Věděl jsem. Nastěhovala se ke mě do pokoje, kde jsem byl sám a bylo.
Jo, také neočekávaná událost. Život skýtá fakt překvapení. Jak krásná, tak méně krásná. Ale doufat se musí. A milovat taky. A žít s vírou. S vírou, že stojí za to žít. Jak říká apoštol sv.Pavel;
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
Tuhle pasáž z Listu Korintským mám rád. Mnohokrát jsem ji četl při mši v kostele, a četl jsem ji, když jsem se za sedm let po tom, co jsem byl poprvé v Karlových Varech, v těch samých Varech ženil v kostele sv. Máří Magdaleny.