Vystoupil jsem z taxíku před domem, kam mě Zdeněk dovezl. Vystoupil a netušil ke komu vlastně jdu. Co jsem věděl, bylo jen to ,co mi řekla.
Vystoupil jsem z taxíku před domem, kam mě Zdeněk dovezl. Vystoupil a netušil ke komu vlastně jdu. Co jsem věděl, bylo jen to ,co mi řekla. Kolik jí je let a teď jsem stál před věžákem a nevěděl na který zvonek zazvonit. Najednou se rozsvítilo ve vchodových dveřích a viděl jsem ji jak odemyká. Smála se. ,”Bál ses, že ti nepřijdu otevřít.” Zeptal jsem se. „ Vyhlížela si mě.” Pokračovala v tom tónu, který měla od začátku našeho setkání. „ Jasně, čekala jsem jestli se staříku chytíš?” Dal jsem se do smíchu. Měla pravdu, chytil jsem se jak malý kluk. Jenže pořád jsem cítil to lehce přitisknuté tělo při tanci, které s mým drželo rytmus a klouzalo vláčně po parketu. Tady to začalo. Už tam jsem věděl že ji chci, jen jsem si zakázal ji chtít. Což byla samozřejmě blbost. Stejný jako zakázat Dunaji aby tekl. Teprve teď jsem si uvědomil naplno, že je stejně velká jako já, možná ještě o něco větší. Z ničeho nic ke mě přistoupila, sundala mi čepici z hlavy, chytila za vlasy a políbila. A byl jsem na kolenou. Jak mě ženská v takové chvíli chytne za vlasy. Nevidím neslyším.
Chvíli jsme se tam objímali a pak beze slov šli k výtahu. Dojeli, otevřela. Typický byt svobodné holky co bydlí s dalšími lidmi. Vzala mě do kuchyně, řekla „dnes jsme tu sama kolegyně jsou pryč.“ Sedla si za stůl a dívala se na mě. Jakoby jí ta pobavenost přešla. Zeptal jsem jen: „Děje se něco?” Zavrtěla hlavou. „Ne, jen se divím, že jsi tady a divím se sama sobě. Přikývl jsem. „Nápodobně, taky se divím.” To erotické dusno co bylo dole u vchodu zvolna odplývalo. Najednou jsme oba cítili, že máme k sobě blízko, ale rozhodně dál než jsme si mysleli. Věděl jsem, že je to tak lepší. Rozhlížel jsem se kolem, jako bych na té panelákové kuchyni, něco mohl najít. Hlavou mi letěly vzpomínky na jiné kuchyně, ve kterých jsem takhle seděl. Svobodné, vdané, rozvedené ženy. Jenže tady to bylo jinak. Nikdy jsem nejel v noci taxíkem k ženě s níž jsem se ten večer rozloučil. Řekl jsem jí to. Podívala se na mě, vstala, obešla stůl, zastavila se u mě a zeptala se. ,”Kdo vlastně jsi Jindřichu?” pokrčil jsem rameny. „ Stárnoucí chlap, co se mu líbí mladý holky.” Jen vzdechla „Ne to nejsi.” Dal jsem ji jiný návrh. „Jsem ten koho chceš ve mě vidět.” Znovu mě chytila za vlasy a řekla: „ Nechci v tobě nikoho vidět, vidím tebe.” Jemně jsem ji upozornil: „Pokud hodláš v tomhle pokračovat, vstanu, servu s tebe hadry.” Chytila mě i druhou rukou za vlasy a v očích ji zahrál ten pobavený plamínek. „Čekám.” Vstal jsem a ty hadry z ní serval. Stačil jsem ji jen říct. „Koupím ti jiný.”
Probudil jsem se a slunce svítilo do oken. Ležela vedle mne na boku, spala a byla krásná, tak jak jsou krásné pětadvacetileté holky po promilované noci. Díval jsem se na ní, a probíral co se vlastně stalo. V noci jsme spolu ještě mluvili. Vůbec jsem neměl pocit, že mluvím s holkou co by věkem mohla být mou dcerou, ale s někým, s kým žiji několik let a vlastně jsem ho po těch letech začal poznávat. Při milování to bylo stejné jako při tanci, Nikde žádný zádrhel. Vyprávěl jsem ji své rodině, bývalé ženě o dětech co mám, o smutku ze samoty v níž poslední dva roky žiji, protože všechny, jež jsem potkal neměly to co hledám. A bál jsem se jí říct, spíž než bál styděl, ,”Už nic nehledám, potkal jsem tebe.” Neřekl jsem nic. Neřekl, protože to co cítím já, nemusí cítit ona. Ona také nic neřekla v tomhle smyslu. Bylo to nevyřčené a toulalo se ono nevyřčené mou myslí. Najednou se probudila. Stejné probuzení jako mají kočky, Okamžitě vzhůru, okamžitě při vědomí. Její první slova byla. „Jsem zvědavá jestli mi skutečně koupíš nový šaty.” Zase ten pobavený výraz. Abych ji nezůstal nic dlužen, řekl jsem. „Pokud jiný nemáš, tak počkej oblíknu se a něco ti ze sekáče přivezu. Cestou sem jsem viděla dva.” Neváhala, odsekla. „Jsem dáma a ze sekáče si oblíkej ty svoje jezinky co tě pořád oblejzají.” Zase plamínky v očích. Nadechl jsem se a stačil říct. „Jsem rád, že jsi dáma a s těmi jezinkami jsi hluboce ranila moji mužskou ješitnost. Jezdím jen za skvělejma ženskejma. Ty jsi důkaz. Vstávej, oblíkej se a jdeme kupovat ty hadry.” Usmála se a řekla. Jindřichu hadry počkají” Chytila mě za vlasy, přitáhla se ke mě, políbila a řekla. „Dobré ráno.” A byl jsem zase ztracený jak štěně v poušti.
Nakonec jsme vstali. Posadila mě ke stolu, přinesla chleba, máslo a rajčata. „Víc nemám řekla.” Nestěžoval jsem si. Doma jím co mám, jinde co mi dají. Seděla proti mě a dívala se jak krájím chleba na prkýnku, o které jsem si řekl. Jsem tak zvyklý. „Krájíš jak kráječ.”Řekla. Přikývl jsem. „Co vlastně děláš? Se zeptala. „Prodávám iluze.” Odpověděl jsem. „Hmm, něco jako obchodník z deštěm?” Pochválil jsem ji. „Vzdělaná, film to byl moc krásný.” Neznala film, ale věděla, že je to něco podobného. „V reklamce.” Jsem ji prozradil. Od ní jsem věděl, že je pediatr, loni promovala a je na kolečku na dětské psychiatrii. Dál nevyzvídala.
Dojedli jsme, dopili kafe a dívali se na sebe, co jako dál? Tak jdeme koupit ty hadry ne? Jsem navrhl, byl jsem si vědom, že mi přeci jen něco při tom servávání zůstalo v ruce napůl. ,”Jo to můžem.” Uculila se. „Ale jsem drahá.” „Lacinou neberu.” Opáčil jsem. Dali jsme se smíchu a vyprávěl jsem ji jak jsem jako mladý lodník poprvé byl v Hamburku a šli jsme se „povinně”, tři kluci podívat na Sant Pauli. Do Eros centru a tam mě oslovila hezká holka s tím, že za padesát marek se mnou půjde. Odpověděl jsem jí tehdy, že je moc laciná, protože jsem zvyklý na drahý. Někdy mě napadají takové hovadiny. Údajně jsme měli štěstí, že prý nás pasáci nezbili. Ptala se jestli jsem někdy byl s prostitutkou. Klidně jsem ji řekl, že nebyl, protože jsem nikdy nemusel za milování platit a přijde mi to jako vyhazování peněz za něco co je lidem dáno pro radost. Zase se na mě tak zkoumavě podívala a řekla: „Tohle ti věřím, nevypadáš, že by si musel někdy platit, nebo nějakou znásilňovat.” Ta holka měla dar říkat chlapovi věci přesně takové, co mu udělají radost.
Sklidila ze stolu, oblékla se a vyšli jsme. Do Děčína z Boletic jsme šli podle Labe. Tu cestu neznala. Ukazoval jsem jí místa kam jsem chodil jako kluk, vyprávěl o svém mládí a bylo mi znovu jako když mi bylo dvacet a šel jsem tou cestou tehdy ne prvně, ale prvně s holkou. Bylo hezky, stejně jako ta před sedmadvaceti lety, i ona mě držela za ruku, mlčela, poslouchala a usmívala se. Některé věci se nikdy nezmění. Ani po letech, ani věkem. Vždycky je to zázrak, který se rodí znovu a znovu. O lásce a milování nepadlo za celou tu dobu ani slovo. Ale oba jsme cítili, že tu najednou je. Došli jsme do Podmokel a koupily ty hadry. Ona byla jediná a první, ze který jsem je doopravdy serval.