Vyrazil jsem dnes po týdnu opět do Bohnic. Na kontrolu. Byl jsem uvítán a shledán ještě nezpůsobilým čelit tlaku zaměstnání a proto pokračuji v odpočinku od zátěže pracovního života v blázinci.
Vyrazil jsem dnes po týdnu opět do Bohnic. Na kontrolu. Byl jsem uvítán a shledán ještě nezpůsobilým čelit tlaku zaměstnání a proto pokračuji v odpočinku od zátěže pracovního života v blázinci. Což mi vyhovuje. Markéta mi dovezla opravené PC, takže opět provozuji svoje pokusy s distry, čtu, dívám se na filmy, které si kupuji za pár korun. Navíc teď jsem dostal desetidílný seriál z druhé světové války s názvem „Band of Brothers.” Česky název: „Bratrstvo neohrožených.” Moc pěkný seriál. Dlouho jsem neviděl takhle přiměřeně bez zbytečného pathosu, vyprávění o vojenském životě a válce.
Čtu, dívám se na filmy, přemýšlím co dál. Nijak zvlášť urputně. Dozvěděl jsem se že mimo plán bud točit tenhle měsíc ještě jednu Rodinu, což mi nevadí, pak jsem se dozvěděl, že spolupráce s jinou televizí se zatím nekoná, což mi také zas až nevadí, protože s Českou televizí to zatím plně dostačuje a přeci jen nemládnu. Na chatu jsem se rozkmotřil, tedy spíš ony se mnou, s některými uživatelkami. Nějak nemám v poslední době potřebu diskuse o potížích lidí z chatu. Doporučuji jim aby si buď našly ony dámy jinou vrbu a nebo terapeuta ve svém okolí.
Terapie přes chat moc nefunguje, seznamovat se také nemíním, jedna známost mi docela stačí. A jsou kolem mě blízcí lidé, kteří mě potřebují. Takže se odmítám zapojovat do řešení potíží druhých lidí, které nakonec ani neznám a nemám k nim žádnou povinnost. Celkem chápu, že tohle většina lidí považuje za docela neomalenost. Jenže chci-li fungovat jako terapeut i jako bližní v privátu, musím si umět uhájit svůj odpočinek, který potřebuji stejně jako jiní lidé. Ono je hezké se domnívat o sobě, že jsem nezničitelný, ale pár těch „nezničitelných” už jsem viděl.
Nakonec další díl Rodiny, co budeme točit, bude právě o takových těch nezničitelných, neodpočívajících, nikomu nevěřících, od potíží světa do práce utíkajících. Workoholismus se tomu říká. Nebudu předbíhat a vyprávět děj, ale i na tom se ukáže, jak tohle chování nepříznivě zasahuje celou rodinu. Přitom ono chování dost dlouho vypadá jako to velmi správné a následování hodné chování.
Markéta převzala prodej mých knih přes internet, protože je zároveň i uskladnila. Za což jsem ji věčný. Víc než dvě třetiny nákladu jsou prodané. Mám z toho radost. Menší radost mám z nálady lidí, kolem sebe. Většina z nich je unavená poměry, které se nelepší. Mám na mysli ty morální potíže většiny politických šíbrů, co už jednoduše jen překračují hranice veškerého dobrého vkusu. Falešné tituly, zákony na zakázku a úplatu. Přemýšlím, kam až jsme došli? Jakým lidem dovolujeme aby řídili stát, obec, policii.
Další zase klidně říká, že pokud vyhraje volby, bude vládnout za pomoci komunistů a pak to popře přestože je na internetu veřejný záznam toho co řekl. Ti lidé evidentně lžou a jsou navíc přesvědčeni, že jsme natolik omezení, že jim to projde. Lžou v ve svých blozích, které píší na různých webových portálech, a oni opravu počítají s tím, že se nikdo nevrátí aby jim jimi napsaná slova připomenul. A dokonce, když připomene, tak zapřou.
Přidávám se k těm, co říkají, že by už bylo potřeba dát šanci jiným stranám. Možná to nebude zas o tolik lepší, ale přeci jen ty takzvané velké strany, které vlastně nejsou počtem členů o moc větší než ty malé, by dostaly v mimoparlamentní opozici příležitost přemýšlet o jednoduše a prostě o svém chování v době kdy měly moc, privilegia a s tím i spojený pocit, že májí moře po kolena. Bohužel, může se pan Křeček a jemu podobní tisíckrát ohrazovat ve svém blogu, že není žádný lempl poslanec, že hájí zájmy svých voličů. Obávám se že on a jemu podobní hájí jen zájmy svoje.
Tisíckrát pan Benda nebo paní Řápková mohou dokazovat, že to bylo jinak s jejich tituly a studiemi. Pokud tyhle lidi tohoto typu nespláchneme do politického kanálu a nezačneme se zajímat nikoliv o tituly, ale o to co je za lidmi, které volíme do parlamentu, obecních zastupitelstev a jinam,nebudeme-li se zajímat, co je nimi vidět, co kvalitního udělali, z tohoto marastu se nedostaneme. Bohužel pan Benda je dokonce i z dobré křesťanské a disidentské rodiny. Nevím nevím jestli by jeho nebožtík otec tohle vítal s otevřenou náručí. Moc korumpuje. Někoho více, někoho méně, ale skoro každého pokud mu nehrozí v přípúadě že překročí míru, onen politický kanál.
Jasně, tyhle věci se děly, dějí a dít budou u nás a kdekoliv jinde na světě. Otázkou je jestli to budou skutečně výjimečné skandály a nebo běžná praxe. Zatím u nás se bohužel zdá, že se tohle chování blíží běžné praxi. Lidé si vážně myslí, že nezmohou nic a na nich nezáleží. Jenže záleží. Mohou udělat z malé strany větší a omezit politické šíbry právě tím, že jim vezmou prostor, kde mají svoje privilegia a své možnosti jak být podpláceni a korumpováni.
Jestli se něčeho opravdu bojí, tak toho, že se nedostanou na kandidátku a když dostanou, tak nebudou zvoleni. Znám několik lidí, kteří nebyli zvoleni jako senátoři, po docela dlouhém pobytu v senátu a ti lidé najednou nemohli pochopit, že pouhým nezvolením se stali zcela nezajímavými, zcela, pro ty lobisty bezcennými. Zamávala s nimi právě ta skutečnost, že museli sestoupit a najednou se stali těmi, kteří nejsou prošeni a žádáni, ale jsou prosebníky a žádajícími.
Tohle z nich udělat je skutečně v naší moci. Tohle je poselství onoho roku 1989, kdy jsme vyšli na náměstí, zazvonili klíčemi a moc, mající tanky, občany bijící policejní jednotky, lidové milice, padla jak domeček z karet. Dnes stačí jen dojít k volbám dát hlas a ti, kteří jsou „nezměnitelní ve své pýše” najednou se stanou bezvýznamnými členy společnosti, kteří se musejí ucházet o přízeň nových mocných. I přes veškeré kontakty, peníze a další výhody, které jim zbyly z předchozího života na výsluní.
Toho se bojí. Vzpomínám si jak Pithart odcházel po prohraných volbách v roce 1992 z funkce předsedy vlády ČR, téměř se slzami v očích. On člověk, který žil v disentu, najednou zjistil, že po relativně krátkém čase se propadá opět do bezvýznamnosti. Pak se po letech stal senátorem a opět měl slzy v očích. Vrátil se na výsluní, a když nebyl zvolen presidentem, řádil vzteky jak černá ruka.
Slyšel jsem vyprávět, jak se po návratu do Senátu z parlamentu, po prohraných presidentských volbách v roce 2003 choval k sekretářkám. Nebylo to údajně nic hezkého. A to vlastně o nic nepřišel. Jen něco nedostal. Z toho je vidět, jaký to je trest, být nezvolen, nebýt nominován. Tedy platí. Chceš li být zvolen, chceš-li se udržet, chovej se tak, abychom měli důvod ti svěřit funkci a my se mohli věnovat svým věcem, a nechceš-li, tak se chovej tak, abychom viděli, že nezvládáš a my ti umožníme odpočinek.